TOM:
Pod sprchou zapomenu na nezvykle rychlý a nevysvětlený bratrův odchod. Nechávám na sebe dopadat kapky horké vody. „Tomhle se říká relax,“ zamručím si pod sprchou. Voda jako by ze mě smývala všechnu únavu z celého dne. Dnes jsem byl totiž já ten ukecaný. Dnes jsem já odpovídal na otázky, které se stále opakují. Otázky, které už mě pomalu začínají unavovat. Byl jsem to dnes já, kdo odpovídal na vše. Ano je pravda, že Bill sem tam něco prohodil, ale jinak byl jakoby duchem mimo. Něco ho trápí, nad něčím dnes usilovně přemýšlel. Proto jsem dnes musel odpovídat já. Ale co ho trápí?? Nad čím si dnes tak lámal hlavu, že odpověděl jen na pár otázek a to jen díky tomu, že jsem do něj strčil, aby moderátora vůbec poslouchal.
„Sakra Tome!! Tak už přestaň,“ okřiknu se v duchu a dlaní praštím do stěny sprchy. To nemůžu alespoň na chvíli myslet na něco jiného než je můj bratr?? To alespoň pět minut nemůžu mít od bratra pokoj?? Už jsem se smířil s tím, že se mi o něm každou noc zdá, ale proč se každá má myšlenka stočí k němu?? To už se nemůžu ani v klidu osprchovat, aniž by se mi do myšlenek nepřimotal Bill?? Jak dlouho ještě dokážu myslet na bratra 24hodin denně?? Den co den cítit jeho přítomnost. Když ho nevidím, sžírají mne myšlenky, co asi tak dělá. Kde je, s kým je a proč není raději se mnou. Ale když je se mnou, přeji si aby byl pryč. Přeji si to proto, že nevím, jak dlouho se dokážu ještě ovládnout. Jak dlouho ještě dokážu mlčet o svých citech?? Jak dlouho to vše ještě vydržím??
BILL:
Odpovědí je mi Lisin smích. Pořád ji nepouštím z náruče. Nemohu si pomoci, ale Lisu už snad v životě nechci pustit. Chvíli stojíme mlčky. Po chvíli se Lisa se smíchem ozve: „Billí, nepřesunem se do obýváku?? Nebo budem celou dobu stát mezi dveřmi??“ S omluvným úsměvem jí pustím a kráčím za ní směr obývák.
Posadíme se na gauč. Pořád nemůžu uvěřit. Myslím, že všechno se mi to jenom zdá. Musím se štípnout. „Auuu,“ mnu si místo, kam jsem se před chvílí štípnul. Lisa se na mě dost zajímavě podívá a pak s ledovým klidem řekne: “ Já nevěděla, že jsi masochista.“ Já na ní jen vyděšeně vytřeštím oči a zmateně jí začnu vysvětlovat, proč jsem se štípnul. „Já já to ne,“ blekotám. „Jen jsem se chtěl přesvědčit, že se mi to nezdá,“ objasním jí své sklony. Chvíli se ještě na sebe díváme, ale pak se oba najednou rozesmějeme.
Když alespoň částečně naberu dech, zeptám se: „Lásko, co tu vlastně děláš??“
„Jak,že jsi mi to řekl??“ diví se Lisa.
„No, lásko,“ zopakuji jí oslovení. „Vadí??“ zeptám se udiveně.
„Ne, ne vůbec. Jen je to nezvyk. O tomhle oslovení od tebe sní tisíce holek a ty jsi mi tak právě řekl,“omluvně se na mě usměje. Tomu se musím začít smát.
„Ty si blázínek, viď??“ pořád se směju.
„No hrozně vtipný,“ urazí se Lisa naoko.
„Ale tak se hned nečerti, zlato a radši mi řekni, co tady vlastně děláš,“ snažím se znovu zjistit důvod Lisiny přítomnosti v hotelu.
„Mám prázdniny, tak jsem vyrazily s babičkou po Evropě, po velkých městech,“ konečně mi Lisa vysvětlí, jak se tady ocitla.
„S babičkou po městech??“ trošku se zašklebím. Při představě, že bych se svojí starostlivou babičkou měl objíždět evropská města, se mírně zatřesu. To by bylo pořád: „Billí, zlato, raději tam nechoď, ještě se ti něco stane. Sněz něco, jsi tak hubený, jíš pořádně, když jsi pořád na cestách??“ Ještě jednou se oklepu, abych tuto představu zahnal.
„Co se šklebíš, babča je náhodou super. Sice má trochu zastaralé názory, potrpí si na čistotu a její Bobíček je trochu nervózní, ale to ona mě vlastně vychovala. Naši jsou pořád v práci, takže jsem jako malá byla pořád s ní. Teď jí trochu zanedbávám, ale tenhle výlet je naše tradice a tu nemůžu porušit. Pokaždé o tomto volnu vyrážíme do velkých měst,“ skončí svoji obhajobu babičky Lisa.
„Hmm, tak to jo,“ přestávám se šklebit.
„A kde je vůbec babička??“ začnu se rozhlížet po místnosti, jako by měla být schovaná za závěsem u okna.
„Šla vyvenčit Bobíka,“ ukončí mé pátrání Lisa. V tu chvíli strnu. Zpomaleně otočím hlavu, kterou jsem si pátráním po babičce div nevykroutil, zpět do normální polohy.
„Neměla na sobě náhodou černý kabát a klobouček?? A není náhodou Bobík buldoček??“ ptám se s obavou v hlase.
„No náhodou jo,“ odpoví mi Lisa bezstarostně. „Co je?? Proč jsi tak vyděšenej??“ všimne se mého tónu.
„Protože jsem se s nimi skoro srazil, když jsem „šel“ za tebou,“ vysvětlím jí svůj úlek. Musím se duchu pousmát. „Když jsem za tebou šel,“ takhle chodit pořád, tak nikdy nepřijde pozdě a David bude v sedmém nebi.
autor: Akkira
betaread: Janule
