„Takže…“ paní Kaulitzová vynervovaně přecházela po obývacím pokoji. Bill a Tom seděli co možná nejhlouběji v čalouněných křeslech, jak to jen šlo, a s bázní v očích ji sledovali.
Bill měl ruku položenou na opěradle svého křesla a jen se třásl; nebyl s to udržet svoje tělo v klidu.
Tom na tom nebyl o moc líp, ale při pohledu na Billovu ruku, která se nervózně klepala na postranní opěrce jeho křesla, se v něm probouzel ochranitelský cit. Nemohl se na bratra v takovémto stavu dál dívat a tak jeho ruku obemkl svými horkými prsty. Bill se pod ním sice ještě třásl, ale teplo, co z bratra sálalo, ho alespoň trošku uklidňovalo.
Jejich matka je sjela pohoršeným pohledem, takže si asi moc nepomohli… Alespoň ale promluvila.
„Můžete mi vysvětlit, CO jste to tam nahoře, proboha, dělali?“ její hlas vůbec nezněl mile a naprosto z něj vymizela veškerá laskavost, kterou obvykle vyzařoval.
„Ne,“ pípl Bill asi po minutě nesnesitelného ticha.
„Bille!“ štěkla netrpělivě.
Bill ze sebe vydal jen jakési zoufalé kníknutí, až se ho Tomovi natolik zželelo, že stiskl jeho ruku pevněji, přejel mu po ní prstem a konečně promluvil.
„Mami, prosím! Tohle je naše soukromí, do toho nemůžeš zasahovat. Prosíme tě – neřeš to!“ to už Billovy prsty přímo drtil svou dlaní, ale Bill bolest v nejmenším nevnímal; byl Tomovi naopak vděčný za podporu.
„Neřeš to? Tome, děláš si ze mně legraci? Mí jediní dva synové spolu… souloží, ve tvém pokoji a ty mi řekneš – neřeš to?“ Paní Kaulitzová začínala být hysterická a Bill jasně vycítil, že přejít ten pohled, co se jí před několika chvílemi naskytl, rozhodně nehodlá. A věděl, že pokud bude trochu spolupracovat, mohli by z toho vyjít o něco lépe, než kdyby jí oznámili, že to s ní prostě řešit nebudou.
„My… My totiž mezi sebou máme trochu něco jiného, než se…očekává, totiž -“ mamka ho ale nenechala domluvit.
„Tak to jsem si všimla! Moc lidí by neočekávalo, že bys byl schopný vlízt do postele s vlastním bratrem jen proto, že tě žádná nechce!“ vyštěkla na něj.
„Mami, neřvi na něj! Snažil se ti to vysvětlit a – no, koukni se na něj!“ ztratil Tom trpělivost, protože Bill se ještě víc rozklepal a z oka mu začal stékat velká slza. Neplakal, jen se mu po tváři kutálela hořká slza ponížení a nespravedlnosti… Tomovi ho bylo tak líto, že si přišoupl křeslo ještě blíž k tomu jeho, držel jeho ruku a tou druhou ho hladil po zádech.
Bill se mlčky třásl, ale Tom stejně pocítil tu vděčnost, kterou se mu Bill snažil spíš podvědomě vyjádřit.
Měli mezi sebou jakési telepatické propojení a to nikdy nelhalo, protože ty pocity, co nevědomky vysílali tomu druhému, vycházely přímo od srdce. A to se oklamat nedalo.
„Dobrá. Mluv, Bille..“ svolila máma odměřeně.
Bill se nadechl k odpovědi, ale místo toho se jen rozeštkal zoufalstvím nad tou bezvýchodnou situací.
„Ššš, ššš, to bude dobrý.. No tak, ššš…“ tišil ho Tom, objal ho kolem ramen a dál ho hladil po celé ploše zad.
„Dozvím se to dneska?“ zajímala se paní Kaulitzová a s povzdechem si sedla do křesla naproti dvojčatům.
Tom měl sto chutí vyštěknout, že „ne!“, ale věděl, že tím by jim moc nepomohl… A tak se raději dal do vysvětlování.
