Takže tuto povídku, kterou jsem vymýšlela o půl třetí ráno, bych chtěla věnovat Harly za to, že je jaká je a všichni ji máme moc rádi. Vzhledem tomu, že je to psané v takových brzkých ranních hodinách, od toho moc neočekávejte.
Aduska
„Až přijde den, co na kusy rozbije tvůj sen, buď silák a zatni pěsti, vždyť střepy přinášejí štěstí.“
Kdo toto jen mohl napsat?
Kolik to už asi zachránilo lidských životů?
Určitě hodně a já patřím mezi ně.
Měl jsem všechno, slibnou kariéru rokového zpěváka, manželku a pomalu se rozrůstající rodinu. Měla se nám narodit holčička. Měl jsem i spoustu peněz, krásného milence a vše co si každý přeje. Prostě a jednoduše kariéru, peníze a rodinu.
Milence nezmiňuji a víte proč? Milenec je rodina!
Jenže přišel den, kdy se mi celý svět zhroutil jako domeček z karet a právě jedna zcela obyčejná věta zachránila můj mladý život.
Zasnil se černovlasý mladík a počal vyprávět svůj příběh.
Už jsou to asi tři roky, co mě na ulici zastavila jedna fanynka. Nechtěla podpis, prostě přišla se slzami na krajíčku a řekla mi: “ Polib mě, prosím,“ nemyslete si o mě, že fanynky líbám na požádání, ale ona byla jiná. Viděl jsem v jejích zelených uslzených očích něco, co mě dostalo. Zlehka jsem se k ní nahnul a přitiskl svoje rty na její. Obyčejný polibek přešel ve francouzský. Po chvíli jsme se od sebe odtrhli. Ona se otočila a s jednou velkou kapkou moře ze zeleného smaragdu, která ji spočinula, se otočila a chtěla odejít. Chytnul jsem ji jemně za loket, otočil ji čelem k sobě a se slzami v očích ji řekl: „Už tě nikdy nepustím,“ přitáhl jsem si ji k sobě a pevně objal.
– o 2 roky později-
„Slečno Elen Travisová, berete si zde přítomného pana Billa Kaulitze?“
„Ano“
„A vy, pane Bille Kaulitzi, berete si zde přítomnou slečnu Elen Travisovou?“ ještě můžu couvnout.
Právě se rozhoduji mezi životem normálního heterosexuála a nechutné zvrhlé zrůdy, která spí se svým bratrem. Jako heterák bych se mohl normálně ukázat na ulici se svoji manželkou a nemusel bych se za náš vztah stydět. Ne, že bych se za vztah s bratrem styděl, ale je to jiné. S ním se nemůžu ukázat na veřejnosti, aniž by si lidi mysleli, že jsem nechutná zvracená zrůda. Moje úvahy asi trvaly až příliš dlouho, jelikož mi Elen nedočkavě zmáčkla ruku. Podíval jsem se na ni, na její kočičí oči plné lásky a něhy, do kterých jsem se tenkrát zamiloval.
„Ano,“ zněla moje odpověď.
„Prohlašuji Vaše manželství za uzavřené. Můžete políbit nevěstu.“
Nahnul jsem se k ní a jemně ji políbil.
Na další den následovala romantická svatební cesta na Hawai. Týden uběhl jako voda a my se vraceli a bylo nás o jednoho víc.
Elen byla manažerka a pracovala dlouho do noci, a proto taky k nám chodil každý den Tom. Pokaždé nám to nádherně vycházelo až jednou…
Znovu se zasnil Bill.
„Ach, Tome. Nepřestávej!“ vzdychal jsem, když Tomova silná ruka jezdila po mám přirození nahoru a dolů a on mi jemně a přitom dravě laskal kůži na krku. Mé tělo strnulo ve slastné křeči a já pomalu vydýchával právě prožitý orgasmus. V tom jsem uslyšel ránu, otočil jsem se směrem odkud se ozvala a viděl jsem ve dveřích stát Elen a kolem ní byly vysypané nákupní tašky. Otočila se a chtěla odejít.
„Ne, Elen, počkej já ti to vysvětlím!“ vrátila se.
„Tak dobře, ale ať on vypadne,“ kývla směr Tom.
Podíval jsem se na něj kývl, posbíral si své svršky a odešel.
„No tak vysvětluj,“ pobídla mě Elen.
„Víš Elen, zlato… Já… Nemohla by jsi na to zapomenout?“
„To nemyslíš vážně!!!“ začala zvyšovat hlas.
„Mysli na naše dítě.“
„Já nechci, aby naše dítě mělo otce kriminálníka. Za to můžeš do vězení, víš to?“
„Jo vím, Elen? Co chceš dělat?…“ otočila se směr obývací pokoj, kde jsme měli telefon „… Elen neblázni! Kašli na to. Kam jdeš?“
„Abys věděl, Bille, milovala jsem tě, ale trestné činy ve svém domě nestrpím,“ a pomalu brala telefon. Z kuchyně jsem vzal nůž a šel k ní.
