BILL:
Za Margaret a naštěstí i Bobíkem, zaklapnou dveře a já se rozesměji.
„Asi jsem jí musel lézt na nervy,co??“ popichuji Lisu.
„To udělala schválně. Strašně ráda si ze mě dělá srandu a nejraději před publikem,“ začne si Lisa stěžovat.
„I ty můj chudáčku,“ přitáhnu si ji k sobě a dám jí pusu.
Nasměruji nás směr gauč, kde nás usadím. Nemůžu si pomoct, ale musím se jí pořád dotýkat. Potřebuji cítit, že to není sen, že tu opravdu sedím a ona vedle mě. Musím jí alespoň držet za ruku, když ji neobjímám. Štěstí ze mě musí sálat minimálně do okruhu pěti metrů.
Chvíli sedíme potichu, ale pak se rozpovídáme. Mluvíme o všem a asi dlouho, protože, když Lisin pohled sklouzne na hodiny, zděšeně řekne: „Ježíš, já zítra nevstanu. Babča si vymyslela výlet na nějaký zámky a vstáváme v nelidskou hodinu. Nerada to říkám, ale budeš už muset jít.“ Když zjistím kolik je, také se zvednu se slovy: „Já už taky stejně musím jít. David nám nasmlouval, že bych se z toho…“ Lisa se jen zaculí a doprovází mne ke dveřím. Na rozloučenou ji políbím a se slibem, že se ji ozvu odcházím.
Jdu chodbou a culím se, jak měsíček na hnoji. Teď mě někdo potkat, tak si musí zákonitě myslet, že jsem si přinejmenším něco šlehnul. Kráčím si to po chodbě, s pusou od ucha k uchu a moc nevnímám okolí.
Až když mi někdo položí ruku na rameno, začnu opět vnímat. Neuvěřitelně se leknu a vypísknu, jako přišlápnuté morče. S trhnutím se otočím. Ruka svírající mé rameno nepatří nikomu jinému, než Sakimu.
S pobaveným úsměvem se mě zeptá: „Byl jsi u Lisy, co??“ Jen souhlasně kývnu a nepřestávám se culit.
„Příště někomu řekni, kam jdeš, ano??“ začíná mi promlouvat do duše.
„Ale vždyť jsem to řekl Tomovi,“ bráním se chabě.
„Asi jsi mu to moc nevysvětlil, protože mi volal celý vystrašený, že jsi před několika hodinami vystřelil z pokoje neznámo kam a ještě jsi se nevrátil. Naštěstí mi došlo, kde jsi. Ale tohle už nikdy nedělej, ano?? Co kdyby tě potkala banda fanynek, nebo kdokoli jiný?? Mám za tebe zodpovědnost,“ pokračuje dále Saki.
„Ale,“ snažím se nějak bránit, ale Saki mě utne slovy: „S tím se prostě budeš muset smířit. Příště mi o tom řekneš.“
Na souhlas jen něco zamručím a se Sakim v patách, se vydám zpět do pokoje. Jdeme mlčky, ale pak se Saki se zvědavostí v hlase ozve: „Tak co?? Byl jsi překvapený??“ Nadšeně se na něj otočím a rozpovídám se o všem, co teď cítím a prožívám. Vždy jsem se Sakimu svěřoval, takže mi nedělá problémy říci mu vše a mluvit o tom celou cestu k pokoji. Před dveřmi se se mnou Saki loučí s širokým úsměvem a přáním dobré noci.
Pořád mám z pusy jeden velký rohlík a s tímto výrazem také zaklepu na dveře. Při rychlém odchodu z pokoje jsem si totiž zapomněl klíče. Přes dveře zaslechnu rychlé kroky, blížící se ke dveřím.
Jen, co Tom rozrazí dveře, spustí na mne salvu nadávek a hlavně výčitek.
TOM:
Z netečnosti mne vytrhne klip, běžící na obrazovce. „Ano, to bylo první místo. Tokio Hotel, Spring nicht,“ objeví se náhle na obrazovce blonďatá moderátorka. Dříve by mě více zajímala moderátorka, než můj bratr, stojící na střeše domu. Jenže časy se mění a já se raději dívám na svého bratra, než na blonďatou moderátorku s umělými prsy a hlubokým výstřihem.
Sáhnu po mobilu, abych se podíval kolik je hodin. Půl jedné. Bill pořád nikde. Nejdříve se nevzrušuji, ale vzpomenu si na jeho zbrklý odchod z pokoje. Někam pospíchal a ani se neobtěžoval říct kam. Zrovna dnes, když byly fanynky velmi, řekněme, chtivé.
Georg z dnešního setkání s nimi, vyšel s roztrženým trikem, Gustav přišel o svou oblíbenou kšiltovku, já jen s pár škrábanci, jak se po mě sápaly a Billovi se naštěstí nic nestalo.
Pamatuji si, jaký jsem na ně měl vztek, když dohnaly Billa k slzám. V tu chvíli jsem nenáviděl celou naši slávu, všechny fanynky, když jsem viděl slzy v jeho očích a jak si opatrně sahá na místa, odkud mu ty fúrie vytrhaly vlasy. Chtěl jsem ho obejmout a uklidnit ho tak, ale on se odtáhl se slovy, že to uvidí fotografové, ať ho nechám.
Jak mám asi nechat být někoho, kdo pro mě tak moc znamená? Myslím, že se za své slzy styděl. Ale proč?? Kolikrát jsem se skoro rozbrečel já, když jsem zjistil, že mám zase o pár dredů míň? Jenže to bylo většinou ve chvíli, kdy jsme si všichni lízali rány ze setkání s našimi obdivovatelkami, takže si toho nikdo nevšiml.
autor: Akkira
betaread: Janule
