Předem se chci omluvit, že to tak trvalo. Sice jsem měla další díl napsaný už dávno, ale není nad to, když vám odejde grafická karta:( Ale už je to v poho..tak vám jen přeji příjemné čtení:)
Zdajec Akkira
BILL:
Pořád přemáhám smích. V místnosti zavládne ticho. Čekám, jestli Tom promluví. I on mne hodlal navštívit a já chci vědět proč. Cítím, jak ještě zuří. Dlouho jsem ho neviděl takhle naštvaného.
Najednou ticho protne jeho hlas: „Kde jsi byl?“ Mlčím. Přemýšlím, mám-li mu říci rovnou, kde jsem byl a proč jsem tak vystřelil z pokoje, nebo mu vše říci od začátku. Rozhodnu se pro druhou možnost.
„To je na dýl. Sice nás David zabije, že budeme nevyspalý, ale musím ti to říct,“ promluvím konečně. Vím, jak zítra ráno budu vypadat. Oteklé oči, unavené rysy. Prostě hrozně, ale risknu to. Už mu o ní prostě musím říct.
Tom mlčí, počítám s tím, že kývnul, protože ho ve tmě, která pohlcuje celý pokoj, nemám šanci vidět. Sáhnu do místa, kde předpokládám jeho ruku. Na druhý pokus se mi ji podaří sevřít v mé. Jdu směrem k mé ložnici. Tom za mnou jen vlaje. Zajímalo by mě, proč je tak ztuhlý. Ochromený, nevím jak to popsat. Prostě můj bratr není opět zcela při smyslech.
V pokoji nás posadím na postel. Tom ani nedutá. Oknem do pokoje proniká měsíční světlo. Je úplněk, který Toma osvětluje zezadu. Nevidím mu do tváře, zahaluje ji naprostá tma, která mi nedovolí rozeznat výraz v jeho tváři. Je stále naštvaný? Nebo už se uklidnil? Vždy poznám, jak Tomovi je, podle jeho výrazu. I když se snaží být stále usměvavý, poznám, že to jen hraje. Poznám, když se můj bratr tváří jinak než se cítí. Jenže teď se mohu spoléhat jen na tón jeho hlasu.
Z přemýšlení mne vytrhne nervózní zakašlání. Bez dalšího rozmýšlení začnu vyprávět o seznámení s Lisou, zprostředkovanými setkáními díky Sakimu. Přímo neřeknu, že jsem dnes tak rychle zmizel k Lise. Doufám, že Tom není tak natvrdlý, jak se občas tváří a dojde mu to. Chci aby se zeptal. Potřebuji vědět, že mne poslouchá, že si tu jen nepovídám sám pro sebe.
Ticho. Vyčkávám. Nic. Usnul?
„Tome?“ zjišťuji bdělost svého bratra.
„Takže jsi byl u ní?“ promluví ke mně zastřeným hlasem. Co se to s ním děje? Neprojeví ani trochu radosti, že jsem konečně po dlouhé době s někým šťastný? Teď mi vadí ještě víc, že mu nevidím do tváře. Chtěl bych, ne chci, ne já potřebuji vědět, jak se tváří.
„Tobě to vadí?“ vyslovím otázku, která ve mně pomalu začíná růst. Vadí mu snad, že jsem šťastný? Že jsem s Lisou? Proč je tak zaražený? Mám snad přeci taky právo být šťastný.
„Ne, jen jsi mi před chvílí řekl, že jste se seznámili před měsícem a ty mi o ní říkáš až teď? Proč? Já ti přeci říkám všechno a doufal jsem, že ty mě taky. Jenže jak vidím, tak asi ne,“ odpoví mi nakvašeně na mou otázku. Cože, tak to ho štve? Že jsem mu o Lise neřekl hned? No to si ze mě snad dělá srandu. Jako kdyby mi on říkal vždy vše. Možná mi tady tvrdí, že mi říká vše, ale kolikrát jsem z něho doloval jméno dívky, kterou jsem ráno potkal v koupelně. A taky mu to hned připomenu. Brání se. Nazývá to hrou, kterou se mnou rozehrával pokaždé, když jsem se přišel zeptat na jméno.
