V tomhle díle se hádá Tomův rozum a jeho city(srdce)…vyzní to asi divně a bude to asi trošku vypadat, že je Tom schizofrenik:D Tak ale snad se v tom nějak vyznáte;)
BILL:
Než mi stačí Lisa odpovědět a já stačím dále rozvíjet úvahy o Davidově radosti z mých včasných příchodů, otevřou se dveře a do pokoje se s hlasitým štěkáním vřítí slintající buldoček. Řítí se přímo směrem k mým nohám. Nevypadá zrovna přátelsky. Nohy raději stáhnu z dosahu té vrčící potvory, která se s hlasitým vrčením snaží dostat na sedačku. Při jednom skoku se mu to skoro povede a já s hlasitým vyjeknutím ještě více přitáhnu nohy k tělu. Lisa se vedle mne dusí smíchy. Nevypadá na to, že by se Bobíkovi snažila jakkoli zabránit, aby se mi nesnažil opakovaně ukousnout nohu. Mou záchranou je mi zavolání ode dveří: „Bobíku!! Fuj je to!! Nech chlapce na pokoji.“ Bobík se s nepříliš nadšeným výrazem vzdá pokusů ukousnout mi alespoň palec u nohy.
„Uff,“ oddychnu si. „Děkuju,“ dám nohy zpět na zem.
„Nemáte zač mladíku,“ ozve se má záchrana.
TOM:
Rychle zatřesu hlavou, abych zahnal dotěrné myšlenky a ještě chvíli si bezstarostně užíval dopadajících kapek na mé tělo. Jenže sžíravé myšlenky se mi stále vrací. Začínám zase přemýšlet nad Billem. Proč Bill tak vystřelil z pokoje?? Za čím nebo spíše za kým tak pospíchal?? A kde vůbec je?? Co dělá?? Jestli šel ven, Saki to určitě neví a David už rozhodně ne. Co když se mu něco stane?? Co když mu někdo ublíží, když je někde sám??
„Tak dost,“ rozkřičím se na celou koupelny. „Tak dost!! Já už nemůžu. Přestaň na něj myslet. Tak sakra přestaň,“ křičím a zároveň se mlátím do hlavy, jako bych odtud měl myšlenky na Billa dostat tím, že si způsobím přinejmenším lehký otřes mozku. “ Já už nemůžu. Už prostě nemůžu,“ svezu se s hlavou v dlaních podél zdi.
Bezmocně se rozpláču. Už nevím, jak ze sebe dostat všechno to zoufalství. Pomalu mě začíná dusit a já se nejspíš co nevidět zhroutím. Už nevím jak dál. Neustálé myšlenky na Billa mne vyčerpávají. Nejen z neustálého přemýšlení nad svým bratrem jsem unavený. Role bezstarostného Toma, kterého nic nerozhází, ze mě pomalu, ale jistě, vysává i ten zbytek sil, co mi ještě zbývá.
Každý den musím všem ukazovat, že jsem naprosto v pořádku, že se nic neděje. Ale ono se děje. Děje se!! Každý den se bezstarostně usmívat do všudypřítomných fotoaparátů a kamer. Každý den se vlídně usmívat na pološílené fanynky ječící stále dokola: „Tome, miluju Tě.“
Proč za mnou nepřijde Bill a neřekne mi to, po čem tak toužím?? Proč mi neřekne: „Tome, miluju Tě.“ Proč mi neřekne těch pár slov, které slyším z tisíců úst, ale jen ne z těch, z kterých bych chtěl?? To chci od života tak moc?? To chci tak moc, když chci být alespoň na chvíli šťastný??
„Chceš být šťastný se nesprávnou osobou,“ ozve se můj rozum. „To není pravda. Lžeš. Bill je ta pravá osoba, s kterou mohu být šťastný. Jedině on ví přesně co chci. Zná mě dokonale. Ví co potřebuji,“ křičí mé srdce. „Ano?? Opravdu?? Pokud ví přesně co potřebuješ, tak proč tu teď s tebou není a neutěšuje tě ve svém náručí?? Protože to je to, co právě v tuhle chvíli potřebuješ. Jen si to přiznej. Potřebuješ ho a on tu není,“ vysmívá se rozum naivitě mých citů. „Přestaň!! Není tady, protože jsem mu ještě neřekl, co cítím. A víš proč jsem mu to neřekl?? Protože mi v tom neustále bráníš. Když už se konečně rozhoupu mu říci, co cítím, ty mi to překazíš. Ale dnes už se ti to nepovede. Celou dobu jsem se řídil podle tebe. Ale já už to nedokážu. Už nedokážu být „rozumný“. Jakmile se Bill vrátí, i kdyby mne nechtěl poslouchat, tak mu to řeknu. A ty už mi v tom nezabráníš,“ oponují mé city.
Mám pocit, že jsem rozdělený na dvě části. Části, které se neustále uvnitř mne přou. Kterou z nich mám ale poslechnout?? Rozum nebo cit?? Podle rozumu jsem se řídil celou tu dlouhou dobu, co jsem si uvědomil, že Bill pro mě není pouhým bratrem. Ale už nechci. Už nechci poslouchat rozum. Dnes už mu opravdu řeknu, co cítím. Je mi jedno jaké to bude mít následky. Jen, když to ze sebe konečně dostanu. Jen, když se konečně zbavím té tíhy, která mne pomalu, ale jistě, sráží na kolena. Dnes se jí zbavím.
autor: Akkira
betaread: Janule
