„Ty se chceš rozejít…!?“ vytřeštěně na mě hleděl Bill a jeho oči se v mžiku zalily smutkem…
Do prdele! To jsem posral! nadával jsem si. Musel jsem to honem rychle napravit!
„Nééé! Ježišmarjá, to v žádným případě nechci!“ vyhrknul jsem pohotově a na důkaz ho dlouze políbil. On na mě nejdřív jen nedůvěřivě a zároveň překvapeně vykulil oči. Ale pak už se jen nechal dál hýčkat mými polibky… Po chvíli se uklidnil a přitulil se opět do mé náruče.
„Na co ty hned nemyslíš…“ usmál jsem se, abych ještě víc ulehčil situaci.
„Tak co se teda s námi děje?“ ptal se Bill, teď už ale zase klidným hlasem.
„Ehm… no…“ Zase ta nepříjemná situace… prostě nevím, odkud začít.
„No, totiž vzpomínáš si, jak sis tehdy… no… ubližoval?“
„…jasný…“ přitakal sklesle a sklopil zrak.
„Chtěl jsem ti strašně pomoct…!“
„Vždyť jsi to udělal a jsem ti za to tak moc vděčný.“ Věnoval mi polibek na tvář.
„No a myslíš, že tohle… hmmmm… že to byla jediná možnost pomoci, kterou jsem ti mohl nabídnout…?“
„Lásko, proč se takhle ptáš?“
Znejistěl jsem. „Já, já jen, že kdybych tehdy udělal něco jiného… myslím, nedal to s tebou dohromady… pomohlo by ti to…?
Bože! Hodně špatně formulovaná věta. Úča na češtinu by mě asi zabila! Bill mi obtočil ruce kolem krku. Sakra, to nedopadne dobře…
„Tome, tady nejde o to pomohlo, nepomohlo… Musíš pochopit, že největším a jediným smyslem mého života jsi ty! A když nejsi ty… tím pádem není smysl života… a proč žít a nemít pro co… chápeš?“
Takže jestli jsem tomu dobře rozuměl bráška… beze mě prostě nechce žít… a když ho opustím tak…
Nemůžu to ani vyslovit! To se přece nemůže stát!!
„A-a ty vážně nemáš žádný jiný smysl života…?“
Billovy oči se pod nátlakem mých slov zaleskly a nešťastné slzičky už si pomalu dobývaly cestu ven…
„Promiň, Tomi!! Jsem v tom až po uši… mrzí mě to! Ale musím říct, že ne… nemám…“
Je to čím dál horší… vždyť já ho nechtěl rozplakat!
„A co kariéra?“ zkusil jsem to ještě.
„Je skvělá, ale pro mě… v mé duši… už tam prostě nezbylo místo! Připadám si tak provinile, Tome! Moc se za sebe stydím! Jsem jak závislák… ubohej feťák, kterej potřebuje to svoje… jinak je… je prostě konec.“
Bill nešťastně zabořil hlavu mezi moje dredy.
„Bille jdeme…!“ vzal jsem jeho zesláblé tělo do náručí a nekompromisně ho nesl ven.
„Kam jdeme?“ ptal se vyděšeně.
„K doktorovi…“
„Ale proč k doktorovi… tobě něco je?“
„Ne zlato… tobě něco je.“
„Mně nic není…“
„Je Bille, je…“
„Není, co by mi mělo být?“
„Tvoje psychika… bráško, mám tě strašně moc rád. Ty potřebuješ pomoc odborníka.“ Opatrně jsem ho posazoval do auta a zapnul pojistky, aby nemohl vystoupit, pro jistotu…
„Ty si myslíš , že jsem psychopat nebo co?!!“ vyjel na mě stroze.
„Ne!“ Políbil jsem ho na čelo, aby se trošku uklidnil. „Jen prostě musíme požádat o radu.“
„Ale Tomi… já uznávám, že jsem na tobě asi závislý, ale vždyť to není zas takový problém…“
Nastartoval jsem.
„Tomi…“ začal mě hladit hebkými polštářky svých prstů po tváři.
„…prosím, nejezděme tam…!“
Vyjel jsem z garáže a do očí se mi začaly drát slzy…
„Bille… když já…“
„Tome, co se děje?“ položil mi ustaraně ruku na stehno.
