Dnes neumírej! 21.

„Klaustrofobii…“ opakoval Kevin a bezcitně zahlížel na Billa, který se žádostivě krčil u jeho paže.

„Já totiž…“ Billovi byla zima, měl strach, nedostatek kyslíku a zkrátka byl v opravdu lítostivé situaci. Rozhodl se toho však zneužít.

„Já… je mi to fakt blbý, jenže… Jsem ve špatný situaci, lidi se se mnou nebavěj a brácha je ještě ke všemu někde na druhym konci Německa a já prostě…“ chtěl hrát na city. Byl to poměrně velký risk, poněvadž na Kevinovi bylo na první pohled znát, že city neuznává. Billova intuice mu však říkala, že i někdo takový může velice snadno roztát.

„Takže po mně chceš co ?“ Kevin se na něj stále s přimhouřenýma očima nedůvěřivě díval.

„Nic… Já jenom – nechtěl jsem být pořád tak sám…“ Bill sklopil zrak dolů, ke Kevinově ruce, jež měl položenou na koleni. V očích se mu zatřpytily drobné slzičky, částečně lítostí nad sebou samým, částečně zlostí, že se tu právě zcela zbytečně ponižuje před spolužákem, a teď bude naopak všechno jen horší, protože tohle se zákonitě musí dostat ven… a z jisté části také proto, že to sám chtěl.

Ve chvíli, kdy se Kevin zamyšleně nadechl, před ně číšník postavil jejich kávy. Bill užuž nesl svou sklenici k ústům, když si uvědomil, co to vlastně drží v ruce. Takového cukru, tolik kalorií… a přitom ho to vlastně ani nenasytí… Něco tak zbytečného a škodlivého si do těla prostě vpustit nemohl. Znovu kafe položil na stůl a raději znovu obrátil své uslzené oči ke Kevinovi.

„Uhm… No… Co bych ti na to řekl, Kaulitzi…?“ pokrčil rameny a nervózně se pousmál.

„Moc dobře nechápu, co vyřešíš tím, že mě přesvědčíš, abych s tebou šel na kafe, ale jestli ti to pomáhá… Mám svýho času dost. A protože jseš to ty, Kaulitzi, klidně ho pro tebe obětuju. Pořád lepší sedět tu s tebou, než chodit po venku s těmi idioty ze třídy… Ale to nechceš slyšet. Řekl bych, že ty bys chtěl něco jiného…“ vyčkávavě se na Billa podíval.

„Ne…“ zamumlal Bill rychle.
„Ne ? Tak tedy dobrá… Pak ale nečekej, že pro tebe něco udělám, pokud si o to neřekneš. Ale to je jedno. Ty zřejmě nic nechceš. Jen tu se mnou sedět a nechat mě, abych ti objednával kafe, který pak nepiješ,“ odtušil Kevin, přesto se při posledních slovech pousmál.
„Já ho piju !“ bránil se Bill.
„Jen je… jen je… na mě moc sladký,“ Bill se nevinně usmál, pokoušejíc se Kevina nenápadně přesvědčit, že by měl kafe vypít za něj. On byl přece narozdíl od Billa hubený…

„Ale nepovídej, karamelový kafe že je sladký ? Jak by mohlo ?“ pozvedl Kevin obočí.

„No prostě… ho asi nebudu pít. Ale vždyť já si ho zaplatim,“ dodal honem, když si uvědomil, že z Kevinova monologu je patrné, že předpokládá, že Billovu objednávku uhradí on.

„Na tom nesejde. Pořád mi není jasné, proč zrovna mě potřebuješ k tomu, abys… nebyl tak sám…? Co takhle najít si nějaké děvče, co říkáš, Kaulitzi ?“ Billovi neušlo, že při slovech najít si nějaké děvče zněl Kevinův hlas obzvláště zatrpkle. Pokoušel se nevykládat si to tak, jak by býval rád.

„Nechci děvče,“ zavrčel. Chtěl odseknout, že má přeci svého Toma, pak si ovšem uvědomil, že kdyby se Kevin dozvěděl o jeho incestním vztahu, moc pěkný názor by si na něj asi nevytvořil.

„Vlastně…“ Bill se rozhodl jít s pravdou ven. Tohle nemělo cenu. Navíc za tu chvíli získal pocit, že Kevin je schopný ho alespoň zčásti pochopit.

„Původně jsem prostě sháněl někoho, kdo by mi pomohl. Nutně potřebuju o víkendu někam odjet, a zkrátka mě někdo musí krýt. Jenže… doopravdy v té škole nikoho nemám a…“ Billovi dočista hořely tváře, upíral ke Kevinovi lítostivý pohled a v duchu si přál, aby sem vůbec nikdy nevlezl.

„No tak… Krýt tě klidně budu, to jsi mohl říct hned,“ pokrčil Kevin rameny, když dospěl k názoru, že Bill není schopný dál pokračovat v řeči.

„Opravdu ?“ Bill se na něj užasle podíval; upřímně očekával, že ho po tomhle výlevu Kevin s nadhledem vyfuckuje.

