Dnes neumírej! 7.

„Tome? Tome, jdeme…“ poklepal Tomovi na rameno Jörgen.
Tom si ho nevšímal. Na to byl moc zaměstnám Billovým piercingem v jazyku a celými jeho ústy. Chtěl si vrýt do paměti jejich chuť, nikdy nechtěl zapomenout, jak tluče Billovo srdce, nechtěl doma nechávat svou jedinou lásku… Jediné co si odtud odveze budou vzpomínky, ty mu nikdo nevezme. A on si je chtěl uchovat živé…
Bill byl jako v jiném světě. Nevěděl, nebo spíš nechtěl vědět, co se děje okolo nich dvou.
Nevěděl, že jeho matka po několika výkřicích, ať toho okamžitě nechají a prosbách, aby s tím její ex-manžel něco udělal, ztratila trpělivost a utekla do své ložnice. Nevěděl, že v jejích očích se přitom zračily slzy zklamání.
Nevnímal ani ty slzy, jež stékaly po jeho hladkých tvářích, vnímal jen Tomovu omamnou vůni, jeho vřelé polibky, jeho doteky… Chtěl si ho tak uchovat v srdci navždy. Nikdy už nechtěl vidět nic jiného než bratrovy oddané oči, nechtěl na svém těle už nikdy cítit jiné ruce, než ty jemně se dotýkající jeho citlivých míst, patřící jeho dvojčeti. Už nikdy nechtěl ochutnat nic jiného než Tomovy polibky. Nechtěl dýchat, když vedle něj nebude Tom – člověk, kterého celým srdcem miluje.
„Tome! Něco jsem řekl! Ihned bratra pusť a jdeme!“ pan Kaulitz sevřel Tomovo rameno a snažil se ho odvléct od Billa.
Jejich jazyky se od sebe odpojily. Už nikdy neměly spolu splynout…
„Ne! Nechoď! Nemůžeš odejít, né, prosím né!“ Bill naléhavě natahoval ruku k bratrovi, oči rozšířené strachem a hystericky se rozbrečel.
„Pamatuj si, co jsem ti řekl,“ řekl jen Tom a ještě jednou se zadíval do Billových očí.
To, co viděl, ho bodlo u srdce. Bratrovy oči nebyly takové jako jindy. Něco jim scházelo, něco velmi důležitého. Vyhasla v nich jiskra života, už v nich nebyla ta radost, ani láska… Byl tam jen smutek, čiré utrpení…
Ruku, kterou svíral jeho, byl nucen natáhnout, protože otec ho vlekl k autu.
Bill drtil jeho kosti, odhodlaný bratra nepustit.
„Pusť mě, Bille. Bude to tak lepší…“ řekl Tom smutně.
„Ne. Radši zemřu, než abych udělal tu největší chybu svého života a nechal tě jít. Jsi to největší štěstí, jaké mě v životě potkalo – TY jsi můj život. Člověk má vždycky pud sebezáchovy, ne? Nenechám si vyrvat srdcem nenechám si vzít život. Nenechám si vzít tebe,“ řekl a odhodlaně se podíval na Toma. Jeho ruku stále nepouštěl.
„Když mě budeš držet, bude to jen horší, Bille. Oni nás stejně rozdělí a čím víc budeš odporovat, tím horší to potom bude. Říkám ti – pusť mě,“ požádal ho smířeně Tom.
Bill se na něj podíval s nechápavostí a ublížeností v očích.
„Ne. Jestli se ty chceš vzdát mě, prosím. Ale já tebe se nevzdám,“ odsekl a zarputile pozoroval Toma.
„Bille, okamžitě mě pusť!“ rozkřikl se Tom a škubl svou rukou. Bill přimhouřil oči, povolil sevření, nechal však napřažený jediný prst.
Když se jejich ruce od sebe oddělily, spočinul Billův zrak na onom prstu. Ušklíbl se.
Tom se na něj nechápavě podíval, ale Bill jen mírně pohodil hlavou k jeho sevřené dlani.
Tom si tak snad chtěl uchovat Billův dotek, nevěděl proč, ale tu dlaň nechtěl nikdy otevřít – byla to poslední část jeho těla, co se dotýkala jeho životní lásky… Mělo to pro něj nějaký zvláštní a nevysvětlitelný význam…
I když na bratra zařval, byl přesvědčen, že je to tak nejlepší… Samozřejmě by jej také nikdy nepouštěl, ale on, na rozdíl od Billa, také někdy přemýšlel dopředu…
Sevřel dlaň v pěst a cosi ho mírně zastudilo.
Nezabýval se tím a naposledy se podíval na Billa.
„Miluji tě,“ řekl Bill a jeho rty se při těch slovech zvlnily do smutného úsměvu. Slzy mu už stačily oschnout a teď se mu další třpytily na řasách.
„Miluju tě. Nashledanou.“ Tom se na něj významně podíval.
„Na brzké shledání,“ dodal Bill a znovu se usmál.
Ano. Takhle si ho Tom chtěl pamatovat. Byl mu vděčný za to, že jeho poslední vzpomínku učinil dokonalou. Chtěl si tento obrázek navždy vrýt do paměti. Do svého srdce.
Beze slova sledoval bratra a jeho tvář rozjasnil úsměv. Úsměv plný naděje, nového svítání.
Usmívali se a hleděli na sebe. Nepotřebovali víc slov, aby věděli, co pro toho druhého znamenají – celý svět.
„Tome! Nastup si!“ Jörgen synovi už notnou chvíli držel dveře od auta.
Tom zavřel oči.
Miluju tě, ozvalo se mu v hlavě. Ano, ta telepatie… Ještě jednou se usmál a zašeptal:
„Já tebe taky…“
Otočil se a nastoupil do luxusně provoněného auta svého otce.
Už se nepodíval z okna, už ne. Moc dobře věděl, že obraz, co se mu skládá před očima je totožný s tím, jenž by se mu naskytl při pohledu k prahu domova.
Bill stojící mezi dveřmi, s nešťastným úsměvem na rtech. Lásku nikdy nepřekonáš…
Motor zavrčel, auto nastartovalo, Tom sevřel v pěst pravou ruku – ještě pevněji než předtím…
Vše se mu míhalo před očima, objekty za oknem se začaly pohybovat a auto se rozjíždělo.
Usmál se, ač za sebou nechával svoje srdce, svůj život, usmíval se. Hleděl na svoje ruce, jen v jeho mysli zůstával obraz Billa.
Stál s povadlým úsměvem na rtech, aby sledoval, jak mu z dohledu mizí jeho duše. Aby viděl, jak je štěstí pomíjivé a že věci se rychle mění. Aby věděl, že neopatrnost se nevyplácí a že za ni může zaplatit vysokou daní. Aby zjistil jak moc může jedna osoba změnit jeho život a jak moc se může měnit vztah k jednotlivým osobám a jak blízko k sobě má láska s nenávistí. Stál tam tak, aby se vzápětí jeho úsměv vytratil a on se se zoufalým pláčem sesunul k zemi…
Tak, aby věděl, jak chutná utrpení a jak moc může člověku ublížit jedno velké stříbrné auto, mizící v dáli z jeho dohledu…

autor: Ketty
betaread: Michelle.M