Dnes neumírej! 19.

„Tome ? Co je to s tebou ? Jsi nějaký nervózní poslední dobou…“ Vignonette svádivě zamrkala a dvěma prsty hladila Toma po hřbetu ruky.
„Nic se mnou není…“ zamumlal a položil si hlavu na skrčenou paži. Leželi s Vignonette na velkém, bíle povlečeném letišti v otcově ložnici.
Jörgen byl na služební cestě a ve své sladké nevědomosti duchapřítomně požádal svou přítelkyni, aby alespoň jednou denně přišla zkontrolovat jeho syna, k němu domů. A světe div se – Vignonette souhlasila.
Dojemné loučení zakončila Nette nadevše upřímným tvrzením, že se „už nemůžu dočkat, až budeš zase zpátky…“

O necelou hodinu později už Vignonette klepala na dveře Tomova pokoje. A že ho zkontrolovala věru důkladně.

„Nelži, poznám, když s tebou něco není v pořádku,“ dotírala Nette dál, právě o několik hodin později, kdy oba unavení a vysílení leželi napříč letištěm a sem tam někdo prohodil nějaké to milostné oslovení, drobných doteků padlo nespočet.
Co se týče jejího tvrzení, bylo se opravdu čím chlubit – pokud byl Tom v tom stavu, v jakém se právě nacházel, poznal by to na něm zákonitě každý.
„Hmm…“ zamručel znovu, bradu zabořenou v měkoučké zdravotní matraci.
Vignonette usoudila, že ač Tom nevypadal, že by byl v rozpoložení, kdy by se s ním dalo rozumně mluvit, ten hovor, na který se chystala už tak dlouho, nemůže déle čekat. Nešlo to, měla příležitost konečně si s ním o té věci, co jí tak trápila, promluvit a ona ji nehodlala promarnit.
„Tome…“ povzdechla, přisunula se nenápadně blíž k němu a prsty s udržovanými nehty mu zajela do rozpuštěných dredů.
„No ?“ zvedl k ní unavené oči. Vycítil, že má následovat větší debata, co by se mohla lehce přehoupnout až v menší výměnu názorů. A to nechtěl, věděl, že by na ni v tomhle stavu nebyl zrovna milý. A tomu se snažil doopravdy ubránit, stačilo, že byl nepříjemný na Billa, ještě si vylévat vztek na dalším člověku, na kterém mu záleží, no to tak…

„Ehm, chtěla jsem se jenom zeptat… Ty…totiž, ty máš přítelkyni, že ? V Magdeburgu..?“ vzápětí však její mysl zahalilo přání, aby to bývala vůbec neříkala.

„No, ehm…“ Tom očima zabloudil ke stropu, jakoby doufal, že tam bude napsáno, co má teď říct.
Srdce mu bušilo neskutečně rychle a nahlas. Co teď ? Má jí to přiznat, že spí s vlastním bratrem ? Nebo bratra zapřít a říct jen, že doopravdy má známost s jedním Magdeburským děvčetem ? To by možná strávila líp. Anebo ho má zapřít úplně, říct, že žádný jiný vztah nemá a kompletně tak zazdít ty tři nádherné roky s Billem ?
Ano… Měl by to udělat. Proč by jí s tím měl zatěžovat, když s Billem stejně nemůže být a za necelý týden a půl se s ním oficiálně rozejde ? Byla by hloupost to načínat, Nette by to stejně nepochopila…

„Ne, nemám žádný jiný vztah.“
Pro větší věrohodnost zvedl zrak a chtěl se Vignonette podívat do očí, v tu chvíli se však stalo cosi, co ho zcela vykolejilo – v hlavě mu vyšlehl jakýsi záblesk, vzpomněl si na Billa, vzpomněl si jak krásné časy spolu zažili, a že to, co teď zažívá s touhle cizí osobou, se tomu blahu s dvojčetem vůbec nemůže rovnat. Možná by to ještě neměl tak úplně zatracovat. Třeba by se ještě dalo…
Ne, to nejde, opět se v poklidu navrátit k Billovi a přinejlepším na tyto události zapomenout… Ne, to by nebylo ani trochu spravedlivé vůči Billovi. Navíc by Tom byl za pořádného pokrytce. Vysoce by tím snížil svoje ego a to nehodlal za žádných okolností připustit.