Ten namísto toho přikývl, chtěl ještě něco říct, ale už to nestihl, neboť Bill, jakožto velice emocionální člověk, nadšeně vypískl a pověsil se mu kolem krku.

Pevně ho objímal, zatímco Kevin ho zdrženlivě popleskával po zádech, při poslechu Billova radostného: „Díky, díky, díky !“, neschopen slova.

Hodin přibývalo, Kevinův hrnek už dávno zel prázdnotou a chlapci si jen povídali. Bill si dával velice dobrý pozor, aby na sebe nevyzradil víc, než bylo bezpodmínečně nutné a Kevin zjevně také, takže se jejich rozhovor neubíral nikterak osobním směrem. Přesto si ale měli co říct, Bill vděčně naslouchal Kevinovým zážitkům s učiteli a spolužáky a byl rád, že tam s ním je.

Přestože se chlapci ještě doopravdy nepovažovali za nějaké velké přátele, počáteční nervozita už byla překonána a Bill musel uznat, že se mu s tím člověkem moc hezky povídá. Nebo aspoň povídalo do té doby, než mu jeho matka opět zkazila náladu. Zrovna ve chvíli, kdy Kevin líčil zajímavý příběh z konce předešlého roku, rozezněla se opuštěnou kavárnou pomalá melodie Billova vyzvánění. To, jak se zvuk odrážel od blízkých stěn, Billovi nepříjemně připomnělo, v jak nechutně stísněném prostoru se to nachází. Sáhl po telefonu a jen tiše zasténal, samozřejmě – máti.

„Bille, kde jsi takovou dobu ?“ spustila na něj, hned jak se hovor odvážil přijmout.

„Aale, jen jsme se zasekli v jedné kavárně s jedním klukem…“ protáhl Bill ledabyle. Záměrně použil slovo „kluk“ namísto „kamarád“, jelikož si byl velice dobře vědom Kevinova zkoumavého pohledu a nebyl si jistý, jak situaci vidí on.

„Jo tak zasekli… No dobrá, ať jsi do šesti doma ! Jo a koupila jsem ti ten novej lak na vlasy, říkal jsi přece, že ti tamten dochází…“ dodala, zřejmě měla komunikativní náladu.

„Jo, fajn… Díky,“ hlesl Bill, ale Simone mu opět skočila do řeči.

„A volal Tom, mluvila jsem s ním asi půl hodiny… Jo a mám tě od něj pozdravovat,“ vyřídila nevzrušeně.
„Tom…?“ vydechl Bill rozechvěle a srdce se mu při tom jméně rozbušilo. Tohle už ho zaujalo…
„Samozřejmě,“ přitakala Simone.
„Pozdravovat ?“ ptal se Bill nechápavě ublíženým hlasem. „Nic víc neříkal ? Nechtěl se mnou mluvit ?“ Bill byl přesvědčený, že ano, že původně volal Tom jemu, matčina slova pro něj však byla ledovým probuzením do reality.

„Nene, jen když jsem se zmínila, že netuším, kde jsi, mi říkal, že až tě seženu, tak tě mám pozdravovat. Ale to už bylo stejně skoro na konci toho hovoru…“

Billova nálada poklesla až k bodu mrazu.

„Aha… Tak děkuju. Do šesti budu doma,“ přikývl zkroušeně a rozmrzele zavěsil.
„Máti,“ vysvětlil, když zpozoroval Kevinův tázavý pohled.

„Jo, to mi došlo…“ přikývl Kevin, a i když už se dál na nic nevyptával, Bill si byl jistý, že by ho býval velice zajímal obsah jejich rozhovoru.

Měl z toho světlookého chlapce zvláštní pocit. Na jednu stranu mu byl ohromně sympatický, cítil jakési duševní propojení a zpozoroval i pár jistých podobností a zkrátka měl veliký zájem se s tímhle člověkem sblížit – a to nejen proto, že to potřeboval. Na druhou stranu ho děsila ta obrovská záhadnost, kterou Kevin oplýval. Zdál se být tak nevyzpytatelný… Bill se bál, že mu podlehne a pustí si ho příliš blízko k sobě. Nevěděl, jaké reakce od něj čekat a Billova tajemství rozhodně nebyla jen tak nepodstatná…

„Tak já asi už poběžím…“ začal se Bill zvedat k odchodu. Tomův nezájem mu naprosto zkazil náladu.

„Jasný, taky už půjdu…“ přikývl Kevin a oblékl se do svého černého kabátu. Bill na sebe natáhl druhou teplou mikinu – bundy zásadně nenosil. To na sebe radši navlékl tři mikiny naráz.

„Tak, asi se ještě ve škole domluvíme, jak to bude s tím tvým víkendem… Mimochodem, hodláš dopíjet to kafe ?“ zvedl k němu Kevin svůj propalující pohled.

Bill pohlédl na sklenici plnou cukru, mléka a kofeinu… Tak kalorické…

„Ne, nebudu.“

Však on Tomovi ukáže, kdo je tady ten dokonalý…

autor: Ketty
betaread: Janule