„Ty jo, tady je to pěkně zařízený… dlouho jsem tu nebyl…“ Bill se rozhlížel po otcově bytě.
„Stýská se mi po Loitsche…“ zabručel Tom odpověď.
„Mě se stýskalo po tobě…“ Bill se obrátil k Tomovi, který ještě věšel bratrovu a svou mikinu na věšák a rozverně se na něj usmíval.
„Jo jo, mě se taky stýskalo…“ prohodil Tom nevzrušeně a vykročil za bratrem do kuchyně.
„Dáš si něco k pití?“ zeptal se řečnicky a sám si nalil skleničku coly.
„Ne, díky, možná kdybys mi nalil skleničku perlivý vody…?“ Bill se otřásl při představě, kolik cukru v sobě skrývá sklenice coly.
„No jasně… odkdy ty piješ vodu?“ usmíval se Tom a podával Billovi nápoj.
„Víš, je mi špatně z autobusu, tak toho do sebe nechci moc…“ zamrkal Bill omluvně.
„Tak si běž lehnout, jestli je ti špatně…“ pokrčil Tom rameny. Bill zalapal po dechu.
„No to ne! Dnešní noc je naše, to si přece nemůžeme nechat ujít…“ svůdně se na bratra usmíval, přistoupil k němu a obtočil paže kolem jeho ramen, až k němu byl tak blízko, že mu dělalo problém zaostřit na jeho oči. Zaměřil se tedy na jeho prokrvené rty. Rád zkoušel, co Tom vydrží. Přál si zjistit, že celou tu jeho nevěru si jen namlouval. Tom byl bohužel velice průhledný.
„No původně jsem myslel, že tě vezmu na večeři, takže pokud proti tomu nic nenamítáš…“ pousmál se stylem „ani se o to nepokoušej“ a jemně od sebe Billa odstrčil.
Billovi se protáhl obličej. Počítal s převelice nemravnou nocí a Tom si usmyslel, že půjdou na večeři… Jak uspokojivé. Doufal, že ho Tom nebude nutit jíst.
„Fajn,“ pokrčil rameny a napil se své vody. Tom byl rád, že Bill neprotestuje. Připadalo mu, že lepší, než aby tu nepříjemnou novinku sdělil Billovi doma, bude udělat to v nějakém podniku. Alespoň bude nucen ušetřit ho žárlivých scén. Nebo v to alespoň Tom doufal…
„Čí jsou vlastně ty šminky v koupelně,“ prohodil Bill o necelou hodinu později, když vyšel ze zmiňované místnosti, kde se pečlivě zkrášloval, aby mohl večer jít do společnosti.
„Cože? Jo tak… to je otcovy snoubenky,“ mávl Tom ledabyle rukou.
„On je zasnoubený? O tom jsem vůbec nevěděl… Vždycky jezdil jenom on za náma a sám…“ pokrčil Bill rameny a oddechl si. Už už chtěl kosmetiku přiřknout Tomově potencionální holce, pak si ale uvědomil, že možnost otcovy snoubenky je daleko věrohodnější.
„Jo, já to taky nevěděl… Tak můžeme jít?“ pozvedl Tom obočí, zatímco se Bill prohraboval svojí taškou.
„Jé, já si zapomněl parfém… nemohl bych si půjčit tvůj?“ Bill nevinně zamrkal na bratra.
„Klidně… V koupelně.“
Po dalších třiceti minutách shánění různých částí Billova oblečení a propůjčení nejrůznějších důležitých předmětů konečně vyšla dvojčata z domu.
„Můžu se tě držet za ruku?“ Bill upřel k Tomovi prosebný pohled.
„Neblázni, ty lidi mě znaj…“ Tom zavrtěl hlavou.
„Ale… vždyť nevědí, že jsem tvůj brácha…“ namítal ublíženě Bill.
„Ale stejně, prostě se tu vedu za ruku s klukem, to je trochu divný…“ odporoval Tom.
„No tak jim můžeme vážně říct, že jsme dvojčata… Sourozenci se přece voděj za ruce…? Prosím,“ protáhl Bill, když se Tom už už nadechoval, aby něco odsekl.
„Tak se mě chytni, prosím tě, jestli ti to dělá dobře,“ svolil nakonec neochotně.
Billův obličej zazářil spokojeným úsměvem a on se zavěsil do Tomovy pokrčené paže.Tušil, že to Toma nikterak netěší, a to nejenom kvůli lidem, co by je mohli spatřit, přesto si to však užíval. Bylo to tak neuvěřitelné, konečně se směl dotýkat toho nejdokonalejšího člověka, jakého Bill znal…
„Půl osmý. Vidíš to? Měli jsme tam být před sedmou. To je to tvoje vypravování se…“ kroutil Tom nesouhlasně hlavou, když vcházeli do draze vypadajícího podniku. Bill na něj upřel svůj laní pohled, který jasně dával najevo, že on přece za nic nemůže, načež se od něj Tom raději odvrátil, neboť tohle Billovo citové vydírání špatně snášel.
Usadili se u malého stolku v zadní části restaurace, rezervovaného na jméno Kaulitz.