„Takže, začalo to… no, teď přesně nevím, kdy to bylo, ale Bill se mi tenkrát začal vyhýbat, nemohl dovolit, abychom spolu zůstali v jedné místnosti sami. Netušil jsem, co za tím je, ale tím, že se mi začal oddalovat, jsem si začal uvědomovat, že bez něj mi něco chybí. Že bez něj nemůžu žít… A že mě s ním nespojuje jen bratrské pouto, ale něco mnohem, mnohem hlubšího… Že nedokážu zavřít oči, aniž by se mi před nimi nezjevil jeho dokonalý obličej…“ v pokoji na chvilku zavládlo ticho, rušené jen odkašláním paní Kaulitzové, které si kluci mohli vyložit, jak jenom chtěli, a Billův tichounký povzdech, jak si vzpomínal na staré časy a jak chtěl Tomovi nenápadně poděkovat za kompliment, který mu právě složil. Bylo to totiž poprvé, co ho pochválil veřejně, protože když byli sami, oceňovali se sice často, ale nebylo to pro ně vůbec důležité – náklonnost i vděk vyjadřovali jinak než slovně… Vlastně jejich matka byla úplně první člověk, který odhalil jejich velké, sladké tajemství. A dvojčata doufala, že byla i poslední…
„O tom jsem já ale nevěděl,“ rozmluvil se posléze Bill, jakmile se aspoň trochu uklidnil.
„Nemohl jsem s ním zůstat na vteřinu sám, právě proto, že bych se už neudržel a musel bych převést do reálu aspoň něco z toho, co se zatím odehrávalo jen v mé mysli…“ Bill se chtěl krátce odmlčet, Tom však doplnil jeho slova, a tak Bill jen tiše poslouchal.
„Trvalo nám asi dva měsíce, než jsme přišli na to, že sdílíme stejné pocity… Najednou pro nás celý svět přestal existovat, můj život a celé mé srdce patřilo a do dneška patří jen Billovi.“ Zmiňovaný ovšem nezůstával pozadu a Tomovu řeč teď přerušil pro změnu on.
„A to moje Tomovi. Je pro mě všechno, neexistuje nic na světě, co by mohlo přebít mou lásku k němu.“
Teď to byla Simone, kdo mu skočil do řeči.
„Ale to přeci nejde! Vždyť – jste přece bratři – dvojčata! Je normální, že se cítíte velmi blízcí, ale, Bille, sice je možné, že to, co cítíš, je láska, ale jen ta bratrská! Je jasné, že bez sebe nemůžete vydržet, vždyť jste spolu od vždycky, ale uvědom si, že to co spolu… ehm.. provádíte… jsou jen pokusy, jde jenom o zvědavost, ale doopravdy k Tomovi cítíš jen bratrské pouto. Že se jedná o lásku, to se ti jenom zdá!“ Simone dravě bránila svůj názor a jeho správnost, kterou považovala za tak jasnou, že by musel dojít každému, kdo má alespoň trochu zdravého rozumu. Ti dva to přece jenom zkouší a momentálně je to baví, ale rychle je to přejde… Paní Kaulitzová o tom byla přesvědčena.
„No tak to nevím, mami…“ pokrčil Bill rameny.
„Myslím, že o pouhé pokusy nejde, od té doby, co jsme s Tomem zjistili, co k sobě doopravdy cítíme, totiž uběhly už tři roky,“ řekl a vítězně se podíval na mamku.
„Tři roky??“ vytřeštila oči.
Bill s Tomem přikývli.
„To jste to tajili takovou dobu? Kdo všechno to, proboha, ví?“ Simone byla ráda, že sedí v pohodlném křesle, protože měla vážný dojem, že tohle sdělení by jen tak neustála… Fakt, že její synové spolu udržují dokonce nezákonný poměr už tři roky, ji šokoval snad ještě víc, než když je před chvílí viděla přímo v akci…
„Tohle je tajemství. Kdyby ses do toho nepletla, nikdy by se to nikdo nedozvěděl. Bill ví moc dobře, co k němu cítím, a já zase vím, že on to opětuje, není důvod se svěřovat někomu dalšímu!“ vyjel na matku tak trochu Tom. Ta ho už už chtěla okřiknout, co na ní má co zvyšovat hlas, ale Bill ji zarazil právě včas.
