Každý z nás to zná. Každý z nás to zažívá. Zazvoní budík, vy ho otráveně vypnete s tím, že ho příště, pokud jste to ještě neudělali, doopravdy zahodíte a s potěšením budete sledovat, jak se tříští o protější zeď a rozpadá se na malé kousíčky. S námahou se donutíte vstát z vyhřátých peřin a v duchu si řeknete: „Tak a je tu další den.“ Ano, pouhý další den v práci, či ve škole. Den, ničím se nelišící od těch předchozích. Den, postrádající jakoukoliv změnu.
Za nějakou dobu si nakonec s hrůzou uvědomíte, že to, co jste předtím dělali s nadšením, nyní vykonáváte pouze ze zvyku. Že to, co se vám kdysi zdálo vzrušující, ztratilo své osobité kouzlo… Že se z vás pomalu stávají naprogramovaní roboti, kteří se zapnou v okamžiku, kdy zapípá již zmíněný budík, a vypnou ve chvíli, kdy ulehnou, aby načerpali síly na pouhý další den ve svém až příliš uspěchaném životě. Dokonce si na to zvykneme natolik, že vás vykolejí cokoliv neočekávaného, vymykajícího se normálu. I sebemenší maličkost. Ať už se jedná o pouhé překvapení nebo nějakou nepříjemnou situaci, s níž si, jak zjistíme, kvůli tomu zaběhlému stereotypu, nebudeme vědět rady.
A přesně v takové situaci jsem se teď ocitl i já.
S hlavou stále položenou na Billově hrudi jsem se pod jeho pohledem cítil jako malé dítě, jež rodiče přistihli ve spíži se zapatlanou pusou od rybízové marmelády. Stejně tak provinile.
Jedna moje polovina skákala radostí z toho, že mohu opět slyšet tlukot bratrova srdce, ovšem ta druhá hleděla s velmi dobře zakrývanou bolestí do hnědých očí, nyní svým způsobem prázdných. Bez lásky. Nemyslím tu bratrskou, ale zakázanou… Lásku, kde slova „Miluji tě“ nejsou jen otřepaná fráze, ale holý fakt.
Musel jsem lhát. Jako v tom snu. Znovu.
Odtrhnu se rychle od opojně vonící Billovy kůže, až se mi dredy rozletí okolo obličeje a řeknu první věc, kterou mi slina přinese na jazyk.
„Bille, promiň. Já… považoval jsem tě za plyšáka…“ Uznávám, je to hovadina, ovšem mě v tu chvíli fakt nic jiného nenapadlo.
„Ply-plyšáka?“ zatváří se pochybovačně.
„No, ano. Takovýho velkýho, bílýho, roztomilýho, hrozně chundelatýho medvěda, co jsem ho od tebe dostal k šestnáctým narozeninám.“ Já debil mu to ještě potvrdím. A na důkaz toho, že to myslím opravdu vážně, pokývám hlavou a zamrkám. Holt, z rozjetého vlaku se jen těžko vystupuje…
„Aha…“ zašeptá zklamaně. Ne, zklamaně ne. To se jedná jenom o pouhý další výplod mojí fantazie, toužící po návratu milovaného. Prostě zašeptá. Bez grimasy, bez citu. Výsledek jeho vtíravého nutkání zareagovat. Nebo ne?
Po minutě dalšího trapného ticha si nepatrně odkašlu.
„Ehm… doufám, že se ti už nezdál žádný děsivý sen… Půjdu se oblíct a uvařit snídani… tousty. Tak potom doraz…“ vstanu a odejdu do svého pokoje.
Zabouchnu dveře, otočím klíčem a svalím se zády na rozestlanou postel. Nechám klesnout víčka a zhluboka se nadechnu. Tvář se mi po dlouhé době uvolní.
Nechci, nechci znova brečet. Nechci se znovu utápět v zoufalých slzách, přinášejících mi částečně úlevu, ale hlavně utrpení. Já musím být silný. Kvůli sobě i kvůli Billovi. Musím být silný za nás za oba.
Obleču si kalhoty, triko, mikinu a svážu si dredy do ohonu. Odemknu a sestoupím po schodech dolů do kuchyně.
Postavím se k lince a vyndám všechny potřebné ingredience a pomůcky k přípravě snídaně. Jsem do práce natolik zabrán, že si ani nevšimnu, že dorazil můj bráška a nyní stojí u protější stěny a zkoumá zarámované rodinné fotografie. Jsem do práce natolik zabrán, že si ani nevšimnu, že mě po očku pozoruje.
Potom ke mně přistoupí a aniž by cokoli řekl, začne strouhat tvrdý sýr a následně krájet zeleninu. Pracujeme jako sehraný tým. Nic proti tomu nenamítám. Alespoň chvíli mám totiž pocit, že se něco vrátilo…
Když je jídlo hotové, naplním dvě velké sklenice až po okraj pomerančovým džusem a přejdu za Billem ke stolu.
