Pohublý chlapec s temně černými vlasy a světlými proužky, připomínající ponurou, zamračenou oblohu, již protrhávají paprsky slunce, seděl na kraji ustlané postele a očima plnýma nejistoty, strachu a bázně se rozhlížel okolo.
Tou sladkou čokoládou prozkoumával každičký kousíček místnosti, v níž se nacházel. Oranžové stěny vyzařující teplo, ale zároveň jistou bouřlivost a neklid, zavřené skříně, skrývající pro něj spoustu ještě stále neodhalených tajemství, poličky plné CDček, stůl a všudypřítomné plyšáky snad všech velikostí. Vše vzorně uklizené. Pouhým pohledem se snažil seznámit s těmito čtyřmi stěnami a poznat osobu, která tu bydlela. Snažil se poznat sám sebe a vybavit si i sebemenší vzpomínku ze svého předchozího života… Nešlo to.
Když se před několika dny probudil, neměl ani ponětí o tom, kde je. Ležel na nemocničním lůžku v pokoji plném květin a z rukou mu vedly hadičky k přístrojům. Jediné, co si v tu chvíli dokázal jasně vybavit, byla ona nekonečná pohlcující tma a pocit bezradnosti, jak z ní nemohl najít cestu ven, zpět na světlo.
Po příchodu sestřičky, švitořící něco o tom, jak je šťastná, že se konečně probral, se vřítil do pokoje vytáhlý kluk s dredy, úsměvem od ucha k uchu a pevně jej objal. On mu však tento náznak citu neopětoval. Byť sebemenším náznakem. Nevěděl, že by měl. Nevěděl jak, nevěděl komu. Dál strnule ležel a poslouchal, jak mu ten jemný melodický hlas šeptá, jak se o něj bál…
Jakmile ten cizí hoch zjistil, že něco není v pořádku, odtáhl se od něj a pohlédl do chladných nevědoucích očí a ta jiskra, která v těch jeho doposud plála, pohasla stejně rychle jako když sfouknete svíci.
Jen jedna věta tehdy vyšla z Billových úst, pouhá dvě slova: „Kdo jsi?“ Otázka, jež Toma nepředstavitelně ranila…
Ano, svou nevědomostí ranil Toma. Svého bratra, své dvojče, svou krev, své druhé já… Alespoň tohle mu rozuměl přes slzy, jež mu kanuly po tváři. Ublížil mu tím, že ho nepoznal. Tím, že z něj měl strach, stejně jako teď… třebaže už menší… To pouto, které, jak zjistil, přetrhla autohavárie, se pomalu zase splétalo ze zatím velice slabých nitek, jež se znovu mohly kdykoli přetrhnout, v těch krátkých okamžicích, kdy Tom seděl vedle něj a pomáhal mu přetrpět těch několik dnů, plných nepříjemných lékařských prohlídek. Kdy mu vyprávěl o sobě a o domě, kde bydlela nerozlučná dvojčata, on – Bill a Tom, spolu se svou matkou. Víc slyšet zatím nechtěl. Potřeboval si jen ve své mysli plné fantazie, alespoň trochu představit místo, kam měl odjet. Protože nikoho kromě Toma neznal. I když on ho vlastně neznal ani teď. Věděl o něm pouze o trochu víc, než o sobě samotném, což znamená – skoro nic. Někde v hlavě, v nějakých uzamčených dveřích, ty informace jistě byly, ale vyšší mocnosti mu, alespoň prozatím, od nich vzaly klíč.
Nikoho a nic si nepamatoval. Nikoho a nic nepoznával. Každá tvář mu byla cizí, dokonce i jeho vlastní…
Vstal a pomalu došel ke dveřím, které podle Tomových instrukcí vedly do koupelny. Otevřel je a váhavě přistoupil k zrcadlu. Když se do něj díval minule, byl oblečen pouze v nemocniční košili. Lekl se svého odrazu a ten kus skla roztříštil na tisíc malých kousíčků. Teď to bylo jiné. Teď už věděl, co má očekávat. Chytl se umyvadla a pohlédl do zrcadla. Natáhl jednu ruku. Jakoby se chtěl dotknout tváře před sebou a poznat tak lépe jejího majitele. Jeho dlaň se však setkala jen s chladným sklem. I přesto jí tam nechal a do ticha, jež ho obklopovalo, zašeptal: „Kdo jsi?“
Kýžená odpověď ovšem nepřicházela. Odraz zůstával němý a lhostejný. Ten pohled, i když plný otázek, se zdál být lhostejný. Jeho vlastní oči…
Zkoumal je, ty hnědé duhovky a stejně jako ty panenky se do nich nořil, hloub a hloub… Oči jsou prý bránou do lidské duše… Avšak on, ať se snažil sebevíc, žádnou duši nenašel.
Sjel rukou po skle a zavadil rukou o řasenku. Kdyby ji nezachytil, spadla by na zem. Chvilku si s ní hrál mezi prsty. Rozmýšlel se. Nakonec ji jedním rychlým pohybem otevřel a začal si ji nanášet na řasy. Následovaly temně černé stíny a tuny make-upu. Po čtvrt hodině usilovné práce usoudil, že se alespoň částečně podobá osobě na fotce, kterou mu Tom ukazoval. Ovšem opravdu jenom částečně. Jeho tvář byl smutná, zatímco ta na fotografii, plná elánu a euforie, vyzařovala štěstí a radost ze života. To všechno on stále ještě hledal a nenacházel…
Jako prázdná skořápka. Tak se teď cítil. Co záleželo na tom, že se namaloval? Co záleželo na tom, že pod tou rouškou skryl svou pravou tvář a vyměnil ji za tvář člověka, kterým chtěl být. Kterým se cítil být… Jednalo se, tak jako tak, o přetvářku. Protože ať navenek vypadal jakkoli, uvnitř to bylo stále to pusto a prázdno, jako předtím.
Sedl si na zem a oknem se zahleděl na azurově modrou oblohu, rozjasněnou paprsky slunce, které už brzy měly zmizet za obzorem, aby je mohl vystřídat třpyt hvězd.
Měl by se vrátit do pokoje. Měl by otevřít každou skříň, každý šuplík a prozkoumat každičký předmět v něm nalezený! Měl by o sobě něco zjistit… Ale neudělá to. Rozhodně ne dnes. Seznámení s Georgem a Gustavem mu stačilo. Teď se chtěl jen dívat na nebesa a nechat se unášet svou fantazií. Potřeboval si od toho všeho odpočinout. Zase se chtěl na pár minut vrátit do nemocnice, kde pro něj neexistoval nikdo jiný, než lékař, sestřička a Tom. Do světa tvořeného čtyřmi stěnami, kde už ho nic nemohlo překvapit a kde se cítil v bezpečí… Protože svět, v němž se nacházel nyní, byl až příliš velký… nekonečný… A jediný záchytný bod, jehož se v něm mohl držet, byl Tom.
Tom… Jeho obličej se mu zjevil před očima.
Měl by za ním jít? Lépe ho poznat? Zeptat se ho na něco ze své minulosti? Alespoň na chvíli mu vrátit toho člověka, kterého ztratil?
Bráška… Tolik mu pomohl, tolik mu toho dal… A on? Jen přijímal, ale nic nedával… Zatím…
Zvedl se a vyšel z koupelny. Ovšem namísto toho, aby sešel dolů za svým dvojčetem, se svalil vyčerpaně na postel. Nebyl připravený… Ještě nebyl připravený mluvit s Tomem jako ten starý Bill. Na tu roli se musel teprve nachystat…
Zavřel oči a nechal se odvést do říše snů…
autor: Cera
betaread: Janule
