TOM:
Uaa, konečně na pokoji. Plácnu sebou na gauč, kde se pohodlně rozvalím. Ani nevím jak, ale usnu. Probudí mne až radostný výkřik, ozývající se z Billova pokoje. Chvíli mi trvá, než se úplně probudím. Slyším, jak Bill zmateně pobíhá po pokoji. Co to zase dělá?? Učí se snad nové taneční kreaci na podium?? Nad tou představou se pousměju. Bráška se vždycky tak krásně kroutí až to není možné.
Než stačím dále přemýšlet nad svůdnými pohyby mého bratra na podiu, vyřítí se dotyčná osoba z pokoje. Přeběhne pokoj a už se chystá vystřelit ze dveří.
„Kam jdeš?? Bille, co se děje??“ volám na něj. Myslím, že mě neslyšel, nebo mi spíš nerozuměl, protože na mě jen přes rameno s rukou na dveřích zavolá: „Vysvětlím ti to, až se vrátím.“ S těmito slovy vystřelí z pokoje.
Jen nechápavě koukám na dveře, ze kterých před malou chvílí vystřelil Bill. „Co to sakra mělo být??“ mumlám si po vousy. „Odkdy brácha lítá po pokoji jako zpocená motorová myš?? To by mě vážně zajímalo, co ho to popadlo. No nic jdu pod sprchu,“ pokračuji dál v samomluvě. Někdo mě teď pozorovat, tam si musí zákonitě myslet, že jsem se asi zbláznil.
BILL:
Naše pokoje jsou úplně nahoře. Řítím se chodbou směr výtah. Nedočkavě mačkám tlačítko přivolávající výtah. Jsem tak rozrušený, že si ani nevšimnu cedule, pověšené na dveřích výtahu s nápisem: MIMO PROVOZ.
Po půlminutě, kdy střídavě mačkám tlačítko a hypnotizuji čísla hlásící poschodí, ve kterém se výtah nachází, naštvaně kopnu do dveří.
„Aaa, sakra. Můj palec,“ poskakuju po jedné noze po chodbě. Vyčerpaně se opřu o stále zavřené dveře výtahu. Díky tomu si všimnu cedule pověšené na dveřích s nápisem: MIMO PROVOZ. Jen si v duchu zanadávám, že jsem si toho taky mohl všimnout dřív a už se řítím ke schodišti. Po schodech doslova letím. Konečně dorazím do 4. poschodí.
Vyřítím se na chodbu, kde vylekám postarší paní s nervózně vyhlížejícím psíkem. Nevím, kdo z nás se lekl víc. Jestli já, paní v kloboučku nebo psík. Podle štěkotu, který se rozezní chodbou se asi nejvíce lekl psík. Rychle ze sebe vyblekotám omluvu a dále se řítím chodbou. Cestou sleduji ubíhající čísla. 461, 462, 463… Mezi pokoji 481 a 482 je veliké zrcadlo. Podívám se do něj a zděsím se. „Ježíš, no já teda vypadám,“ leknu se při pohledu na svůj odraz. Vlasy mi trčí na všechny strany (A/N: hmm Bille, to ovšem není novinka:D), triko mám obráceně a ještě k tomu naruby. Rychle se z trika vysoukám a obleču si do něj normálně. Vlasy se pokusím alespoň trochu připlácnout k hlavě. Po několika marných pokusech to raději vzdávám. Přehodím jen pár pramenů, abych nevypadal zase tak krizově a udělám poslední krok ke dveřím s číslem 483.
Lepší číslo už Lisin pokoj mít nemohl. Raději dále neuvažuji nad shodou čísla Lisina pokoje a našeho alba a celý rozechvělý zaklepu. Nestačím se ani nadechnout a dveře se otevřou. Nic neřeknu, jen Lisu sevřu v náručí a políbím ji. Nemůžu se jejích rtů nabažit. Když se po nekonečně době, ale pro mě přesto tak krátké době, od sebe odtrhneme, řekne Lisa se smíchem: „Ty jsi nějak hrr.“ Trochu se začervenám, protože tohle vážně není můj styl. Ale já si nemohl pomoci. S úsměvem na rtech jí odpovím: „Řekla jsi, že to můžu klidně udělat. Tak jsem to udělal.“
autor: Akkira
betaread: Janule