Já už nemůžu! Musím se mu přiznat, jinak mě ten obrovský pocit viny snad roztrhá na kusy… To, že jsem mu celou dobu tak lhal a on mi bezmezně důvěřoval. To, že jsem ho na sex jen zneužil… Ze zarudlého koutku mého oka stekla malá slzička… okamžitě jsem ji setřel do rukávu, jenže následovala další a další…
„Tome…? Proboha ty pláčeš!“
„Bille, prosím…“ Nedokázal jsem udržet další proudy slz.
„Lásko, neplakej… miluju tě… prosím, miluju tě…“ šeptal mi do ouška.
„Prosím tě, tohle mi neříkej…!“
„Pročpak…?“
Ustaraně mě dál pozoroval a ochranářsky objímal kolem ramen.
„Nezasloužím si to…“
Horké slzičky se valily po mých rudých tvářích jako proudy řek, které nesly tu krutou… pravdu.
„Tome, zasloužíš si to! Moc si to zasloužíš!“
„Bille ne…“
„Ale ano, ano!“
„Ne!“ zakřičel jsem zoufale, až sebou bráška leknutím škubl.
„Tehdy jak si se po té naší hádce složil na koberci…“ Zajíkl jsem se… Bill ale jen dál bedlivě poslouchal. „Já… chtěl jsem ti tolik pomoct. Tak moc jsem se ti snažil dát všechno, všechno co jsi potřeboval… ale nikdy…“ Nasucho jsem polkl, mé ruce se na volantu bezděčně třásly, „nikdy jsem tě… teda vždycky jsem tě miloval, ale… jako bráchu… chápeš?“ V té chvíli se mi zlomil hlas. Už nedokážu pokračovat… tohle je naprostý konec.
Bill se skoro v mdlobách svalil na sedačku.
„Ty-zrádče.. zrádče!!“ šeptal z posledních sil. Bylo mu šíleně špatně, měl co dělat, aby neomdlel.
„Ne, bráško…! Tohle neříkej, já ti jen chtěl…“ Zoufale jsem ho prosil. Ale pak jsem po celém těle ucítil tlumené údery jeho křehkých pěstiček.
„Zrádče! ZRÁDČE!!!“ křičel hystericky a z jeho očí tekly proudy černých kapiček… snad ještě nešťastnějších, než které jsem u něj kdy viděl.
„Proč si to udělal?!!“ ječel vysíleně dál a jeho údery pořád neustávaly. „Chci umřít! Nech mě umřít!!“ Křečovitě začal tahat za kliku a chtěl skočit mezi jedoucí auta. Uf…! Ještě že jsem tu pojistku vážně zapnul!
„Pust mě ven! Chci se zabít! Pusť mě, pusť mě!!!“
S chraplavým řevem mi jeho hlava vysíleně dopadla na rameno… zavřel oči… křik utichl…
Ježišikriste! Doufám, že neomdlel! Nebo snad něco horšího!!
Ovšem všechno tomu zatím bohužel nasvědčovalo. Rychle jsem zaparkoval u nemocnice a vzal jeho bezvládné tělo do náručí.
„Bratříčku, vydrž! To mi nemůžeš udělat!“ Snažil jsem se s ním komunikovat, ale jeho hlava se jen netečně pohupovala do rytmu mých běžených kroků. Utíkal jsem, co mi nohy stačily, dal jsem do toho všechno! Ale nemohl jsem to zpropadené oddělení najít!
„Do prdele!“ zařval jsem v zoufalství, až se na mě všechny babičky na vozíčcích otočily. Běhal jsem jak magor tam a zpátky! Byl jsem v nemocnici a nebyl tady naprosto nikdo, kdo by uměl bráškovi pomoct! To je jak zlý sen… potřebuju… rychle…!
Už se mi dělala tma před očima… tričko a kalhoty se mi lepily na moje zpocené tělo. Z posledních sil jsem se rozhlédl… konečně ty dveře!! „Psychologie“ přečetl jsem a na hranici svých sil jsem s Billem vtrhl dovnitř…!
autor: Pawlinka
betaread: Michelle M.
