Only For You 1.

Zaparkuji před domem a pomohu mu vylézt z auta. Chci vzít jeho malý batůžek, ale když se po něm natahuji, trhne sebou a přitiskne ho ještě pevněji k hrudi. Bolí mě to, ale nadám na sobě nic znát. Jemně ho chytnu za ruku a vedu ho po úzkém dlážděném chodníčku k domovním dveřím, po němž jsme každé ráno utíkávali, aby nám neujel autobus do školy. Odemknu a pomůžu mu si sundat černou bundu. Jeho čokoládově hnědé oči nervózně těkají z jednoho kouta haly na druhý. Moje nejtemnější předtuchy byly správné. Nepoznává to tu. Zamířím s ním do kuchyně spojeného s pokojem a posadím ho na židli ke dřevěnému kulatému stolu, který krášlí velká váza s kyticí máminých oblíbených bílých růží.

Přistoupím k velké ledničce, zabudované ve skříni, a prozkoumám její obsah. Je toho tam kupodivu docela dost.

„Dáš si něco k jídlu?“ otočím se na své dvojče, neustále se rozhlížející vyplašeně po místnosti.

Podívá se mým směrem a kousne se do spodního rtu. Vidím, jak se rozmýšlí. Nakonec odmítavě zakroutí hlavou. Ovšem jeho žaludek vzápětí ostýchavou odpověď zcela vyvrátí. Pobaveně se na něj ušklíbnu. Byl rudý až za ušima. Sklonil hlavu, až mu jemné, černé delší vlasy spadaly do obličeje, a začal si hrát se šňůrkami od své mikiny.

Cítil jsem jeho rozpaky.

Vyndám z lednice mléko, máslo a marmeládu z příchutí lesní směsi a vyrovnám si to na kuchyňskou linku. Po necelých pěti minutách před bratra postavím namazaný chleba a hrnek s horkým kakaem. Sednu si naproti němu.

„Jez.“ Pobídnu ho a přisunu mu talíř blíže. Váhá, ale nakonec se do chleba hladově zakousne. Přímo hltá jedno sousto za druhým. Chutnalo mu to. Asi za tři minuty to měl v sobě.

Když se zrovna natahoval pro pití, někdo zazvonil u dveří. Vyděšeně sebou trhl, až se hrnek s hlasitým řinkotem roztříštil o zem a kakao se rozlilo na podlahu. Vyjekl, vyskočil na nohy a utekl do kouta, co nejdál ode mě, kde se schoulil do klubíčka a zakryl obličej svými, na svůj věk drobnými, dlaněmi. Po tvářích mu stékaly proudem slané kapky a zmáčely mu tak jeho dlouhé rukávy.

„Bille…“ sklonil jsem se k němu a chtěl jsem ho pohladit po tváři, ale ucukl a ještě víc se rozplakal. Jako by čekal, že ho uhodím.

„Neboj se, já ti nechci ublížit. Vždyť se nic vážnýho nestalo. To kakao se utře a ten hrnek můžem slepit nebo koupit novej… Víš, kolik já jsem toho už rozbil? A mnohem dražší věci…“ zašeptám a vzpomenu si na tu řadu elektrických kytar, jejichž zbytky se teď povalují někde na smetišti, pokud z nich naši ekologové nevytvořili třeba vršek nebo papírový kapesníky… No, přiznávám, to asi těžko, ale kdo ví…

Jemně ho chytnu za bradu a jako už dnes několikrát ho obdařím jedním z pestré škály svých povzbudivých úsměvů a on mi ho dnes, a vlastně od doby co se probral, poprvé nejistě oplatí. Pomohu mu vstát, kleknu si a s hadrem v ruce začnu uklízet tu spoušť. Bill mé počínání z povzdálí zaujatě pozoruje a já se snažím zbavit toho vtíravého pocitu, že se vše vrátilo do starých kolejí. Protože to je lež. Nic nebude jako dřív… nebo rozhodně ne právě v tuto chvíli.

Znovu zazvoní zvonek a já si teprve teď uvědomím, proč se vlastně můj bratr vylekal. Zamířím ke dveřím. Za nimi nestál nikdo jiný než Gustav s Georgem, s velkou lahví šampaňského. Úplně jsem zapomněl, že sem měli dorazit.

„No to je dost. Už jsme mysleli, že nás tu necháš tvrdnout až do večera.“ Řekl namísto pozdravu Gustav a hrnul se dovnitř v patách s Georgem, nevšímaje si mého podivného výrazu.

Georg, i když by to do něj nikdo nikdy asi na první pohled neřekl, byl o něco vnímavější. Než se však stačil zeptat, co se děje, Gustav si to už mířil do obývacího pokoje.

Bill seděl na gauči a pobrukoval si nějakou melodii, dokud…

„Gustave!“ vykřiknu, když se chlapce chystá obejmout, avšak to už nechápavě sleduje znovu se třesoucího Billa, který se vyrval z jeho objetí a utekl k protější stěně s fotografiemi. Překvapeně se na mě otočí.

Já si ho ovšem nevšímám. Pomalu, krůček po krůčku, přistupuji ke svému vyplašenému sourozenci. Ustupuje a prohlubuje moje, už tak bezedné, zoufalství. Natahuji ruku a snažím se udržet oční kontakt, jak mi to radili lékaři.

