Po několika desítkách minut zírání bez zájmu z okna, uviděl Bill bratra konečně scházet ze schodů. Táhl za sebou těžký kufr a tvářil se doopravdy zle.
„Sbaleno, Tome? Výborně, tak pojedeme!“ zatleskal Jörgen a snažil se navodit bezstarostný tón.
Tom po něm vrhnul nepěkný pohled a ze svého místa pod schody, kde rozkročeně stál nad svým kufrem, se ani nehnul.
„A nemohlo by se to vyřešit nějak… jinak?“ podíval se na rodiče prosebně Bill, pohledem dítěte, co právě zahlédlo ve výloze úžasnou hračku a přesto ví, že si ji nemůžou dovolit…
„Ach Bille…“ povzdechla si jeho matka.
„Přemýšlej – kdybych vás nechala společně, vy byste toho nenechali. Prostě byste dál provozovali ty svoje.. prasárny… A když to nejde takhle, přesvědčit vás, že to, co děláte je špatné, musí to jít touto cestou…“ vysvětlovala trpělivě, jakoby doopravdy tím malým dítětem byl.
„Špatné? Nikdo mu nemůže dát to, co já! To všechno, co potřebuje a chce, má jedině ve mně, a já v něm!“ argumentoval Tom zaujatě a Bill horlivě přikyvoval.
„Jestli chceš, abychom každý nadosmrti zůstal sám, chceš nám zničit celý život, všechno, co jsme si dlouhé tři roky budovali – prosím… Jsi na nejlepší cestě.“ Bill matku probodl nenávistným pohledem. Nemohl dovolit, aby Tom odjel, to prostě nešlo…
„Ne, Bille, mýlíš se! Já se právě že nechci dívat na to, jak si ničíte vlastní životy tímhle – navíc nezákonným – vztahem! Proboha Bille, copak jsi nikdy neslyšel, jak odporný lidem incest je? Je to to nejodpornější, co může mezi lidmi vzniknout, pochop to!“ Simone vstala od stolu, následována svým ex-manželem.
„Pojď ke mně, Tome..“ ukázala na staršího syna.
Tom se k ní nejistými kroky rozešel. Matka ho objala a tiskla ho k sobě.
„Promiň mi to, Tome! Je to pro vaše dobro a jen na chvilku, než pochopíte…“ sdělila mu a Tom, který přes její rameno viděl na Billa, křečovitě sevřel oči. Nemohl se na to dívat – bratr tam seděl polozhrouceně na židli, jeho pohled byl naprosto bez života a oči se mu zalévaly slzami. Nepřítomně zíral k zemi a při každém matčině slovu víc přivřel oči, až se mu z nich slzy valily proudem. Zůstával však zticha.
„Nashledanou, Tome!“ vytrhla matka Toma z přemýšlení nad bratrem.
„Ehm… Ahoj mami…“ řekl nejistě – nevěděl, jestli ji má nenávidět nebo aspoň navenek uznat, že má pravdu. Na to však neměl sílu, a tak se od ní bez rozmyslu odtáhl.
Jörgen zoufale pohlédl na své náramkové hodinky.
„Tome, pojď už, mám šílené zpoždění…“ zamumlal netrpělivě.
Tom jeho slova ignoroval a s lítostí sledoval své dvojče, jež sedělo stále na židli, zavrtávalo pohled do země a po tvářích se mu kutálely slané slzy.
„Bráško…?“ položil mu ruku na rameno.
Bill se ani nepohnul.
„Lásko?“ zkusil to Tom jemně.
Bill k němu zvedl uslzené oči, jež se mu zvláštně zaleskly. Rty měl sevřené v úzkou linku.
Jörgen se mezitím iniciativně chopil Tomova kufru a přemístil mu ho až do předsíně.
„Tome, jdeme!“ zavolal na něj, jakmile si obul boty.
Tom se pomalu rozešel k předsíni, oči však stále neodtrhával od těch bratrových.
Bill si přitiskl dva své prsty ke rtům, lehce pusu našpulil a pak si je opřel o tvář a obrátil je bříšky k Tomovi.
Tomu se zatočila hlava; nikdy ještě neměl na bratra takovou chuť jako teď. Teď, když zrovna musí odjet… Ach jo…
Proč je to všechno tak nespravedlivé? povzdechl si…
„Ven!“ křikla Simone, když si uvědomila, jakou hru hodlají dvojčata hrát.
