BILL:
Vidím jak Tom otvírá pusu. Nezaslechnu, co říkal. I-pod mám naplno. Sundám si tedy jedno sluchátko s otázkou: „Říkal jsi něco??“ Podle jeho výrazu poznám, že si zase mumlal pro sebe. Vyděšeně totiž vyvalí oči, skousne si spodní ret, jak přemýšlí, co mi říct. Nakonec ze sebe vymáčkne: „Mno… eh… asi by jsme měli jít.“ Vím určitě, že tohle předtím neříkal, ale nemám sílu na to, abych zjišťoval, co si tady bráška zase povídal. Při pohledu na hodiny okamžitě vyskočím z gauče. Všichni na nás totiž dole už minimálně čtvrt hodiny čekají. To bude zase proslov.
TOM:
Tak nevím, jestli mi to Bill sežral. Moc se netvářil, ale na nic se neptal. Naštěstí. Teď ještě nejsem připravený mu říci pravdu a Bill ještě není připraven ji slyšet. Něco ho trápí. Vím to. Poznám to. A musím zjistit co.
Třeba ho tíží to samé co mě. Třeba i on nemůže v noci spát, protože se bojí svých snů. A ještě více se bojí probuzení. Bojí se dalšího dne, kdy bude nepatrný kousek ode mě a přesto se mi bude tak vzdálený. Třeba. To slovo mě sžírá zevnitř od doby, co jsem si všiml Billovy změny. Připomíná mi totiž mě, když jsem si uvědomil, že pro mě už není pouhým bratrem. Také jsem na každého hned vyjížděl. Byl jsem podrážděný, protože jsem měl v sobě zmatek. Byl jsem zmatený z toho, co se se mnou děje. Musel jsem se pochopit, abych se dokázal znovu zasmát Gustavovým vtípkům a Georgově nešikovnosti.
Od té doby uplynulo mnoho dní a já už jsem se s tím trochu vnitřně smířil. Alespoň do té míry, abych dokázal každý den hrát toho bezstarostného Toma, kterého nic nerozhází. Hrát opět skvěle lamače dívčích srdcí, který si nepřipouští žádný hlubší cit než je láska na jednu dvě noci. Jen kdyby ostatní tušili. Co ostatní. Mě by stačilo, kdyby jediná osoba, kvůli které se přetvařuji, tušila jak dobrý jsem herec. Místo hudební dráhy jsem se měl raději vydat na hereckou. Myslím, že mi to jde velice dobře. A co když se Bill trápí tím samým co já?? Třeba taky každý den hraje. Hraje kluka, který hledá tu pravou lásku. Třeba už ji našel. Třeba ano a nebo taky ne.
BILL:
Tom nevypadá, že ho nějak zvláště trápí, že opět jdeme pozdě. Stojí ve dveřích koupelny a nepřítomně hledí před sebe. Nad něčím přemýšlí. Znám ten jeho výraz, když ho něco žere. Proč mi neřekne co ho trápí?? Proč se mi nesvěří?? Ano už vím. Dnes to bylo už poněkolikáté, co jsem mu na otázku: „Bille, co je s tebou,“ odpověděl prostým: „Nic.“ I on tuší nebo spíš ví, že mě něco žere. Ale na rozdíl ode mě má alespoň zájem. Alespoň se zeptá, co se děje. Jenže já, zaslepen svými problémy, se nezajímám o svého brášku. Ale dnes večer to změním. Dnes se pokusím zjistit, co Tomovi vrtá hlavou.
Pohledem zalétnu opěk k hodinám. Čas, který ukazují, mě naprosto probere z jakýkoliv úvah. Teď na nás dole všichni čekají dobrou hodinu. Okamžitě vystřelím do pokoje pro bundu. I v té rychlosti si stačím všimnou, že Tom se ze své zamyšlenosti ještě neprobral. Čapnu tedy i jednu z jeho mikin. Při návratu vidím, že se Tomova pozornost nijak nezměnila. Pořád stojí ve dveřích a nepřítomný se dívá před sebe. Dvěma skoky překonám obývák a stojím u Toma. Do rukou mu vrazím mikinu, kterou automaticky chytne. Zamávám mu rukou před obličejem se slovy: „Haloo, Bill volá Toma, Bill volá Toma. Jdeme pozdě a David nás zaškrtí!!“
TOM:
Jsem úplně mimo. Naprosto nevnímám svět kolem sebe. Jako by můj mozek zamrzl. Sice pořád rozvíjí myšlenky, ale vnímání světa úplně vypnul (vnímání světa úplně vypnul-no co to je za větu??No radši moc nepátrejte;) ) Někdo mi něco vkládá do rukou. Já to jen automaticky chytnu. Ale stále jsem ponořen do svých myšlenek. Před očima mi běží obraz, jak ležím s Billem v posteli. On je stulen v mém náručí a klidně oddechuje. Já se dívám na tu dokonalost, která patří jen mě. Jenže radost, kterou mi tento obraz navozuje, mi kazí fakt, že je to jen jeden z dalších snů, které se mi zají noc co noc. Každou noc se mi zdá o mém bratrovi. Jenže ne jako o bratrovi. Zdá se mi o něm jako o mém partnerovi, milenci. Proč se mi vkrádá i do snů?? Copak nestačí, že ho mám celý den na očích?? Že skoro každý den mě při focení provokuje svým zadečkem, natočeným až nebezpečně blízko mého rozkroku?? On ani netuší jaká muka mi svými pózami způsobuje. Ale proč se mi o tobě musí i zdát?? Proč se mi vkrádáš i do snů?? Spaním si má přeci člověk odpočinout. Neučili nás to tak snad?? Jenže já se díky tvé přítomnosti v každém mém snu ráno probouzím ještě unavenější než jsem uléhal. Nejsem unavený fyzicky, tělo si během spánku odpočine, ale psychicky. Každý den tě vidím, když jsem vzhůru, a když zavřu oči a chci si o tvého obrazu odpočinout, ihned se mi objevíš před očima. Rychle oči otevřu, abych viděl něco jiného než tvou dokonalou tvář. Celé hodiny proto ležím s široce otevřenýma očima a dívám se do houstnoucí tmy, která přichází s nastávající nocí. Ležel bych takto možná až do rána, ale únava mne nakonec přemůže a já oči zavřu. Jen co upadnu od říše snů, ty ke mně přijdeš. Přijdeš, obejmeš mne a řekneš mi vše, co si tak přeji slyšet. Řekneš mi, jak moc mě miluješ, řekneš mi, že chceš být jen se mnou. V těchto chvílích zažívám pocit nevýslovného štěstí, které ovšem pokaždé zničí zvuk budíku, ohlašující příchod nového dne, kdy jsem pro tebe jen bratrem.