Dobře, přiznávám se. Baví mě z něho dolovat jméno nové kořisti. Tolik se u toho vždy nasmějeme. Vlastně nasmáli. Tom totiž se svým nočním lovem přestal. Už jen málokdy od něj slyším tlumené vzdechy a vrzání postele. Už jen málokdy za ním chodím s úsměvem na rtech a otázkou: „Tak jak se jmenoval tahle?“ Poslední dva měsíce vlastně vůbec.
Co se to jen s Tomem děje? Jednu chvíli byl pořád podrážděný. Vše mu vadilo. Na fanynky zrovna milý nebyl a na mě a kluky také ne. Ale naštěstí už se zklidnil. Výbušnost opět přenechal Gustavovi a na ječící holky před hotelem a na koncertech už se také usmívá. Ale vrátil se do normálu? Ne. Už to není ten starý bezstarostný Tom, otáčející se za každou sukní.
TOM:
Sedím prkenně na posteli. Oknem proniká do pokoje svit měsíce. Osvětluje Billovu jemnou tvář. Není namalovaný, vlasy ledabyle učesané. Asi ani netuší, jak mu to sluší… Na chvíli zapomínám, proč tu vlastně sedím.
Bill mírně nakrčí čelo. Něco mu vadí. Vím co. Nevidí mi do tváře. Pro mě je to ovšem výhoda. Já mám výborný výhled na jeho krásnou tvářičku, na jakoukoli nepatrnou změnu v jeho výrazu, on však ne. Neví, že si ho teď se zaujetím prohlížím. Netuší, jak je krásný, jak je pro mne krásný. Proč pro mne musí být krásný? Zesmutním. Vím co přijde. Vyčkávám. Jméno. Tak už mi ho řekni. Nervózně se na posteli zavrtím a lehkým zakašláním na sebe upozorním.
Bill začne mluvit. Vypráví mi o nějaké Lise. Potkal ji na jedné z mnoha akcí, které jsme navštívili. Vůbec si neuvědomuji, že by se Bill s někým seznámil. A to jsem ho stále sledoval, když se nedíval. Možná ze zvyku, ne, z pocitu, že se na něj mohu beztrestně dívat. Asi se s ní začal bavit, když se se mnou někdo pokoušel bavit. Jinak bych o ní přeci věděl. Říká mi o tajných schůzkách zprostředkovaných Sakim. Zrádce. Ani on mi nic neřekl. Neřekl nic a já se proto stále živil nadějí, že pro Billa nejsem jen bratrem.
Bill domluví. Mlčím. Neřekl, že byl dnes u ní. Chce aby mi to došlo. Chce vědět, že ho poslouchám. Znám svého bratra, když něco vypráví. Sice mluví hlavně on, ale chce vědět, že ho dotyčný poslouchá, chce aby se ho zeptal a on se mohl znovu rozpovídat. To samé čeká ode mě.
Stále mlčím. Nejsem schopen slova. Věděl jsem, že se dozvím jméno. Jméno dívky, která mi ukradla Billa, můj objekt touhy, mou lásku, můj střed světa. Jsem do Billa zamilovaný až se toho děsím. Mám svázaný jazyk. Bill se nepatrně zavrtí a přimhouří oči, jak se snaží zjistit výraz mého obličeje. Jenže svit měsíce mu to nedovoluje. Naštěstí.
Svůj pokus po chvíli vzdá.
„Tome?“ využije jedinou možnost, jak zjistit míru mé vnímavosti.
„Takže jsi byl u ní?“ položím otázku, na kterou čeká. Říkám to trochu přiškrceně. Snažím se mluvit normálně, ale nejde to. Snažím se zachovat klid, ale jak asi mohu, když už je jisté, že jsem pro Billa jen bratrem? Tušil jsem to. Ale naděje tu byla. Říká se, že naděje umírá poslední, ale kdo mi řekne co je po naději, která zemřela?
autor: Akkira
betaread: Janule