„Bille, důvěřuješ mi?“ Žádná odezva. Pořád ten stejný apatický nicneříkající pohled na vyčerpaném bledém obličeji.

„Bille, tak věříš mi?“ Opakuji svůj dotaz a stále víc se k němu přibližuji. Po jako věčnost dlouhých několika vteřinách kývne na znamení souhlasu a já se odvážím přesunout až k němu a natočím ho směrem k návštěvě.

„Tohle jsou NAŠI dobří přátelé… přišli tě přivítat zpátky doma… Tohle je Georg a tohle Gustav.“ Ukázal jsem postupně na nejistě se šklebící jmenované a mé dvojče si každého pořádně prohlédlo. Museli si připadat jako pod rentgenem. Potom, co usoudil, že bych mohl mít pravdu, je pozdravil dalším přikývnutím.

Kluci se chtěli na něco zeptat, ale já je pouhým pohledem umlčel a znovu promluvil na bratra, jenž se mi usínaje opíral o rameno.

„Musíš být unavený. Pojď, ukážu ti tvůj pokoj a budeš si moct jít lehnout. Oslavu můžeme nechat na později.“ Aniž bych cokoli udělal, jeho dlaň se pevně chytla té mé a já s hřejivým pocitem u srdce vzal batoh a se slovy k Georgovi a Gustavovi, aby tu počkali, že jim to později vysvětlím, jsem spolu s ním vystoupal po točitých schodech do prvního patra.

Byly tam jen čtvery dveře. Ty přímo naproti nám, jak jsem mu ukázal, vedly na toaletu. Nalevo od těch prvních se rozkládala mámina ložnice. Na konci chodby jsme došli ke dvěma pokojům. Otevřel jsem vchod napravo a Billovi se tak naskytl pohled do mého království. Vládl zde naprostý nepořádek a chaos. Tak jak to mám rád. Všude se povalovalo oblečení a snad pouze elektrická kytara na stojanu se nacházela opravdu na svém místě.

Zavřel jsem a pronesl: „To byl můj pokoj. Ty máš hned vedle mně.“ A otevřel jsem dveře do druhé místnosti. Stěny vymalovány křiklavě oranžovou barvou právě ozařovaly paprsky dopoledního slunce. Okna vedla na východ. Bill stál nerozhodně mezi futry. Otočil jsem se a pokynul mu, aby vstoupil. Opatrně našlapoval na koberec až dorazil k posteli uprostřed, sedl si na její malý okraj a kroutil hlavou ze strany na stranu, aniž by pronesl jediné slovo.

Opřel jsem se zády o zeď a pozoroval, jak se kolem sebe rozhlíží. Moje naděje se pomalu, ale jistě rozpadaly v prach. Jak věřil, jak pevně doufal, že se rozvzpomene, jakmile uvidí známá místa, další známé tváře… Marně. Jak si přál, aby bylo všechno jako za starých časů. Jako za starých dob bez jakýchkoli starostí a problémů. Za dob, kdy oběma nejlépe chutnalo zakázané ovoce… Jen při té vzpomínce ho bolestivě píchlo u srdce. Ach bráško, kdybys jen věděl… Kdybys jen věděl, jaká prožívám muka, když tě nemohu obejmout… Políbit tvá ústa a znovu pocítit onu sladkou příchuť tvých rtů…

Nejspíše vycítil můj pohled, protože mě začal propalovat těmi svými hnědými hloubkami a já se ocitl zase v tom momentě, jenž se tu odehrál před měsícem. V tom okamžiku, kdy mi Bill řekl, že mě miluje stejně, jako já jeho… Moje srdce tehdy zaplavilo neskonalé štěstí. Konečně jsme mohli být spolu. Konečně jsme si mohli dát plně najevo svou lásku… Ovšem osud bývá neúprosný. Připravil nás o tuto jedinečnou šanci a tvé city nenávratně zakopal do hlubin zapomnění. Kdyby jen udělal totéž mně, abych se nemusel den co den dívat na tvoji dokonalou tvář a dusit v sobě onen tajuplný cit…

Několikrát jsem zamrkal a vrátil se do současnosti.. Bill popošel kousek ke mně. Pevně jsem se chytl kliky ode dveří a snažil se přemoct tu strašlivou, neutuchající touhu – abych se na něj nevrhl a nezulíbal každičký milimetr jeho andělské tváře, každičký milimetr jeho těla bez jakékoli i sebemenší chybičky…

Zhluboka jsem se nadechl, vydechl a možná až příliš rychle ze sebe vychrlil: „Ty dveře támhle vedou do tvojí koupelny. Měl bys tam mít všechno. Ručník, kartáček… vše, co potřebuješ. Pyžama jsou v tom spodním šuplíku ve skříni. Nějaký si vyber. Pokud bys něco chtěl, budu s klukama dole. Stačí zakřičet a já přijdu.“

Lehce se na mě pousmál, já mu jeho gesto tentokrát, ne zrovna sebejistě, oplatil a zmizel jsem na chodbě a nechal jsem Billa poprvé od rána o samotě.

autor: Cera
betaread: Janule