Only For You 5.

Paprsky slunce si i přes vysoké stromy našly několik skulinek, aby mě mohly pohladit po tváři. Já je však nevnímal. Běžel jsem a moje mysl byla upnuta k jedinému cíli. K temné postavě, která se pomalu začínala rýsovat přede mnou.

Vzdálenost mezi námi se vteřinu po vteřině zmenšuje a já začínám rozeznávat podelší černé vlasy a tvář člověka, jemuž když pohlédnu do jasných čokoládových očí, všechno kolem mě se rozzáří a moje srdce zaplaví neskonalý pocit štěstí.

„Bille…“ zavolám na něj a on zdvihne hlavu od země a věnuje mi jeden z úsměvů, patřících pouze jedné jediné osobě – mně.

Na své lící ucítím jeho teplý dech. Zvláštní, jak jsme se k sobě rychle přiblížili. Je jako magnet. A já? Já poslušný kus železa, jenž se dostal do jeho magnetického pole a teď je k němu přitahován neskonale velkou silou. Silou lásky…

„Tome…“ zašeptá mi do ucha, následně se přibližujíc k mým rtům. Zavírám oči a čekám na tu chvíli, kdy zase konečně ochutnám ten nejsladší hřích… Kdy ochutnám chuť bratrových rtů…

Ještě kousek, kousíček… milimetr ani snad to ne… Jen…

„Tome!“

S trhnutím se posadím na postel. Chvíli trvá než si moje oči přivyknou na tmu, která naplňuje celý můj pokoj. Takže to byl jen sen… všechno… pouhý výplod mojí fantazie…

„TOME!“ prolomí ticho zoufalý výkřik a já si najednou uvědomím, proč ten okamžik v parku skončil.

Opustím teplé peřiny a stoupnu bosýma nohama na chladnou zem. Vyskočím asi metr vysoko. Ta země není chladná, je ledová… Že já si sem nepořídil koberec jako Bill… Po špičkách, jenom v boxerkách, odcupitám ke dveřím a vykouknu na chodbu. Snažím se nevnímat mráz, dotýkající se dlaněmi mých zad, ani husí kůži.

„Tome!“ zakřičí znovu, zrovna, když urychleně vstoupím do pokoje. Zmítá se na posteli a vykřikuje pořád dokola to jméno. Moje jméno. Chápete to? Moje jméno! Násilím potlačím tendenci vyskočit metr vysoko a zamířím k posteli a posadím se na její okraj.

„Bille,“ opatrně do něj drcnu. Trhne sebou a vytřeští na mě ty svoje nádherný… kukadla… a obdaří mě pohledem vyděšeného ptáčete. Asi se mě lekl.

Ovšem on tuto mou domněnku hned vyvrátil tím, že mě pevně objal okolo ramen, jakoby se bál, že mu uteču a… rozbrečel se.

Opatrně jsem mu položil ruku na záda a začal s ním jemně pohupovat.

„To bude dobrý… Už jsem tady…“ mumlal jsem mu do vlasů a vychutnával si ten jedinečný okamžik. Jakoby se mi vrátil ten starý Bill. Bil, kterého jsem takhle utěšoval pokaždé po nějakém až příliš zákeřném útoku antifanoušků, či narážkách spolužáků na jeho styl oblékání.

„Tome… byla tam taková tma… a já tě nemohl najít!“ vzlykal a jeho slzy mi smáčely, dříve chladné, nyní hořící tělo. Přál jsem si, aby tahle chvíle nikdy neskončila a aby se mě jeho ruce stále dotýkaly.

„Jsem tady, vždycky byl a budu… jenom pro tebe!“

„Slibuješ?“ odtáhl se ode mně a zahleděl se mi do očí. Bože, proč musí být tak neodolatelný…

„Slibuju.“ A na znamení ho políbím na čelo. Na čelo… potřeboval jsem to, potřeboval jsem opět cítit na svých rtech jeho kůži… Tolik bych si přál zabloudit i níž, na jeho rty, ale vím že nesmím. Ztratil bych ho. Navždy.