Chtěl bych si s ním povídat, ale mám až příliš živě v paměti svůj dnešní sen a probuzení. Jsem natolik zahloubán do sebe, že si ani nevšimnu toho, že si na kalhoty prdnu pořádnou dávku kečupu.
Mé dvojče se nenápadně podívá směrem kam dopadl a následně zrudne v okamžiku, kdy zjistí, že ho pozoruji se zdviženým obočím. Dokážete si přeci přestavit, co se mi právě může honit hlavou.
„Bille?“ oslovím brášku, jehož pohled se z mého rozkroku, kam jsem se stále ještě nepodíval, přesunul na stůl.
„Máš tam… Máš tam…“ začne koktat.
„Co?“ Zeptám se a snažím se zbavit myšlenky, že tam přece určitě něco mám, když jsem kluk.
„Flek.“ Zakření se.
„Sakra!“ vykřiknu a rozběhnu se do koupelny, kde si se spoustou nadávek si kečup z kalhot setřu. Skvělý, namísto kečupovýho fleku, mám dvakrát větší mokrej flek.
Vrátím se a začnu sklízet ze stolu. Svými myšlenkami zase uteču mimo realitu. Opět si vychutnávám ten nádherný pocit, který se mě zmocňuje při vzpomínce na park a Billovo políbení.
Vím, sedí kousek ode mě, avšak není to ten Bill, jehož miluji. Není to Bill, kterému bych dokázal beze strachu vyjádřit své city. Ten můj Bill je ukryt někde uvnitř. Leží pod hromadou sutě, uzamčen za ocelovými dveřmi a zoufale křičí o pomoc. Křičí, jak nejvíc může. Já ho však neslyším. Neslyší ho ani samotný aktér, okolo něhož se to všechno odehrává.
Proč?
Protože kolem něj je toho tolik neznámého a nového, že si nevšímá detailů, malých, avšak přesto velice důležitých…
Protože nevidí bolest, která se mi vždy v nestřeženém okamžiku objeví očích. Vždy, když se ode mě odvrátí…
Protože nevidí mé tak často se lesknoucí oči…
Protože nevidí mé slzy…
Protože je slepý…
Protože kolem něj je tolik nových hlasů, že mezi nimi nerozezná jeden jediný…
Protože neslyší mé tiché volání…
Protože neslyší ani mé tiché prosby…
Protože neslyší mé vzlyky, jež tlumí noc…
Protože je hluchý…
Protože když už mi položí tisíce otázek, není tam ona jedna, na kterou bych mu tolik toužil odpovědět, ne…
Protože se nezeptá tak, aby se dozvěděl pravdu…
Protože se nezeptá tak, abych mu ji mohl s důvěrou svěřit…
Protože se nezeptá, jelikož ho nikdy nic podobného nenapadne…
Protože je němý…
Protože neví, co mezi námi bylo a snad ještě je…
Protože neví, že mezi námi bylo i něco silnějšího než pouto mezi dvojčaty…
Protože neví, že mezi námi bylo i něco jiného než pouto sourozenecké…
Protože neví, že se milujeme…
Protože ztratil paměť…
Ano, paměť. Ta stále se nedostavující se křišťálová truhla plná vzpomínek, která jediná by mi dokázala otevřít bránu k jeho srdci a znovu se usídlit na místě v něm, určeném pouze pro milence.
Takovýchto protože, důvodů, proč to zatím není jako dřív, se mi honí hlavou nespočet.
Všechny mají své opodstatnění a všechny mají stejné řešení. Ale to nepřichází a nepřichází…
Třeba kdybych se začal modlit, kdybych ho poprosil, Bůh by má přání vyslyšel…
Třeba se jedná jen o cenu za slávu…
Ne. To jenom Svatí se nudí a míchají kartami našeho osudu… A Bůh… Ten s tím nic neudělá. Možná mávne rukou na znamení, ať si dělají, co chtějí…
Lidi ho už totiž dávno nezajímají…
Bůh je totiž k…
„Tome?“ vytrhne mě Bill z úvah zrovna ve chvíli, kdy jsem si začal hrát na kacíře a chtěl tomu nahoře udělit pár nových jmen a přívlastků a tím mu pěkně od srdce sdělit, co si o něm myslím…
„Ano?“ pohlédnu mu do očí. Je v nich něco zvláštního, co nedokážu pojmenovat…
„Řekneš mi, kdo je to na těch fotkách?“ ukáže na obrázky a já přikývnu. Kdo ví, třeba si vzpomene… Alespoň na něco… Cokoli…
autor: Cera
betaread: Janule
