BILL:
Tom se na mě nechápavě dívá. To mě rozesměje ještě víc. Nemůžu si pomoct, ale svůj smích nedokážu potlačit.
„Co? Proč se směješ?“ ptá se brácha nechápavě. Snažím se uklidnit, abych byl schopen mu odpovědět.
„Už vím, jak u tebe ty tvoje slečny vydrží až do rána. Jestli je k sobě vždycky takhle přitiskneš a nehodláš pustit, jako včera mě, tak se vážně nedivím, že je potkávám ráno v koupelně,“ popichuji ho se smíchem.
Tom ale evidentně stále nechápe. Teda alespoň se podle toho tváří. Raději mu proto převyprávím posledních deset minut před mým usnutím.
Tom na mě zděšeně vytřeští oči. Zbledne, zezelená, zčervená, zfialoví. Pak si zakryje dlaněmi obličej a za mírného pohupování si mumlá: „To není možný. To není možný.“ Nechápavě se na něj dívám.
Najednou se začne smát. Nejenže se leknu, ale nepobírám ho ještě víc. Co se to s ním děje? „Tomi?“ snažím se mu odtrhnout ruce od obličeje, ale podezřívám ho, že si je tam přilepil.
„Já, omlouvám se. Asi se mi něco zdálo,“ huhlá si omluvu do dlaní. A já, za stálého snažení odtrhnout mu ruce od obličeje, mu odpovídám: „Asi jo. Ale sílu máš teda pořádnou. Jsem se snažil vykroutit, ale tys nepovolil ani o milimetr. Tak jsem to radši vzdal a usnul.“
Tom má však stále ruce před obličejem. Snad se nestydí. Ježíš, tak jsem spolu usnuli. Sice trochu zvláštním způsobem, ale svět se nezboří, když bratři Kaulitzovi spali v objetí. I když taková fotka v novinách by asi nebyla moc dobrá. Ale co, vykecat se dá ze všeho.
Raději nechám přemýšlení nad dopadem imaginární fotky a drbnu do Toma se slovy: „No tak, Tomi, přece se nebudeš stydět za naši společnou noc. Víš, že jsi i příjemně hřál?“
Nemůžu si pomoct, ale musím si z mého podivně se chovajícího brášky pořád dělat srandu.
Konečně oddálí ruce od obličeje. Už chytnul i celkem přirozenou barvu. S mírně křečovitým úsměvem si pyšně píchne do prsou a obřadně pronese: „Tom, nejlepší zdroj živočišného tepla.“
Tímto ve mně vyvolá další vlnu smíchu. Tímhle mě vážně dostal. Dnes nějaké vtipné ráno.
TOM:
„Bráška se najednou začne smát. Nechápu, co mu přijde tak směšné.
„Co? Proč se směješ?“ snažím se zjistit důvod jeho smíchu. Doufám jen, že to není zaschlá slina na bradě nebo něco tomu podobného.
Bill se snaží přestat smát. Ale vážně jen snaží, protože už se sice nesměje nahlas, ale vydává jakési přidušené zvuky. S vypětím všech sil mi odpovídá: „Už vím, jak u tebe ty tvoje slečny vydrží až do rána. Jestli je k sobě vždycky takhle přitiskneš a nehodláš pustit, jako včera mě, tak se vážně nedivím, že je potkávám ráno v koupelně.“ Pak se znovu rozesměje nahlas.
Co?? Přitisknu?? Co to sakra mele?? Vůbec nechápu, co mi tady můj drahý bratr říká a náležitě se podle toho tvářím.
Bill mi ale následně vysvětlí, co tím myslel, odvyprávěním svých chvil před usnutím.
Pane bože. Vyvalím na něj oči a vystřídám snad všechny barvy, kterých je lidské tělo schopné.
„To není možný. To není možný,“ běží mi hlavou stále dokola.
Schovám obličej za pomyslnou ochrannou bariéru rukou a slova běžící mi hlavou začnu tiše odříkávat.
Když si přestavím, že bych třeba mluvil ze spaní, Bill by se vše dozvěděl. Vzpomenu si totiž na svůj sen. Naštěstí nepatřil k těm divočejším. Nad představou, že by se mi zdálo něco odvážnějšího a já to začal uskutečňovat, se rozesměji. Nemůžu si pomoct, ale mé tělo ovládá vlna nezastavitelného smíchu.