Usměje se a vrátí svou hlavu zpět na mé rameno. Uklidňuje se. A můžu za to já. Jeho velký bráška. Bráška, který tu vždycky bude jenom pro něj. Jeho láska, na niž si nepamatuje…

„Zůstaň tu se mnou, Tome, prosím!“ zašeptá.

„Dobře.“ Odpovím a přivřu víčka.

Podaří se. Na mých řasách se zachytí slza. Tím, že jsem souhlasil, jsem si vybudoval cestu rovnou do pekla. Upředl jsem si tím jediným souhlasem kolem sebe síť, z níž nebylo úniku. Sám jsem vědomě padl do pasti.

Silou vůle se od něj odtáhnu a beru si z postele jeden polštář a položím ho na koberec vedle nočního stolku. Mám v plánu vstát a zamířit k sobě pro peřinu, kdyby mě nezastavilo jeho zmatené: „Co to děláš?“

„Co by? Jdu si pro peřinu?“ otočil jsem se na něj. A provokativně nadzvednu jedno obočí. Že by?

„Já… chtěl jsem…doufal, doufal… doufal jsem, že…“ koktal a bloudil pohledem kamkoliv, jen ne na mě.

„V co si doufal?“ usměji se na něj a jemně mu nadzvednu bradu.

„Že… že…“ Náramně si ty rozpaky užívám. Kdyby jen věděl, jak vypadá roztomile…

„Že co?“ nutím ho donutit doříct svůj požadavek a snažím se na něj nevrhnout. Už zase, už zase bych chtěl zulíbat tu andělskou tvář… Nesmím. Ne!

„Že, že si lehneš vedle mě a já, i kdyby se mi ten sen vrátil, budu cítit, že jsi vedle mě.“ Dopoví nakonec a moje srdce udělá několik přemetů. Divím se, že mi ještě nevyskočilo z hrudi. Ty plíce, mají ale výdrž…

„Jo… jasně.“ Přitakám a vsunu se vedle něj pod peřinu. Je v ní příjemně teplo.

Položí vedle mě hlavu a se spokojeným výrazem hned usne. Nevím, kdy vypadá jako anděl víc, jestli ve dne, anebo v noci.

Mimochodem, říkal jsem, že je tu příjemné teplo? Ne, lhal jsem, je tu horko jak v sauně. Ale asi jenom mně a myslím, že tou peřinou to nebude.

Fajn, Tome, uděláš radikální krok. Otočíš se k němu zády! Nejdříve jedno oko odpoutáme od Billovy dokonalé tváře, druhé… Páni, mně to jde!

Pomalounku se překulíme na záda a pak…

On je tak krásnej, božskej…

A jsme tam, kde jsme byli.

Takže ještě jednou a tentokrát naráz. Na tři. Jedna, dva, tři!

Rychle se převalím na bok a namísto Billa svůj pohled rychle zaměřím na noční oblohu, posypanou hvězdami a snažím se z mysli jakkoliv vytěsnit tu nadpozemskou bytost, ležící vedle mně. Namísto toho to má však naprosto opačný účinek. Mozek začal stávkovat. Takže místo té bílé koule, kterou ostatní normální lidé, ne takový úchylové jako já, nazývají měsíc, se na mě usmívá můj bráška.

Tome, už znáš svoji diagnózu. Definitivně ti hráblo.

Budu na to muset jít jinak. Sice to stoprocentně nepůjde, ale zkusím usnout.

Zavírám oči. Neusnu. Nepodaří se mi to.

Po chvíli se místností ozývalo jen tiché spokojené oddychování… Každé z dvojčat se odebralo do říše snů a nechalo se unášet jako loď po proudu svou fantazií…

Avšak jeden z nich měl být už za pár hodin probuzen slovy lásky…

autor: Cera
betaread: Janule