BILL:
Ježíš to se nedá. Tom byl fakt úplně mimo. Naprosto nechápe, jak se ocitl ve výtahu. Nezapomněl jsem si rýpnout. Zmatený bráška k tomu úplně vybízel, jak prudce zatřásl hlavou, až se zakymácel. Už dlouho se nestalo, aby byl Tom až takhle mimo. Než stačím dále rozvinout své úvahy o Tomově duševní nepřítomnosti, naprosto mě odrovná větou: „No tak jsem byl trochu mimo, no.“ To už se vážně neudržím a nekontrolovatelně se rozesměji. Tom se na mě dost ublíženě podívá. Trochu tím zkrotí můj smích, ale se stálým pochechtáváním mu odpovím: “ Tomi, to tvoje trochu, bylo minimálně čtvrt hodiny. Úplně jsi zamrz, nemít společný pokoj, tak tam stojíš snad do Vánoc.“ Než mi ale stačí bráška jakkoliv odpovědět, dojedeme do přízemí. Vidím jak se k nám žene David. Nevypadá zrovna mírumilovně. To mi stačí, abych se přestal Tomovi smát. Než stačí David cokoli říct, spustím já: „Já vím, jdeme pozdě. Omluvám se, ale nějak jsem neuhlídali čas.“ David je asi spokojený, protože na nás jen zavrčí: „Dělejte!!“ Sice mi tón jeho hlasu sebere veškerou dobrou náladu, ale alespoň se nás zase nesnaží vychovávat.
TOM:
Pořád nechápu, proč Bill tak přemáhá smích.
„No tak jsem byl trochu mimo no,“ řeknu trochu napruženě. Nesnáším, kdy se mi někdo směje aniž by k tomu měl pořádný důvod. To jsem ale asi neměl říkat, Bill se totiž nekontrolovatelně rozesměje. Zase tleská. Tleská jako vždy, když chytne jeden ze svých záchvatů smíchu. Jsem sice rád, že se zase směje, ale jelikož nevím proč, střelím po něm ublíženým pohled. To ho trochu uklidní. Alespoň do té míry, že mi se stálým chichotáním oznámí: „Tome, to tvoje trochu, bylo minimálně čtvrt hodiny. Úplně jsi zamrz. Nemít společný pokoj, tak tam stojíš snad do Vánoc.“
Už se nadechuji k odpovědi, že tak dlouho jsem mimo přece být nemohl, ale dorazíme do přízemí. Když vidím Davida, jeho výraz mě přesvědčí o tom, že jsem asi tak dlouho mimo opravdu byl. Bill naštěstí Davidovu přednášku zahraje do autu slovy: „Já vím, jdeme pozdě. Omluvám se, ale nějak jsem neuhlídali čas.“ David na nás jen zavrčí: „Dělejte!!“
Otočím se na Billa, vidím, že se mu z tváře ztratil jakýkoliv náznak úsměvu. Než spatřil Davida, smál se, až se skoro zalykal, ale sotva jsem dorazili do přízemí, opět nasadil neprostupnou masku. Masku, kterou změní jen při rozhovorech a foceních na „starého“ usměvavého Billa, který je přece naprosto v pohodě. Jenže já vím, že není. Nikdy si z Davidova komandování nic nedělal, ale teď mu dokáže totálně zkazit náladu. Musím vážně zjistit, co se to s mým bráškou poslední měsíc děje. Nehraje v tom nějakou roli David?? Dnes už se nenechám odbýt prostým „Nic.“ Dnes Billovi nedám pokoj, dokud mi neřekne, co ho trápí.
S tímto předsevzetím nasedám do auta, vstříc kolotoči rozhovorů a focení. Vstříc kolotoči, který mě začíná unavovat, protože se musím stále více přetvařovat a skrývat své city.
BILL:
Díky, Davide, ty vážně dokážeš člověku zvednout náladu. Jo dobře, přiznávám, přišli jsem pozdě, ale kdy nechodíme?? Ach jo, proč si teď všechno tak beru?? Dnes Lise zavolám a pokud ji i dnes nepřesvědčím, že se nemá čeho bát, nemá to cenu. Proč se trápit kvůli někomu, kdo má strach z něčeho, co vůbec nemusí být?? Vím, že když mi dnes odpoví zase, že má strach, řeknu jí, že to nemá cenu. Zabolí to mě, zabolí to jí. Ale alespoň už se vše vyřeší a oba budeme vědět, co nás čeká. Buď samota nebo společné zážitky.
S tímto předsevzetím nasednu do auta, do víru kolotoče, který se kolem nás roztočil, jakmile jsme se proslavili.
******
Uff, konečně zpět na hotelu. Celý den jsem přemýšlel o tom, co Lise dnes řeknu. Díky tomu jsem byl drobátko mimo. Sice v menší míře než ráno Tom, ale přesto to byl on, kdo dnes byl ten ukecaný. Celý den jsem si lámal hlavu na tím, co jí řeknu, ale nic jsem překvapivě nevymyslel. Nechám tomu raději volný průběh. Než se jí ale vůbec rozhodnu zavolat, musím si dát sprchu.
