Paprsky slunce si i přes vysoké stromy našly několik skulinek, aby mě mohly pohladit po tváři. Já je však nevnímal. Běžel jsem a moje mysl byla upnuta k jedinému cíli. K temné postavě, která se pomalu začínala rýsovat přede mnou…
Ocital jsem se v parku. Zase. Něco však bylo přece jen jinak. Tentokrát jsem věděl, komu se za několik málo sekund vrhnu do otevřené náruče a pocítím opět to příjemné teplo po těle. Schoulím se v Billově objetí a budu vdechovat jeho nádhernou podmanivou vůni, bez jakýchkoliv vtíravých myšlenek. Tady totiž nestál ten vystrašený Bill z nemocnice, ale Bill, jemuž jsem před několika dny zaprodal svou duši a do dlaně mu vložil svoje zběsile bijící srdce. Bill, kterému jsem mohl bez zábran říct, jak moc ho miluju.
Ale přesto v okamžiku, kdy ke mně přistoupí, aby mě políbil, mě píchne u srdce. Jakoby ta růže, jež můj bráška svírá, do něj zabodla všechny své trny a s ďábelským úsměvem jej nechala krvácet.
Tohle je pouhý sen… Jednou se budu muset probudit zpátky do reality a hrát opět onu roli staršího dvojčete, pečujícího s bratrským citem o mladšího sourozence… Bratrským citem… Jak směšné…
Po tváři mi stéká další slza. Kolikátá už? Nevím, už je nepočítám… Čísla se rozplynula jako okolní svět…Nebo ne, spíš se slila v jednu velkou, šedou šmouhu.
„Neplač… Bolí mě u srdce, když tě takhle vidím.“ Zašeptá a svými jemnými rty mi setře kapku slané vody z tváře. Připadalo mi to, jako pohlazení letního vánku.
Nereaguji na jeho slova. Nadzvednu hlavu a moje rty se setkají s jeho. Po dlouhé době jej konečně políbím… i když jen ve snu. Jsem šťastný. Ale i tak na mé líci hledají cestu slzy. Protože tím polibkem si sám uštědřuji mučednické rány.
Odtrhneme se od sebe a posadíme se na lavičku schovanou za rozkvetlým keřem zlatého deště.
„Mám strach…“ Ozvěna nese má slova prostorem a zesiluje jejich hlasitost jako bych je vykřikl.
„Proč?“
„Protože… Mám strach, že to všechno skončí. Že se jen na kratičký okamžik otočím a ty už tu nebudeš. Rozplyneš se a budeš nenávratně pryč…“
„Lásko, já budu vždycky s tebou. Po tvém boku… Jenom pro tebe… Jako teď… “ utěšuje mě a já si s hořkostí uvědomím, že mě ujišťuje mými vlastními slovy. Slovy, které jsem mu mumlal do vlasů v reálném světě…
Jaká ironie…Zachovám se stejně jako on…
„Slibuješ?“ pohlédnu na něj s otázkou v očích.
„Přísahám.“ Usměje se a políbí mě.
„Miluju tě!“ vychrlím.
„Já vím,“ odpoví mi a v jeho čokoládových hlubinách vybuchne další ohňostroj jiskřiček.
Zašimrání havraních vlasů, každý jeho i letmý dotek, má na mě blahodárné účinky a nakonec způsobí, že se ve mně zvedne vlna odporu vůči nepřízni osudu.
Je teď tady, se mnou… Tak proč toho nevyužít?
Je to přeci můj sen! Můžu se v něm stát, co budu chtít! Já jsem přeci režisér!
V hlavě se mi rodí tisíce nápadů, které bych mohl uskutečnit, avšak na žádný z nich si netroufnu. Tyhle chvíle jsou tak krásné, že je nechci jen tak zkazit…
Namísto toho se rozhodnu zapřít a nechat za sebe mluvit namísto Toma Kaulitze, kytaristu skupiny Tokio Hotel, prostě jen Toma, romantika, kterého v něm objevil jeho mladší bratr.
Vím, že ho potěším… Určitě…
Násilím ho od sebe odtrhnu a nevšímaje si jeho výrazu si stoupnu a…
„Tome, co blbneš?“ rozesměje se.
„Coby… Klekám si před tebe.“ Odpovím šibalsky a opravdu si před něj kleknu na jedno koleno. Jako princ, žádající o ruku svou vyvolenou…
Nevím, kde se to ve mně najednou vzalo…
Nadechnu se…
Anděli,
Ty jenž jsi obelstil smrti práh…
Anděli,
Ty jenž jsi mně do svých sítí vtáh…
Odpověz mi na otázku: Proč zrovna já?
Proč zrovna mně, obyčejnému smrtelníkovi,
Dovolil jsi, aby si tě vzal…
Proč kvůli mě, takovýmu proutníkovi,
Svého srdce jsi se vzdal…
Probudil jsi ve mně něco,
Co jsem dosud nepoznal…
Ostatní dali mi kdeco,
Ale jako ty, nikdo dál se nedostal…
Všude tě vidím, všude tě cítím.
Všude toužím opět ochutnat tu nejhříšnější sladkost,
naklonit se k tvým rtům…
Blouzním…
s tebou teď letím k oblakům…
Říkám ti tisíce slov,
Však jen pouhá dvě vystihnou,
Co k tobě cítím…
„Miluju tě.“
Dorecituji poslední verš a s potěšením sleduji jeho překvapenou tvář, na niž září jeho lesknoucí se oči. Září štěstím… láskou…
„Tome, to… to je to nejhezčí, co jsi mi kdy řekl… Já nevím, jak…“ zalykal se a když zjistil, že asi hned tak nepřestane, namísto zamilovaných slov mě políbil.
Ale jinak než před chvílí… Jinak než kdykoliv předtím…
Dal do něj všechno… lásku, vášeň, chtíč… těch dlouhých šestnáct let, co jsme žili společně a přesto odděleně… těch dlouhých šestnáct let potlačovaného citu…
Ještě štěstí, že jsem celou tu dobu klečel před ním, protože slabost v kolenou, která mě tak náhle postihla, byla tak obrovská, že bych to i přes snahu neustál…
Za mými zády zapraskají větve. Rychle se od Billa odtrhnu a otočím se…
Hledím do šibalsky se smějících tmavohnědých očí, jež většinu času zdobí černé linky. Moje srdce přestává pomalu tlouct…
Bill se na mě zašklebí: „No… Tome, kdopak je ta šťastná?“
A moje srdce se zastaví úplně… Co teď?
autor: Cera
betaread: Janule