„Možná, že bychom se někdy už neovládli a několikrát se nám už doopravdy stalo, že jsme měli co dělat, abychom se na sebe nevrhli ve společnosti, ale vydrželi jsme to. A bylo to právě proto, že je mezi námi doopravdy láska. Ať už byly naše tužby jakkoliv silné, my jsme věděli, že jednou se zase dočkáme soukromí a že to musíme překonat, protože kdyby ne, kdyby se to někdo dozvěděl, byl by to konec a už by ta příležitost, všechno si to vynahradit, nebyla nikdy. Je lepší to nějakou chvíli vydržet, než přijít o toho druhého úplně. Nezvládl bych žít bez Toma…“
„A já zase bez Billa. Jsme součástí toho druhého, nemůžeme žít bez sebe!“ doplnil bratra Tom.
Paní Kaulitzová na ně nevěřícně zírala. Čekala, že to byl nějaký úlet, že ze zvědavosti zkouší, jaké to je, nebo třeba, že když jim to nevyjde s nějakou holkou, utěší se alespoň po fyzické stránce u bratra, čekala prakticky všechno, ale tohle ne.
Nemohla uvěřit, že všechny ty city, o kterých tady její synové tak vážně mluvili, jsou pravé. Připadalo jí to nelidské… To přece nemohli…
„Víte, že proti tomu, o čem tu mluvíte, hovoří zákon?“ řekla. Už byla rozhodnuta. Takhle to nešlo…
„Mami, zákony nám jsou jedno,“ odtušil lhostejně Bill.
„Bille, nezlob se na mě, ale… tohle nemůžu podporovat! Před mýma očima, v mém domě porušujete zákon a kromě toho, že mi připadá opravdu nechutné, že byste byli schopni něčeho takového, dovedete si představit, co by se stalo, kdyby se to někdo dozvěděl, co děláte, a že já o tom vím a nic s tím nedělám? Nezlobte se na mě, ale takhle to nemůžu nechat. Nejde to…“ řekla jim vážně. Skutečně se obávala, že jiná možnost není…
„Né, né…!“ zasténal vyděšeně Bill a přitiskl se pevně k Tomovi. Držel se ho za bok, jako klíště a odmítal ho pustit. Tom na tom byl stejně; křečovitě svíral bratrovo rameno. Byli k sobě dokonale přitisklí a v tu chvíli by je nikdo nedokázal od sebe odtrhnout.
„Nemůžeš – nechceš nás přece… rozdělit?“ Bill s hrůzou v očích pohlédl na matku. Jako ve zlém snu oba sledovali ten jednoduchý pohyb a pro oba jako by v tu chvíli skončil svět.
Simone přikývla.
Bill měl ruku položenou na opěradle svého křesla a jen se třásl; nebyl s to udržet svoje tělo v klidu.
Tom na tom nebyl o moc líp, ale při pohledu na Billovu ruku, která se nervózně klepala na postranní opěrce jeho křesla, se v něm probouzel ochranitelský cit. Nemohl se na bratra v takovémto stavu dál dívat a tak jeho ruku obemkl svými horkými prsty. Bill se pod ním sice ještě třásl, ale teplo, co z bratra sálalo, ho alespoň trošku uklidňovalo.
Jejich matka je sjela pohoršeným pohledem, takže si asi moc nepomohli… Alespoň ale promluvila.
„Můžete mi vysvětlit, CO jste to tam nahoře, proboha, dělali?“ její hlas vůbec nezněl mile a naprosto z něj vymizela veškerá laskavost, kterou obvykle vyzařoval.
„Ne,“ pípl Bill asi po minutě nesnesitelného ticha.
„Bille!“ štěkla netrpělivě.
Bill ze sebe vydal jen jakési zoufalé kníknutí, až se ho Tomovi natolik zželelo, že stiskl jeho ruku pevněji, přejel mu po ní prstem a konečně promluvil.
„Mami, prosím! Tohle je naše soukromí, do toho nemůžeš zasahovat. Prosíme tě – neřeš to!“ to už Billovy prsty přímo drtil svou dlaní, ale Bill bolest v nejmenším nevnímal; byl Tomovi naopak vděčný za podporu.
„Neřeš to? Tome, děláš si ze mně legraci? Mí jediní dva synové spolu… souloží, ve tvém pokoji a ty mi řekneš – neřeš to?“ Paní Kaulitzová začínala být hysterická a Bill jasně vycítil, že přejít ten pohled, co se jí před několika chvílemi naskytl, rozhodně nehodlá. A věděl, že pokud bude trochu spolupracovat, mohli by z toho vyjít o něco lépe, než kdyby jí oznámili, že to s ní prostě řešit nebudou.
„My… My totiž mezi sebou máme trochu něco jiného, než se…očekává, totiž -“ mamka ho ale nenechala domluvit.