„Taky jsme si mohli objednat pizzu domů a aspoň si to pořádně užít,“ zasmál se Bill, když ke své nelibosti zjistil, že na ně ostatní hosté mohou vidět, tudíž se budou muset vzdát polibků a věcí podobných.
„Nějakej nažhavenej…“ ušklíbl se Tom a zahleděl se do nápojového lístku, aby se vyhnul Billovu pohledu. Bill pod stolem jen nenápadně jemně kopnul do bratrovy nohy, a pak se do lístku zahleděl také, než se však stačil zorientovat, už u nich stála mladá servírka.
„Dám si colu a ty předpokládám taky…?“ obrátil se Tom k Billovi, zatímco sděloval servírce své přání. Bill už už chtěl přikývnout.
„J… ne, já bych si dal jemně perlivou minerálku,“ rozmyslel si to na poslední chvíli.
„Ty jsi snad přestal pít colu…“ poznamenal nevěřícně Tom, když slečna odklusala.
„Nějak prostě nemám chuť…“ pokrčil Bill vyhýbavě rameny a raději se zahleděl do jídelního lístku.
„Poslyš, Bille…“ odkašlal si Tom.
„Hele, mají Caesar salat, to si dám…“ přerušil ho spokojeně Bill. Správně by neměl jíst vůbec, ale to by se špatně vysvětlovalo. Tom si povzdechl.
„Skvěle, Bille, jsem rád, že už sis vybral,“ pronesl ironicky. Chtěl mu už naznačit, že se mu dnes chystá říct něco důležitého, Bill mu ale nedal příležitost a pro Toma bylo velice těžké takový hovor začínat znovu. Rozhodl se ještě počkat.
Servírka před ně postavila pití a Tom objednal sobě špagety s rajčatovou omáčkou a Billovi salát. Nechápal, že si Bill poručil něco, v čem bylo tolik zeleniny. Schválně vybral italskou restauraci, aby si Bill mohl vybrat. Miloval italskou kuchyni a Tom to dobře věděl. Tohle opravdu nechápal.
„Ach, Tome, nemůžu tomu uvěřit, že jsme konečně spolu,“ vydechl Bill zasněně a jeho dlaň se nenápadným pohybem přisunula k té Tomově. V momentě, kdy Bill skutečně položil ruku na bratrovu, sebou Tom škubnul.
„Copak, Tomi? Konečně máme možnost projevovat naší lásku i na veřejnosti, tak proč se tomu tak bráníš?“ Bill nechal ruku položenou na rudém ubrusu a své černě orámované oči upřel do Tomovy tváře.
„Já… prostě nejsem zvyklý…“ odpověděl Tom vyhýbavě. Smířlivě opět položil ruku na stůl a prsty obemkl Billovo zápěstí. Byl tak křehký – Tom by ho nejraději vzal do náruče a nosil ho, kam by jen řekl. Zanedlouho měli talíře na stole. Billa stálo mnoho přemáhání opravdu sníst všechen ten salát, nakonec si ale říkal, že to nebylo tak strašný… Když po několika desítkách minut konečně přiklusala servírka, požádal jí Tom o nějaké dražší víno.
„Jaký si dáš, Bille,“ obrátil se k bratrovi.
„Bílý,“ odvětil Bill a olízl si rty. O pár minut později už jim slečna nalévala alkohol do křehkých broušených skleniček.
„Tak… na nás,“ usmál se Bill, když pozvedl sklenici a zahleděl se Tomovi zhluboka do očí.
„Na nás,“ přikývl Tom a konečně donesl skleničku k ústům.
Bill se mírně otřásl. Víno mu nikdy nějak zvlášť nechutnalo, nechtěl ale Tomovi kazit požitek z podařeného večera a tak poslušně pil, co mu bylo nalito.
„Co tě to popadlo, brát mě do tak drahýho podniku?“ otáčel se s úsměvem.
„Myslel jsem, že se ti to bude líbit…“ pokrčil Tom rameny.
„Líbí se mi všude, když mám nablízku tebe,“ odvětil Bill polohlasem a přisunul si židli blíž ke stolu, až se kolenem dotýkal toho Tomova.
Tom si jen znovu loknul z křehounké skleničky.
„Víš co se mi včera zdálo…?“ Bill už téměř jen šeptal. Smyslně mhouřil oči, nespouštěje zrak z Tomových rtů, na kterých se zachytila malá kapička bílého vína. Kolenem se otíral o Tomovu nohu a sám cítil, jak se nepatrné množství alkoholu, které si pustil do žil, pomalu podrobuje jeho smysly.
„Ne, to netuším,“ zamumlal Tom výmluvně, jak se snažil nepoddat se Billovým dotekům.
„Poslyš, brácha… chtěl bych… musím ti něco říct…“ řekl rozhodně a na chvíli zavřel oči, aby se uklidnil.
„Je to docela důležitý,“ zahleděl se Billovi do bezedných čokoládových očí. a v tu chvíli mu připadalo, že není obtížnějšího úkolu, než pokusit se ukončit vztah s někým tak přitažlivým…
autor: Ketty
betaread: Janule