Jak dlouho to ještě vydržím?? Jak dlouho se na tebe ještě dokážu dívat, aniž bych se pokusil zrealizovat jen jeden za svých snů?? Teď dokonce slyším tvůj hlas. Je to zas jen sen nebo na mě mluvíš opravdu?? Musím se soustředit. Prudce zaklepu hlavou. Najednou se mi začne před očima objevovat obývák našeho společného pokoje a ty jak stojíš přede mnou a máváš mi rukou před očima. Zaslechnu je: „David nás zaškrtí.“ Trhnu sebou ještě víc.
„Co je??“ začnu se kolem sebe zmateně rozhlížet.
„Jdeme, už docela pozdě,“ ujasní mi situaci Bill. Trochu mu cukají koutky. Asi vypadám zajímavě, když se s nechápavým výrazem rozhlížím po pokoji, jako bych tu byl poprvé.
BILL:
Tom najedou prudce zatřese hlavou. Docela se ho i leknu, ale nepřestávám mu mávat rukou před obličejem, ve snaze probudit jeho vnímání. Zareaguje až na konec mé věty: „David nás zaškrtí“, ještě větším trhnutím a zmatenou otázkou: „Co je??“ Je tak zmatený, že se kolem sebe rozhlíží, jako by byla v našem pokoji poprvé. Vypadá hrozně vtipně. Musím se hodně přemáhat, abych se nerozesmál nahlas.
„Jdeme už celkem pozdě,“ informuji svého zmateného brášku. Vypadá tak roztomile, když se kolem sebe nechápavě rozhlíží.
„Moment!! Roztomile?? Já pomyslel nato, že Tom vypadá roztomile??“ rozezní se mi v hlavě varovný signál. Na další přemýšlení nemám ale čas. Čapnu stále nechápajícího Toma za ruku a vleču ho směr výtah. David nás vážně zaškrtí. Zrovna včera nám dával asi dvouhodinovou přednášku o dochvilnosti.
TOM:
Bill mi pobaveně dopoví: „Jdeme už celkem pozdě.“ Já jsem ale tak zmatený, že nechápu význam slov, které mi řekl. Bill mě najednou čapne za ruku, díky čemuž dostanu málem infarkt, a táhne mě k výtahu. Jsem tak dezorientovaný, že se nechávám bez protestu dovést až k výtahu. Jediné co vnímám, je Billova ruka držící tu mou. I když už stojíme u výtahu, Bill pořád svírá mnou ruku ve své.
Vnímám Billovy nadávky na pomalost výtahu i poskakující čísla, jak se k nám výtah blíží, ale vše jde jakoby mimo mě. Nejsem schopen na podněty jakkoliv reagovat. Jen tam stojím s nepřítomným výrazem a užívám si bratrův dotek.
Probere mě až zacinkání výtahu v našem patře a následné otevření dveří. Prudce zatřesu hlavou, až se zakymácím. Nechápu, jak jsem se ocitl ve výtahu. Ale Billova poznámka mi objasní skutečnost.
„No konečně vnímáš. Já už myslel, že tě budu muset věčně tahat všude za ruku, jak duševně chorého,“ rýpe Bill. Vidím na něm, že mu dává velkou práci, nerozesmát se naplno. Koutky mu cukají a začíná chytat mírně načervenalou barvu, jak se snaží nesmát.
Asi jsem byl drobátko mimo od doby, co jsem vyšel z koupelny, do doby než přijel výtah. Vzpomínky na tuto dobu jsou mizivé nebo abych to spíše upřesnil, žádné. Jediné na co si vzpomínám, je bratrova ruka, držící tu mou. Při té vzpomínce se nepatrně zachvěji. Rukou přejedu po místě, kde ještě před chvílí byla ta Billova. Můj mozek možná selhal v reakci na okolí, ale zato naplno rozjel mé myšlenky.
Myšlenky, které by být neměly, ale jsou.
autor: Akkira
betaread: Janule