„Tak to jsem si všimla! Moc lidí by neočekávalo, že bys byl schopný vlízt do postele s vlastním bratrem jen proto, že tě žádná nechce!“ vyštěkla na něj.
„Mami, neřvi na něj! Snažil se ti to vysvětlit a – no, koukni se na něj!“ ztratil Tom trpělivost, protože Bill se ještě víc rozklepal a z oka mu začal stékat velká slza. Neplakal, jen se mu po tváři kutálela hořká slza ponížení a nespravedlnosti… Tomovi ho bylo tak líto, že si přišoupl křeslo ještě blíž k tomu jeho, držel jeho ruku a tou druhou ho hladil po zádech.
Bill se mlčky třásl, ale Tom stejně pocítil tu vděčnost, kterou se mu Bill snažil spíš podvědomě vyjádřit.
Měli mezi sebou jakési telepatické propojení a to nikdy nelhalo, protože ty pocity, co nevědomky vysílali tomu druhému, vycházely přímo od srdce. A to se oklamat nedalo.
„Dobrá. Mluv, Bille..“ svolila máma odměřeně.
Bill se nadechl k odpovědi, ale místo toho se jen rozeštkal zoufalstvím nad tou bezvýchodnou situací.
„Ššš, ššš, to bude dobrý.. No tak, ššš…“ tišil ho Tom, objal ho kolem ramen a dál ho hladil po celé ploše zad.
„Dozvím se to dneska?“ zajímala se paní Kaulitzová a s povzdechem si sedla do křesla naproti dvojčatům.
Tom měl sto chutí vyštěknout, že „ne!“, ale věděl, že tím by jim moc nepomohl… A tak se raději dal do vysvětlování.
„Takže, začalo to… no, teď přesně nevím, kdy to bylo, ale Bill se mi tenkrát začal vyhýbat, nemohl dovolit, abychom spolu zůstali v jedné místnosti sami. Netušil jsem, co za tím je, ale tím, že se mi začal oddalovat, jsem si začal uvědomovat, že bez něj mi něco chybí. Že bez něj nemůžu žít… A že mě s ním nespojuje jen bratrské pouto, ale něco mnohem, mnohem hlubšího… Že nedokážu zavřít oči, aniž by se mi před nimi nezjevil jeho dokonalý obličej…“ v pokoji na chvilku zavládlo ticho, rušené jen odkašláním paní Kaulitzové, které si kluci mohli vyložit, jak jenom chtěli, a Billův tichounký povzdech, jak si vzpomínal na staré časy a jak chtěl Tomovi nenápadně poděkovat za kompliment, který mu právě složil. Bylo to totiž poprvé, co ho pochválil veřejně, protože když byli sami, oceňovali se sice často, ale nebylo to pro ně vůbec důležité – náklonnost i vděk vyjadřovali jinak než slovně… Vlastně jejich matka byla úplně první člověk, který odhalil jejich velké, sladké tajemství. A dvojčata doufala, že byla i poslední…
„O tom jsem já ale nevěděl,“ rozmluvil se posléze Bill, jakmile se aspoň trochu uklidnil.
„Nemohl jsem s ním zůstat na vteřinu sám, právě proto, že bych se už neudržel a musel bych převést do reálu aspoň něco z toho, co se zatím odehrávalo jen v mé mysli…“ Bill se chtěl krátce odmlčet, Tom však doplnil jeho slova, a tak Bill jen tiše poslouchal.
„Trvalo nám asi dva měsíce, než jsme přišli na to, že sdílíme stejné pocity… Najednou pro nás celý svět přestal existovat, můj život a celé mé srdce patřilo a do dneška patří jen Billovi.“ Zmiňovaný ovšem nezůstával pozadu a Tomovu řeč teď přerušil pro změnu on.
„A to moje Tomovi. Je pro mě všechno, neexistuje nic na světě, co by mohlo přebít mou lásku k němu.“
Teď to byla Simone, kdo mu skočil do řeči.