Tom se zdráhavě rozešel do předsíně. Jako bez duše si nazul boty a oblékl mikinu.
Otec mu otevřel dveře a Tom nedůvěřivě pohlédl ven na jeho velké, naleštěné auto. Vždycky se mu jeho způsob života líbil… Lišil se od toho poněkud prostějšího, jež prožívali s Billem a matkou… Nebylo to jenom o tom, že Jörgen vydělával podstatně víc, než Simone, ale hlavně šlo o to, že Simone ten přehnaně „městský“ život neměla ráda, na rozdíl od jejího bývalého muže. To také mírně přispělo k četným hádkám Kaulitzových a následnému rozvodu. K nevoli Simone zdědila dvojčata vztah k nedotčené přírodě po otci, což znamenalo, že život na vesnici, který si Simone tak vychvalovala, jim připadal naprosto odpudivý. Nicméně nic s tím nenadělali, protože Simone se od Gordona Trümpera, svého nynějšího partnera, stěhovat nehodlala. Dříve by Tom na stěhování k otci našel alespoň jediný klad – luxus a pohodlí – jenže to ho teď naprosto nezajímalo. Chtěl jen jediné – zůstat s Billem.
Ten se zdráhavě rozešel do předsíně a opíral se hlavou o futra dveří.
Se smutným výrazem ve tváři sledoval Toma, jak se sklopenou hlavou vyšel ven za otcem a přimhouřil oči před náhlým návalem oslepujícího světla.
Tom ušel pár krůčků před barák a bez ohledů na otce, stojícího u branky, vedoucí ze zahrady, se zamyšleně zastavil.
Pomalu se otočil a spatřil Billa, jak stojí v domovních dveřích a s hlubokým smutkem v očích se za ním dívá. Nehty na levé ruce křečovitě zarýval do svého stehna a pravou rukou, jakoby lehce naznačil pohyb dopředu, jako kdyby se pokoušel Toma zastavit.
Jejich matka, stojící za ním, měla zřejmě cosi na jazyku, ale do dané situace se jí to vážně nehodilo říkat. A tak jen stála, s nádechem a nevyřčenými slovy na rtech.
Tomovi její i otcova přítomnost přestala připadat jakkoliv důležitá, popravdě, v duchu tam pro něj existoval jen on a Bill.
Několik vteřin jen tak stáli a vpíjeli se do očí toho druhého. V jejich pohledech se zračil smutek a láska. Všechno ostatní zmizelo.
Přestože Bill ještě před chvílí cítil, stejně jako bratr, nehorázný vztek na rodiče a na celý svět, jenž jim nepřál být spolu, teď jakoby na všechno zapomněl.
Jeho srdce dokázalo jen milovat. A milovalo celé. A jenom Toma.
Ten se mírně zachvěl přemírou citů, které mu Bill ve svých laních očích vyjevil, a které všechny naprosto stejnou měrou opětoval – a to měrou nejvyšší. Oběma připadalo, že na světě nemůže být lidí, kteří by se měli rádi tolik jako oni, vždyť pro sebe byli všechno – rodinou, přáteli a hlavně velkou láskou…
Nedokázali si představit život bez toho druhého – vždyť to prostě nejde, je to jako žít bez vzduchu, bez vody, bez lásky! To zkrátka není možné!
Bill tiše vydechl; bratr ho svým pohledem naprosto odzbrojil.
Padl by mu teď do náruče a nechal by se nosit na rukou, jak mu Tom sliboval svýma smyslnýma očima.
I on přítomnost rodičů značně ignoroval, Tom pro něj – a nejenom v tuto chvíli – znamenal celý svět.
Tom se k němu beze slova rozešel. Nemohl odejít bez patřičného rozloučení. Jeho pomalé kroky, které se Billovi zdály, jako celá věčnost, ustaly a on se zastavil kousek před Billem. Ten vyjel pohledem od Tomových skejťáckých bot, přes zajímavě roztrhané, modré džíny, velikosti XXL a tričko stejného čísla, po jeho orosený krk až k jeho plným rtům. Tam se na chvíli zastavil a pozoroval sebemenší odlesky jeho piercingu ve spodním rtu a poté se jeho pohled vyhoupl až k bratrovým žádostivým očím. Blýskla se v nich jiskra touhy, ale to Bill nechtěl vidět.