„Tomi?“ promluví na mě Bill a zároveň se mi snaží odtrhnout ruce od obličeje. Nedaří se.
„Já, omlouvám se. Asi se mi něco zdálo,“ huhlám omluvu do svých dlaní. Bill ve své snaze odtrhnout mi ruce od obličeje neustává. Zároveň mi s mírným funěním dopovídá: „Asi jo. Ale sílu máš teda pořádnou. Jsem se snažil vykroutit, ale tys nepovolil ani o milimetr. Tak jsem to radši vzdal a usnul.“
Nad představou, jak Billa svírám v náručí, se mi mírně zatočí hlava. Chvíli ticha protíná jen můj zrychlený dech, který jak doufám, Bill neslyší.
„No tak Tomi, přece se nebudeš stydět za naši společnou noc. Víš, že jsi i příjemně hřál?“ rýpne mě Bill s pobaveným hlasem pod žebra.
„Tomi,“ jak já tohle oslovení zbožňuji, když ho vysloví právě on.
„Naši společnou noc,“ tahle slova mi málem přivodila infarkt. Bill ani nemá ponětí, jakou já mám představu o naší společné noci.
Musím se hodit do normálu nebo se začne vyptávat, proč tady tak blbnu. Proto sundám ruce z obličeje a s hrdým i když křečovitým výrazem si zapíchnu prst do prsou a prohlásím: „Tom, nejlepší zdroj živočišného tepla.“ Bill se začne smát.
Uff, nebezpečí zažehnáno. Doufám, že mou zděšenou reakci nebude chtít rozebírat.
Začínám se zase dostávat do řekněme normální nálady. Mám chuť Billovi jeho rýpání nějak oplatit. Oplatit mu jeho popichování a proto dodávám: „Díky za poklonu, ty na tom taky nejsi nejhůř. Akorát máš neuvěřitelně studený nohy a špičatý kosti. Asi budu mít od tebe modřiny.“ Na důkaz svých slov se začnu s trpitelským výrazem prohlížet.
Nic ovšem nenajdu, jen pár Billových vlasů na svém bílém triku. Krásně se tam vyjímají. Opatrně je seberu a zamávám jimi Billovi přímo před nosem: „A pelicháš!“
Odpovědí je mi jakési zabrblání a letící polštář. Tím začne ranní polštářová válka. Za chvíli je nám Billova ložnice a zásoba polštářů malá a my se honíme po celém apartmánu. Polštáře létají vzduchem a my se jim snažíme vyhýbat. Vše je provázeno naším smíchem.
Připravuji se hodit polštář, když Bill neuvěřitelně vyjekne: „No do prdele,“ a s pusou plnou ne zrovna slušných slov zahodí polštář, co právě drží, a zapadne k sobě do pokoje. Odtud následně vyjde s plnýma rukama všemožných věcí. Kabel od žehličky se mu motá mezi nohy. Já stále stojím uprostřed pokoje, v ruce polštář připravený k hodu, a nechápavě sleduji nadávajícího Billa mizícího v koupelně.
Zavolám na něj s pusou od ucha k uchu: „Bille, co je? Snad se nevzdáváš?“ Volaný vystrčí hlavu ze dveří: „Se podívej kolik je hodin. Já to zas nestihnu. David zas bude remcat. Já to vážně nestihnu.“ A za stálého opakování poslední věty zase zaleze.
Kouknu na hodiny. Za hodinu máme sraz dole. Rozhodnu se posbírat rozházené polštáře a ke koupelně se moc nepřibližovat. Bill je krajně nepříjemný, když nestíhá. Vždycky se hrozně vzteká, když ho někdo ruší, když se maluje a nestíhá. Tak krásně nakrčí čelo a nasadí pohled, kterým vás donutí, raději vycouvat z místnosti.
Zatřesu hlavou, abych vyhnal myšlenky na Billa a jeho grimasy. Ale nejde to. Vím, že zase prožiji den, kdy u něj budu tak blízko, ale přesto tak daleko. S posmutnělou náladou nakupím polštáře na jednu hromadu a odšourám se k sobě do pokoje obléct se.
autor: Akkira
betaread: Janule
