Tenhle díl je jen z pohledu Toma. Ale nebojte, příště už se Bill zase objeví;)
TOM:
„Sakra, kde je??“ Začnu nervózně pochodovat po pokoji. Při dalším kolečku kolem gauče hrábnu po mobilu. Za stálého pochodování najíždím na číslo svého bratra. Ne že bych ho neznal nazpaměť, jen tak ze zvyku. Hned ho vytočím.
Z Billova pokoje se ozve jeho oblíbená písnička, ohlašující hovor. No skvělé! Bratříček si vystřelí z pokoje jako namydlený blesk neznámo kam a ani se neuráčí si s sebou vzít telefon.
Ještě nervózněji začnu přecházet po pokoji. Změním trasu na gauč, dveře. Gauč dveře, gauč, dveře, a pořád dokola.
Už mě to nebaví. Pořád jen nečině čekat… Zkusím zavolat Gustavovi. Do telefonu se mi ozve rozespalé: „Kdo tam a co chceš??“ Rychle se ho zeptám na Billa. Odpověď je záporná. Stejně pochodím i u Georga.
Začínám pomalu propadat panice. Co když se mu opravdu něco stalo? Co když ho někdo unesl? Co když ? Tolik vět, co začínají slovy „Co když“, se mi teď honí hlavou. Bleskne mi tam jediné jméno. Saki! To je jediný člověk, kterému můžu ještě zavolat.
Hned to taky udělám. I on už asi spal, protože se mi do telefonu ozve jakési zabručení. Vyložím si to jako: „Prosím.“ Jedním dechem na něj vychrlím: „Billvdesetodešel,ještěsenevr tilajánevím,kdeje.Mobilsinechalnapokoji.“(N/A Kdyby to někdo nepřelouskal:):Bill v deset odešel, ještě se nevrátil a já nevím, kde je. Mobil si nechal na pokoji )
„Tome, klid. Ještě jednou a pomalu. Nerozumím ti ani slovo. Co je s Billem??“ probudí se hned Saki a snaží se mě uklidnit. Znovu mu zopakuji, co jsem na něj před chvílí vychrlil, a podaří se mi při tom i dvakrát nadechnout.
„Půjdu se po něm podívat. Ty hlavně zůstaň v pokoji, ať pak nemusím hledat i tebe, ano?!? Neboj, já ho najdu. Slibuju,“ uklidňuje mě stále Saki.
„Ale,“ snažím se něco namítnout.
„Žádné ale. Já ho najdu. Prostě zůstaň v pokoji a nikam nechoď!“ okřikne mě přeš telefon.
„No dobře, nikam nepůjdu,“ neochotně souhlasím.
Kde bych ho ale vlastně hledal? Saki má pravdu, i když si to nerad přiznávám. Jak bych ho asi našel? I kdybych se zaměřil jen na hotel, zabralo by mi to minimálně den. Vždyť náš pokoj má číslo 1035! A klepat na dveře všech pokojů s tím, že hledám ztraceného bratra? Asi těžko.
Zbyde mi tedy jen nervózní pochodování pokojem, s hlavou plnou katastrofických myšlenek. Nevěřil bych, jaký strach vás může neplnit, když zapracují okolnosti a vaše fantazie.
Co když se mu opravdu něco stalo? Co když opravdu potkal fanynky nebo dokonce antifanoušky? Co když mu něco udělali?
Další kruh kolem gauče stočím ke dveřím. Sahám po klice, ale zarazím se. V hlavě mi běží Sakiho slova: „Půjdu se po něm podívat. Ty hlavě zůstaň v pokoji, ať pak nemusím hledat i tebe.“
Neříkal to jen, aby mne uklidnil? Vůbec nebyl rozčilený. Pamatuji si, jak řádil, když Géčka odešla z hotelu, aniž by o tom někdo věděl. A teď nic neřekl? Ani se mu nezatřásl hlas obavou či rozčilením. Nevynadal mi, že jsem ho nezastavil nebo alespoň nezjistil, kam jde. Ví snad, kde můj bráška je? Proč to Saki ví a já ne?
Otočím se zády ke dveřím a s částečným uklidněním začnu znovu pochodovat po pokoji. Když Saki ví, kde má hledat, tak se přeci nemusím bát, že se mu něco stalo. Jenže to mě přesto neuklidní natolik, abych se posadil a v klidu vyčkával, až se Bill vrátí. V hlavě se mi znovu rozběhnou otázky začínající na slůvka: „Co když..“
To mne znovu donutí, abych šel ke dveřím a sáhnul na kliku. Tentokrát už dveře opravdu otevřu. Vykouknu na chodbu a rozhlédnu se do stran. Při pohledu vpravo se setkám s překvapeným pohledem Davida.
„Nechystáš se doufám takhle ven?“ zazní chodbou jeho hlas.
„Ne, jenom jsem něco zaslechl. Tak jsem se chtěl podívat, co se děje,“ lžu mu do očí, „ale asi se mi to jen zdálo,“ vychrlím ze sebe, když si všimnu jeho nadzvednutého obočí. David jen suše pronese: „Měl by jsi se obléknout, ať nenastydneš.“
Až při této poznámce si uvědomím, že jsem stále jen v ručníku. Moje odpověď je neznatelné kývnutí a rychlý ústup do pokoje.
No, to se mi zase povedlo. Zítra se asi nevyhnu Davidovým vtipným narážkám o mém duševním zdraví. Něco jsem zaslechl, nic lepšího už mě vážně napadnout nemohlo. Ale jak jinak mu vysvětlit, že jen v ručníku pochoduji po hotelové chodbě. Nemohl jsem mu přeci říci pravdu. Bill by to totiž zítra pěkně schytal. Raději se obléknu, kdyby mě znovu napadlo jít na chodbu vyhlížet bratra a nic už by mě nezastavilo.
Když si přetahuji tričko přes hlavu, zaslechnu zaklepání na dveře. Rychle přejdu ke dveřím, kde se zhluboka nadechnu. Otevřu dveře a pohled mi padne na rozesmátého Billa. To mě dokonale vytočí. Já tady strachy skoro prochodím do podlahy běžeckou dráhu a on si přijde naprosto v klidu a ještě k tomu se usmívá. Mám chuť mu prásknout dveřmi před nosem a nechat ho spát na chodbě.
Nakonec si to rozmyslím, ale zahrnu jeho usmívající se tvářičku nadávkami a výčitkami o jeho nezodpovědnosti a lehkomyslnosti. Můj hlas se rozléhá chodbou, je mi úplně jedno, že asi vzbudím celé patro. Chci, aby si nervózně přešlapující postava přede mnou uvědomila, jaký jsem o ní měl strach. Billovi pomalu spadává úsměv a já na něj nepřestávám křičet.
„Pustíš mě, prosím, dovnitř?“ zaprosí nesměle bráška, když se nadechuji, abych znovu spustil. Nic na to neřeknu, jen ho za ruku vtáhnu do pokoje. Celý se klepu rozčilením a hlavně radostí. Billovi ovšem ukazuji jen tu naštvanou tvář. Radost z vědomí, že se mu nic nestalo, skrývám.
Naštvaným hlasem mu oznámím: „Ještě jednou tohle uděláš a už ti neotevřu. Jdu spát. Dobrou.“ Odpochoduji k sobě do pokoje a nezapomenu při tom řádně třísknout dveřmi.
autor: Akkira
betaread: Janule