„Ale to přeci nejde! Vždyť – jste přece bratři – dvojčata! Je normální, že se cítíte velmi blízcí, ale, Bille, sice je možné, že to, co cítíš, je láska, ale jen ta bratrská! Je jasné, že bez sebe nemůžete vydržet, vždyť jste spolu od vždycky, ale uvědom si, že to co spolu… ehm.. provádíte… jsou jen pokusy, jde jenom o zvědavost, ale doopravdy k Tomovi cítíš jen bratrské pouto. Že se jedná o lásku, to se ti jenom zdá!“ Simone dravě bránila svůj názor a jeho správnost, kterou považovala za tak jasnou, že by musel dojít každému, kdo má alespoň trochu zdravého rozumu. Ti dva to přece jenom zkouší a momentálně je to baví, ale rychle je to přejde… Paní Kaulitzová o tom byla přesvědčena.
„No tak to nevím, mami…“ pokrčil Bill rameny.
„Myslím, že o pouhé pokusy nejde, od té doby, co jsme s Tomem zjistili, co k sobě doopravdy cítíme, totiž uběhly už tři roky,“ řekl a vítězně se podíval na mamku.
„Tři roky??“ vytřeštila oči.
Bill s Tomem přikývli.
„To jste to tajili takovou dobu? Kdo všechno to, proboha, ví?“ Simone byla ráda, že sedí v pohodlném křesle, protože měla vážný dojem, že tohle sdělení by jen tak neustála… Fakt, že její synové spolu udržují dokonce nezákonný poměr už tři roky, ji šokoval snad ještě víc, než když je před chvílí viděla přímo v akci…
„Tohle je tajemství. Kdyby ses do toho nepletla, nikdy by se to nikdo nedozvěděl. Bill ví moc dobře, co k němu cítím, a já zase vím, že on to opětuje, není důvod se svěřovat někomu dalšímu!“ vyjel na matku tak trochu Tom. Ta ho už už chtěla okřiknout, co na ní má co zvyšovat hlas, ale Bill ji zarazil právě včas.
„Možná, že bychom se někdy už neovládli a několikrát se nám už doopravdy stalo, že jsme měli co dělat, abychom se na sebe nevrhli ve společnosti, ale vydrželi jsme to. A bylo to právě proto, že je mezi námi doopravdy láska. Ať už byly naše tužby jakkoliv silné, my jsme věděli, že jednou se zase dočkáme soukromí a že to musíme překonat, protože kdyby ne, kdyby se to někdo dozvěděl, byl by to konec a už by ta příležitost, všechno si to vynahradit, nebyla nikdy. Je lepší to nějakou chvíli vydržet, než přijít o toho druhého úplně. Nezvládl bych žít bez Toma…“
„A já zase bez Billa. Jsme součástí toho druhého, nemůžeme žít bez sebe!“ doplnil bratra Tom.
Paní Kaulitzová na ně nevěřícně zírala. Čekala, že to byl nějaký úlet, že ze zvědavosti zkouší, jaké to je, nebo třeba, že když jim to nevyjde s nějakou holkou, utěší se alespoň po fyzické stránce u bratra, čekala prakticky všechno, ale tohle ne.
Nemohla uvěřit, že všechny ty city, o kterých tady její synové tak vážně mluvili, jsou pravé. Připadalo jí to nelidské… To přece nemohli…
„Víte, že proti tomu, o čem tu mluvíte, hovoří zákon?“ řekla. Už byla rozhodnuta. Takhle to nešlo…
„Mami, zákony nám jsou jedno,“ odtušil lhostejně Bill.
„Bille, nezlob se na mě, ale… tohle nemůžu podporovat! Před mýma očima, v mém domě porušujete zákon a kromě toho, že mi připadá opravdu nechutné, že byste byli schopni něčeho takového, dovedete si představit, co by se stalo, kdyby se to někdo dozvěděl, co děláte, a že já o tom vím a nic s tím nedělám? Nezlobte se na mě, ale takhle to nemůžu nechat. Nejde to…“ řekla jim vážně. Skutečně se obávala, že jiná možnost není…
„Né, né…!“ zasténal vyděšeně Bill a přitiskl se pevně k Tomovi. Držel se ho za bok, jako klíště a odmítal ho pustit. Tom na tom byl stejně; křečovitě svíral bratrovo rameno. Byli k sobě dokonale přitisklí a v tu chvíli by je nikdo nedokázal od sebe odtrhnout.
„Nemůžeš – nechceš nás přece… rozdělit?“ Bill s hrůzou v očích pohlédl na matku. Jako ve zlém snu oba sledovali ten jednoduchý pohyb a pro oba jako by v tu chvíli skončil svět.
Simone přikývla.
autor: Ketty
betaread: Michelle.M