Při cestě do koupelny, najdu Toma rozvaleného na gauči. Má zavřené oči, vypadá to, že asi spí. Potichu se proto přesunu do koupelny a zavřu za sebou dveře. V koupelně strávím asi hodinu. Není lepší relax, než na sebe nechat dopadat kapky horké vody. Jako by ze mě smývaly všechny starosti. Člověk zapomene na vše, co ho trápí a plně se uvolní.
Vyjdu z koupelny s turbanem a ručníkem kolem pasu. Při pohledu na gauč vidím Toma v nezměněné poloze. No vlastně trochu ji změnil. Má zvrácenou hlavu dozadu a otevřenou pusu. Čekám, že každou chvíli začne chrápat nebo slintat. Musím se začít smát, to se nedá. Bráška vypadá opravdu komicky. S pochechtáváním přejdu obývák a zapadnu k sobě do pokoje. Tam si vysuším vlasy a hodím na sebe boxerky a triko na spaní. Pak teprve sáhnu po mobilu. Chvíli s ním stojím uprostřed pokoje a přemýšlím, mám jí zavolat, nemám jí zavolat??
Najednou mi v ruce zavibruje telefon. Trhnu sebou tak, že mi mobil vypadne z ruky. Sakra. Rychle se pro něj sehnu. Kdo to volá?? Otočím ho displeje k sobě a málem mi vypadne znovu. „Lisa!! OMG. Dobře, klid. Dýchej,Bille, no tak dýchej,“ uklidňuju se v duchu. Ještě chvíli se snažím zklidnit, ale mobil se stále hlasitěji dožaduje pozornosti.
„Ahoj,“ zvednu konečně telefon.
„Čauky, Bille, nech mě prosím mluvit nebo to ze sebe nedostanu,“ vychrlí na mě Lisa. Jen jí zmateně odpovím: „Jo, jasně povídej.“ Zdá se mi nějaká nervózní. Co mi asi tak chce?? Možná to samé, co já jí nebo taky ne, začne ve mně hlodat červíček pochybností. No, nechám se raději překvapit. Na druhém konci telefonu uslyším tiché povzdechnutí. Pak se Lisa znovu ozve: „Bille, přemýšlela jsem. O tom, co jsi mi řekl. Nejsi jediný, kdo se zamiloval. Už je to dýl, ještě než jsem se potkali, jsem se do tebe zamilovala. Vysnila jsem si tě. Jako každá dívka, která tě obdivuje. Ale i za tu chvíli, co jsme spolu strávili, jsem zjistila, že jsem ve svém snění nebyla daleko od pravdy. Jsi přesně takový, jaký jsem myslela, že jsi. Řekla jsem, že mám strach z okolí, ale já měla spíš strach z toho, že budeš jiný a já se zklamu. Mám ho pořád, ale stejně mi nezabrání v tom, abych s tebou byla. Tedy pokud mě ještě pořád chceš. Vím, že jsem si dala načas a pochopím, když už nebudeš mí zájem.“
Cože?? Cože, to teďko řekla?? Nejsem schopen slova. Můj mozek musí nejdříve zpracovat informaci, že Lisa se konečně rozhodla. A pak bude muset ještě zpracovat fakt, že se rozhodla podle mého správně. Pak možná bude schopný opět začít fungovat. Zpracování informací mi trvá asi poněkud déle, protože se z druhého konce ozve nejistě: „Bille?? Jsi tam ještě?? Pochopím, když už nebudeš mít zájem.“
„Ne, ne to ne,“ vyhrknu rychle. „Já, jenom jsem si musel nejdřív přebrat, co jsi mi právě teď řekla. Liso, ani nevíš jak jsem rád. Kdybych mohl, tak tě teď obejmu a políbím,“ pokračuji ve vodopádu slov, který ze mě tryská.
„To klidně můžeš,“ rozesměje se Lisa do telefonu.
„Cože??“ nedochází mi, co jsem právě teď slyšel.
„Jsem v hotelu jako ty, 4. patro, pokoj 483. Potkala jsem Sakiho a ten mi řekl, že tu dnes jste,“ směje se dál do telefonu.
„Dej mi 5 minut a jsem u tebe,“ dostanu ze sebe. „Dobře, uvidíme se za chvíli. Pa,“ položí telefon. Ani jí nestačím odpovědět.
Ještě chvíli stojím bez hnutí uprostřed pokoje ochromen tím, co se právě stalo. Najednou radostně vykřiknu a povyskočím si. Konečně mi totiž došlo, co to všechno znamená. Začnu lítat po pokoji a shánět něco na sebe. Vezmu první věc, co mi přijde pod ruku a rychle ji na sebe natáhnu. Z pokoje přímo vystřelím. Obývák překonám třemi skoky. Tom na mě něco volá, já na něj jen křiknu: „Vysvětlím to ti, až se vrátím.“ S tím za sebou zabouchnu dveře pokoje, kde nechám sedět zmateného Toma.
autor: Akkira
betaread: Janule