Jemu to připadalo, jako kdyby umíral… Jako by to byl jeho poslední den a nikdy víc už Toma neměl spatřit…
Sevřel křečovitě oči. Na tohle nesmí myslet, na tohle ne!
„Jestli je tento den poslední, prosím, neříkej mi to, ještě ne…“ zašeptal Tom a jako obvykle četl Billovi přímo z hlavy… Telepatie mezi nimi nyní fungovala na plné obrátky…
„A pokud ty zůstaneš, pak já ještě nezemřu, ještě ne…“ hlesl Bill tak potichu, jak jen dokázal a přesto u posledního „ne“ mu hlas přeskočil a on nepatrně vzlyknul.
Tom k němu zvedl ruku a jemně mu otřel slzu.
Pak zvedl i tu druhou a všechny neposlušné prameny Billových vlasů, co mu padaly do hlubokých a nevinných očí, čímž Tomovi bránily ve výhledu, mu zastrčil za uši. Bill se smutně usmál a vycenil u toho své bílé zoubky.
Tom se pousmál: „Budeš mi tak chybět…veverko…“ mrkl na Billa, který se rozkošně začervenal a prohrábl si rukou vlasy.
„Ty mně taky… Tolik…“ zvážněl zase.
„Budu stále s tebou… tady,“ řekl Tom a položil dva prsty k Billově hrudi. Ucítil pod nimi zběsilý tlukot bratrova srdce; mířil svůj dotek správně…
Bill už to nevydržel. Vrhl se Tomovi kolem krku a svíral ho tak pevně, až si Tom myslel, že ho bratr uškrtí.
Rozvzlykal se. Zoufalstvím, bezútěchou…
„Nenechám tě odejít, ne!“ vzlykal a pro jistotu Toma sevřel i nohama. Ten zavrávoral, jak se na něj Bill znenadání pověsil celou vahou a obtočil mu nohy kolem boků, ale potom ho začal hladit ve vlasech a konejšivě šeptat: „Nikdy tě neopustím, lásko… Nenechám tě samotného… V tvém srdci ne… Budu pořád s tebou… Pořád, rozumíš mi? Pořád!“
„Sbaleno, Tome? Výborně, tak pojedeme!“ zatleskal Jörgen a snažil se navodit bezstarostný tón.
Tom po něm vrhnul nepěkný pohled a ze svého místa pod schody, kde rozkročeně stál nad svým kufrem, se ani nehnul.
„A nemohlo by se to vyřešit nějak… jinak?“ podíval se na rodiče prosebně Bill, pohledem dítěte, co právě zahlédlo ve výloze úžasnou hračku a přesto ví, že si ji nemůžou dovolit…
„Ach Bille…“ povzdechla si jeho matka.
„Přemýšlej – kdybych vás nechala společně, vy byste toho nenechali. Prostě byste dál provozovali ty svoje.. prasárny… A když to nejde takhle, přesvědčit vás, že to, co děláte je špatné, musí to jít touto cestou…“ vysvětlovala trpělivě, jakoby doopravdy tím malým dítětem byl.
„Špatné? Nikdo mu nemůže dát to, co já! To všechno, co potřebuje a chce, má jedině ve mně, a já v něm!“ argumentoval Tom zaujatě a Bill horlivě přikyvoval.
„Jestli chceš, abychom každý nadosmrti zůstal sám, chceš nám zničit celý život, všechno, co jsme si dlouhé tři roky budovali – prosím… Jsi na nejlepší cestě.“ Bill matku probodl nenávistným pohledem. Nemohl dovolit, aby Tom odjel, to prostě nešlo…
„Ne, Bille, mýlíš se! Já se právě že nechci dívat na to, jak si ničíte vlastní životy tímhle – navíc nezákonným – vztahem! Proboha Bille, copak jsi nikdy neslyšel, jak odporný lidem incest je? Je to to nejodpornější, co může mezi lidmi vzniknout, pochop to!“ Simone vstala od stolu, následována svým ex-manželem.
„Pojď ke mně, Tome..“ ukázala na staršího syna.
Tom se k ní nejistými kroky rozešel. Matka ho objala a tiskla ho k sobě.