„Opravdu ?“ přeměřila si ho Vignonette nedůvěřivým pohledem.

„Noo…“ Tom zaváhal. Připadal si tak špatně, jako by definitivně popřel tu skutečnost, že bratra opravdu miloval… Vlastně, stále miluje.

Nechápal, proč mu to najednou činí takový problém. Dřív přeci celý ten vztah popírali pořád. Nikdo neměl ani tušení, co ti dva dělají, když jsou doma sami, a co všechno si dovolí, i když jsou rodiče ve vedlejším pokoji… Nikdo. Ovšem od té doby, co právě jejich rodiče přišli na tuhle utajovanou lásku, Tomovi už to zas tolik tajné nepřipadalo. Samozřejmě to nikomu neříkal, ale kdyby se s někým doopravdy sblížil, nejspíš by se mu s tím svěřil. To dříve neexistovalo, nebyla živá duše, kromě nich dvou, jež by měla šanci jen tušit, že mezi dvojčaty Kaulitzovými je něco jinak, než by mělo…
Ovšem konkrétně Vignonette by to vědět neměla. I když Tomovi nějakým zázračným a nevysvětlitelným způsobem přirostla k srdci, stále jí nedůvěřoval natolik, aby si nemyslel, že by to nemusela přijmout tak úplně s klidem…

„Opravdu,“ přikývl a sledoval svoje ruce, jen aby se na Vignonette nemusel znovu podívat.

„Tak dobře…“ povzdechla si jemně a byla v tom znát úleva, ačkoliv si Tom říkal, že by se vůbec nemusel cítit špatně, i kdyby měl oficiálního partnera v Loitsche, vzhledem k tomu, že Vignonettiným současným vedlejším partnerem byl přímo jeho otec.

„To jsem ráda…“ zapředla, protáhla se a převalila se na záda, přičemž rukou škádlivě hrábla Tomovi do rozpuštěných dredů.
Tom se předklonil, obdařil Nettiny rty lehkým polibkem, načež byl strhnut na její tělo a následovala další dávka vášnivého milování.
Ano Tome, sexem se vyřeší všechno nejlíp, jsi na tom čím dál lépe… Ironický hlas v jeho hlavě ho nenechal si akt pořádně užít.
No co, však už byl zvyklý…

°°°°

Rána byla čím dál tím chladnější; sms zprávy od Toma jakbysmet. Bill si nadále zakazoval většinu stravy, ačkoliv už od počátečního extrému více méně ustoupil, stále se však nedalo říct, že by jedl tak, jak by měl, takže věčný nepříjemný pocit hladu ho stále sužoval. Přesto však si uchovával dobrou náladu.

Měl totiž plán. Ač mu Tomovy rady připadaly zbytečně starostlivé, přeci jenom opravdu uvažoval nad tím, jak zařídit, aby matka nepojala vůbec žádné podezření, že by se třeba náhodou jel podívat za Tomem. Ačkoliv měl pocit, že by mu to snad matka i dovolila… V posledních dnech to vypadalo, že i ten „nelidský incest“ přenesla přes srdce, přesto se však Bill neodvažoval riskovat vyslovit něco takového, mohlo by z toho být později dost nepříjemných otázek… Čemuž chtěl Bill samozřejmě předejít a protentokrát – měl pocit, že to snad bylo poprvé – dokonce věděl jak.

Plán byl jednoduchý, avšak trochu hůře proveditelný, a spočíval v tom, že Bill zkrátka sežene někoho, kdo bude ochoten zalhat, že je Bill v pořádku u něj na chatě někde u Norimberku a že se o něj vůbec nemusí strachovat. Znělo to naprosto jednoduše, problém ovšem byl v tom, že Bill neměl přátele. Dřív bývali s Tomem hodně oblíbenými, poté co se však Bill začal malovat, jeho popularita šla z kopce a nakonec o veškerý věhlas přišli vlastním přičiněním, kdy se naprosto uzavřeli do sebe, žili ve svém vlastním světě a nikoho dalšího k tomu nepotřebovali.
Ale Bill věděl, že někoho sežene, zkrátka musel. Potřeboval to, a když něco potřeboval, doopravdy pro to udělal, co bylo v jeho silách. Měl ještě týden. Jediný týden…
Zvládne to, určitě… Prostě musí.

autor: Ketty
betaread: Janule