TOM:
„Tobě to vadí?“ ptá se s obavami v hlase Bill. Cítím, že ho mrzí, že s ním nesdílím jeho radost. Ale nejde to. Radost nemohu ani předstírat, rád bych kvůli němu, ale nejde to. Smutek se ve mně mísí se zlostí. Znají se měsíc, několikrát se s ní sešel, ale on mi to říká až teď. Proč?
Má zlost vypluje na povrch: „Ne, jen jsi mi před chvílí řekl, že jste se seznámili před měsícem a ty mi o ní říkáš až teď? Proč? Já ti přeci taky říkám všechno a doufal jsem, že ty mě taky. Jenže jak vidím, tak asi ne.“
Bill na mě překvapeně kouká. Zřejmě takovou reakci nečekal.
Překvapený výraz v Billově tvářičce vystřídá naštvání. Vyčte mi, že já mu také neříkám všechno. Co tím myslí? Ani nad tím nemusím přemýšlet, hned mi to totiž ujasní. Prý ze mě musí dolovat jména dívek, které potkává ráno v koupelně. Blázínek. Ani neví jak jsem se tím jeho vyzvídáním bavil. Mluvím v minulém čase, protože mne mé noční toulky městem a lov dívek v minisukýnkách přešly.
Po zjištění, že pro mne Bill není jen bratrem, jsem pokračoval v zaběhlém životě. Jenže po několika neúspěšných nocích jsem toho raději nechal. Dívky mne už nevzrušovaly. Alespoň ne ty, které nebyly podobné Billovi. A pokud už jsem našel tu, která se mu podobala úsměvem, očima, vlasy, pohyby, výrazem, přivedl jsem si ji na pokoj a popustil uzdu své fantazii. Představoval jsem si místo ní, jich, Billa. Jenže to jsem se musel hlídat, abych nevykřikl jméno svého bratra. A neustálé hlídání vám nakonec zkazí úplný prožitek. Už jsem prostě nemohl pokračovat aniž bych se prozradil.
Svým vysvětlením naší hry: Jak se jmenuje? vezmu Billovi z rukou možnost použít proti mně vlastní výčitku. Chvíli se ještě tváří, že mi něco řekne, ale nakonec mu vzpomínka na naše společná rána, kdy hádal jméno nového úlovku, roztáhne rty do širokého úsměvu. Ale přeci jeho úsměv něco kazí. Drobná vráska na čele. Nad něčím přemýšlí. Asi mu došlo, že poslední dva měsíce za mnou už ráno nechodí rozehrát hru: Jak se jmenuje?
Láme si nejspíš hlavu proč. Kdyby tak věděl. Asi by tu se mnou tak v klidu neseděl. Kdyby znal pravdu, možná by mne zavrhnul, držel si odstup nebo bych ho teď svíral v náručí s úmyslem nikdy nepustit. Jenže on pravdu nezná a já mám strach, že se jí ze mě pokusí vymámit. Nemůžu mu to říct. Ne teď, když celý září štěstím. Nemůžu mu to štěstí zkazit i za cenu toho, že se budu trápit nevyřčeným tajemstvím.
Uvědomím si, že bych měl projevit větší účast a tak se zeptám: „No, jaká je? Povídej přece.“ Na to bráška čekal. Pusa se mu rozběhne a já po chvíli znám Lisu stejně dobře jako on. Ne-li lépe.
BILL:
Pořád se snažím zjistit Tomův výraz, ale měsíce se rozhodl mi v tom stále bránit. Raději toho nechám. Nemohu si pomoct, ale na tváři se mi znovu usadí úsměv. Podvědomí mi říká, abych zjistil, co se s Tomem poslední dobou děje, ale mysl mi zaměstnává Lisa a vyprávění o ní. Nakonec se Tom už poměrně normálním hlasem zeptá: „No, jaká je? Povídej přece.“ Na to jsem čekal. Touto otázkou prolomil napětí, které v pokoji začalo panovat. Jsem rád, že se zeptal. Rozpovídám se. Mluvím o všem. Jak vypadá, jak se chová, prostě jaká je. Mluvím a mluvím. Skoro se zapomínám nadechovat.
Po chvíli zná Tom Lisu stejně dobře jako já. Opět čekám na jeho reakci. Chvíle ticha.
„Jsi z ní asi fak hotovej, co?“ pronese bráška. Mluví nějak sklesle. Pomalu si začínám myslet, že je mu docela jedno, co mu tady vlastně říkám. Nechci si ale kazit radost hádkou s Tomem, která vždy stojí za to. Přisuzuji tón jeho hlasu únavě a přejdu to. Znovu se rozpovídám. Jsem asi vážně horší jak holka. Tom se při mém monologu pohodlněji usadí. Dobře, buďme přesní. Rozvalí se na posteli. Ani nevím jak, ale od Lisy se dostanu k zítřejšímu dnu. Začnu nadávat na Davida, že přeci není normální, aby nám sjednal tolik rozhovorů, které prostě nemůžeme stihnout. Odpovědí je mi ale Tomovo zachrápání.
Dělá si ze mě srandu? Nehodlá mi doufám zabrat celou postel a spát v ní. Můj drahý bratříček se natáhl jak široký tak dlouhý přes celou mou postel a milosrdně mi přenechal místečko, kde právě sedím.
Nakloním se nad něj s úmyslem ho probudit, ale rozmyslím si to. Při pohledu na jeho tvář se nápadu hned vzdám. Tom vypadá tak klidně, jemně se usmívá, po dlouhé době u něj vidím přirozený úsměv. Ne ten frajerský pro fotografy a kamery. Jemně Toma odvalím, aby neležel napříč, vysoukám zpod něj deku a přikryji ho. Něco nesrozumitelného zamumlá a přitáhne si peřinu blíž k tělu.Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že se přesunu k Tomovi do pokoje, ale lenost zvítězí. Sundám si triko a kalhoty a jen v boxerkách si zalezu k Tomovi.
Okamžitě po mě hrábne a přilepí se ke mně. Překvapením strnu. Nespí snad a dělá si ze mě srandu? Čekám jestli po menším kroucení se smíchem pustí, ale přitáhne si mě ještě víc. Asi vážně spí a pokládá mně za součást svého snu. Po dalších nezdařených pokusech se vyprostit z Tomova sevření se vzdávám. Teplo jeho těla mne začíná pomalu uspávat. Už se ani nepokouším o novou vlnu snahy vyprostit se a najdu si vhodnou polohu ke spaní, to je stulení se Tomovi do náruče… Ještě než upadnu do říše prapodivných snů připustím, že se mi takovéhle usínání začíná zamlouvat. I když bych asi raději usínal s Lisou v náručí a ne v bratrově náručí. Přesto proti jeho objetí už dále neprotestuji a konečně usínám.
autor: Akkira
betaread: Janule