„Promiň mi to, Tome! Je to pro vaše dobro a jen na chvilku, než pochopíte…“ sdělila mu a Tom, který přes její rameno viděl na Billa, křečovitě sevřel oči. Nemohl se na to dívat – bratr tam seděl polozhrouceně na židli, jeho pohled byl naprosto bez života a oči se mu zalévaly slzami. Nepřítomně zíral k zemi a při každém matčině slovu víc přivřel oči, až se mu z nich slzy valily proudem. Zůstával však zticha.
„Nashledanou, Tome!“ vytrhla matka Toma z přemýšlení nad bratrem.
„Ehm… Ahoj mami…“ řekl nejistě – nevěděl, jestli ji má nenávidět nebo aspoň navenek uznat, že má pravdu. Na to však neměl sílu, a tak se od ní bez rozmyslu odtáhl.
Jörgen zoufale pohlédl na své náramkové hodinky.
„Tome, pojď už, mám šílené zpoždění…“ zamumlal netrpělivě.
Tom jeho slova ignoroval a s lítostí sledoval své dvojče, jež sedělo stále na židli, zavrtávalo pohled do země a po tvářích se mu kutálely slané slzy.
„Bráško…?“ položil mu ruku na rameno.
Bill se ani nepohnul.
„Lásko?“ zkusil to Tom jemně.
Bill k němu zvedl uslzené oči, jež se mu zvláštně zaleskly. Rty měl sevřené v úzkou linku.
Jörgen se mezitím iniciativně chopil Tomova kufru a přemístil mu ho až do předsíně.
„Tome, jdeme!“ zavolal na něj, jakmile si obul boty.
Tom se pomalu rozešel k předsíni, oči však stále neodtrhával od těch bratrových.
Bill si přitiskl dva své prsty ke rtům, lehce pusu našpulil a pak si je opřel o tvář a obrátil je bříšky k Tomovi.
Tomu se zatočila hlava; nikdy ještě neměl na bratra takovou chuť jako teď. Teď, když zrovna musí odjet… Ach jo…
Proč je to všechno tak nespravedlivé? povzdechl si…
„Ven!“ křikla Simone, když si uvědomila, jakou hru hodlají dvojčata hrát.
Tom se zdráhavě rozešel do předsíně. Jako bez duše si nazul boty a oblékl mikinu.
Otec mu otevřel dveře a Tom nedůvěřivě pohlédl ven na jeho velké, naleštěné auto. Vždycky se mu jeho způsob života líbil… Lišil se od toho poněkud prostějšího, jež prožívali s Billem a matkou… Nebylo to jenom o tom, že Jörgen vydělával podstatně víc, než Simone, ale hlavně šlo o to, že Simone ten přehnaně „městský“ život neměla ráda, na rozdíl od jejího bývalého muže. To také mírně přispělo k četným hádkám Kaulitzových a následnému rozvodu. K nevoli Simone zdědila dvojčata vztah k nedotčené přírodě po otci, což znamenalo, že život na vesnici, který si Simone tak vychvalovala, jim připadal naprosto odpudivý. Nicméně nic s tím nenadělali, protože Simone se od Gordona Trümpera, svého nynějšího partnera, stěhovat nehodlala. Dříve by Tom na stěhování k otci našel alespoň jediný klad – luxus a pohodlí – jenže to ho teď naprosto nezajímalo. Chtěl jen jediné – zůstat s Billem.
Ten se zdráhavě rozešel do předsíně a opíral se hlavou o futra dveří.
Se smutným výrazem ve tváři sledoval Toma, jak se sklopenou hlavou vyšel ven za otcem a přimhouřil oči před náhlým návalem oslepujícího světla.
Tom ušel pár krůčků před barák a bez ohledů na otce, stojícího u branky, vedoucí ze zahrady, se zamyšleně zastavil.
Pomalu se otočil a spatřil Billa, jak stojí v domovních dveřích a s hlubokým smutkem v očích se za ním dívá. Nehty na levé ruce křečovitě zarýval do svého stehna a pravou rukou, jakoby lehce naznačil pohyb dopředu, jako kdyby se pokoušel Toma zastavit.
Jejich matka, stojící za ním, měla zřejmě cosi na jazyku, ale do dané situace se jí to vážně nehodilo říkat. A tak jen stála, s nádechem a nevyřčenými slovy na rtech.
Tomovi její i otcova přítomnost přestala připadat jakkoliv důležitá, popravdě, v duchu tam pro něj existoval jen on a Bill.
Několik vteřin jen tak stáli a vpíjeli se do očí toho druhého. V jejich pohledech se zračil smutek a láska. Všechno ostatní zmizelo.
Přestože Bill ještě před chvílí cítil, stejně jako bratr, nehorázný vztek na rodiče a na celý svět, jenž jim nepřál být spolu, teď jakoby na všechno zapomněl.
Jeho srdce dokázalo jen milovat. A milovalo celé. A jenom Toma.
Ten se mírně zachvěl přemírou citů, které mu Bill ve svých laních očích vyjevil, a které všechny naprosto stejnou měrou opětoval – a to měrou nejvyšší. Oběma připadalo, že na světě nemůže být lidí, kteří by se měli rádi tolik jako oni, vždyť pro sebe byli všechno – rodinou, přáteli a hlavně velkou láskou…
Nedokázali si představit život bez toho druhého – vždyť to prostě nejde, je to jako žít bez vzduchu, bez vody, bez lásky! To zkrátka není možné!
Bill tiše vydechl; bratr ho svým pohledem naprosto odzbrojil.
Padl by mu teď do náruče a nechal by se nosit na rukou, jak mu Tom sliboval svýma smyslnýma očima.
I on přítomnost rodičů značně ignoroval, Tom pro něj – a nejenom v tuto chvíli – znamenal celý svět.
Tom se k němu beze slova rozešel. Nemohl odejít bez patřičného rozloučení. Jeho pomalé kroky, které se Billovi zdály, jako celá věčnost, ustaly a on se zastavil kousek před Billem. Ten vyjel pohledem od Tomových skejťáckých bot, přes zajímavě roztrhané, modré džíny, velikosti XXL a tričko stejného čísla, po jeho orosený krk až k jeho plným rtům. Tam se na chvíli zastavil a pozoroval sebemenší odlesky jeho piercingu ve spodním rtu a poté se jeho pohled vyhoupl až k bratrovým žádostivým očím. Blýskla se v nich jiskra touhy, ale to Bill nechtěl vidět.
Jemu to připadalo, jako kdyby umíral… Jako by to byl jeho poslední den a nikdy víc už Toma neměl spatřit…
Sevřel křečovitě oči. Na tohle nesmí myslet, na tohle ne!
„Jestli je tento den poslední, prosím, neříkej mi to, ještě ne…“ zašeptal Tom a jako obvykle četl Billovi přímo z hlavy… Telepatie mezi nimi nyní fungovala na plné obrátky…
„A pokud ty zůstaneš, pak já ještě nezemřu, ještě ne…“ hlesl Bill tak potichu, jak jen dokázal a přesto u posledního „ne“ mu hlas přeskočil a on nepatrně vzlyknul.
Tom k němu zvedl ruku a jemně mu otřel slzu.
Pak zvedl i tu druhou a všechny neposlušné prameny Billových vlasů, co mu padaly do hlubokých a nevinných očí, čímž Tomovi bránily ve výhledu, mu zastrčil za uši. Bill se smutně usmál a vycenil u toho své bílé zoubky.
Tom se pousmál: „Budeš mi tak chybět…veverko…“ mrkl na Billa, který se rozkošně začervenal a prohrábl si rukou vlasy.
„Ty mně taky… Tolik…“ zvážněl zase.
„Budu stále s tebou… tady,“ řekl Tom a položil dva prsty k Billově hrudi. Ucítil pod nimi zběsilý tlukot bratrova srdce; mířil svůj dotek správně…
Bill už to nevydržel. Vrhl se Tomovi kolem krku a svíral ho tak pevně, až si Tom myslel, že ho bratr uškrtí.
Rozvzlykal se. Zoufalstvím, bezútěchou…
„Nenechám tě odejít, ne!“ vzlykal a pro jistotu Toma sevřel i nohama. Ten zavrávoral, jak se na něj Bill znenadání pověsil celou vahou a obtočil mu nohy kolem boků, ale potom ho začal hladit ve vlasech a konejšivě šeptat: „Nikdy tě neopustím, lásko… Nenechám tě samotného… V tvém srdci ne… Budu pořád s tebou… Pořád, rozumíš mi? Pořád!“
autor: Ketty
betaread: Michelle.M