„Promiň,“ zašeptal jsem a podřízl ji krční tepnu. Dopadla na zem a umřela v kaluži krve.
Vzpomíná mladík a po bledých tvářích se mu kutálí slzy. Pořád dokola mumlá: „Já to nechtěl udělat…“
„Já vím, pane Kaulitzi a co jste udělal potom?“ osuší si oči a znovu začne vyprávět.
Zvedl jsem telefon a vytočil číslo milované osoby… Toma. Po prvním zazvonění to zvedl, ani se nestihl ohlásit a já začal mluvit.
„Tome… Já…udělal jsem hroznou věc. Tome, já nechtěl, ale… ale… o-ona mě chtěla… chtěla mě udat,“ vzlykal jsem do telefonu.
„Bille, miláčku, neplač, přijeď ke mně a všechno mi povíš,“ nenamáhal jsem se mu odpovědět, zavěsil jsem, vzal nůž, čili vražednou zbraň a jel jsem k Tomovi.
Tom otevřel a já mu padl kolem krku.
„Tome, já nechtěl. Co mám dělat? Já vážně nechtěl.“
„Bille, zlatíčko, klid co jsi nechtěl?“
„Já… já ji zabil, Tome,“ a hystericky jsem se rozplakal, Tom mě posadil na pohovku a uvařil mi horký čaj.
„Bille, neboj, jsem pořád při tobě, máš to čím jsi ji zabil?“ vytáhnul jsem nůž od krve a podal mu ho.
„Dobře. Bille, dívej, celý víkend jsi byl u mě, jelikož jste se s Elen pohádali, jasný?“ kývnul jsem.
„Máš alibi. To ti projde. Neboj.“ Vrhnul jsem se mu kolem krku a do ucha mu šeptal děkovná slůvka.
– o 6 měsíců později-
Měl jsem dokonalé alibi a kvůli nedostatku důkazů byl případ „Elen Kaulitzová-Travisová“ uzavřen.
Člověk by řekl, že tím vše končí, ale opak je pravdou. Skupina se rozpadla, s Tomem jsme se neustále hádali a já upadl do depresí.
Začali se mi zdát sny o Elen. Jak leží v kaluži krve, najednou otevře oči a vše mi začne vyčítat. Čiší z ní chlad, zloba a z jejích jindy krásných očí jde strach.
Povídá chlapec a naskakuje mu husí kůže.
Byl jsem opravdu na dně. Chtěl jsem to skončit. Seděl jsem v koupelně s žiletkou, která měla ukončit mé trápení. Ale on mi v tom zabránil, přišel a řekl mi: „Pamatuj, Bille. Až přijde den, co na kusy rozbije tvůj sen, buď silák a zatni pěsti, vždyť střepy přinášejí štěstí.“ Začal jsem plakat. „Pojď půjdeme tam, kde ti pomůžou.“
„Tak jsem tady,“ prohlásí mladík staršímu muži v bílém plášti. Ano, Tom ho před čtyřmi měsíci přivezl na psychiatrickou léčebnu. Billovi jeho stav do této doby nedovoloval vědět zásadní věc, že jeho bratr při cestě z léčebny měl autonehodu, kterou nepřežil. Dnes se to měl dozvědět.
„Bille jste připraven na následující informaci…“ Pověděl klidně doktor. „Váš bratr před čtyřmi měsíci měl autonehodu a zemřel.“ Tak klidně a bez citu jak to umí jen ti v bílém plášti. Billovi asi nedocházel význam jeho slov a nějak nereagoval. Až ho dva muži v bílém dovedli do pokoje, vše mu došlo.
V léčebně ráno jako každé jiné, ale přesto se něčím liší. Doktor v bílém plášti se jde podívat na mladíka, jak se vypořádává se smrtí svého bratra. Vejde do pokoje a uvidí ho viset ve vzduchu. Z kapsy mu čouhá papír, doktor jej vytáhne. Na papíře stojí prosté:
„Šel jsem za Tomem.“
autor: Aduska
betaread: Janule
mám husinu.. xD
to je tak dojemný číst svoje vlastní povídky xD upe si pamatuju jak jsem to psala upe se mi vše z toho dn vrací a myslím že se mi ta povídka docela i povedla
je moc hezká ale smutná
Je to krásný, sice smutný ale krásný, a je to i originální
:'(áááááááááááááááááááááá
jejda, co mi to děláte, já mám takvou blbou náladu a ještě toto…ale nádherný
to je taaaak smutný 🙁 ale krásný! (mislím, že si koupím zelený čočky xD)
2 aduska : je to moc krásný…vážně moc…sepište knižku lidičky vážně moc pěkně´píšete…:o)…sice bych asik byla jedinej ouchyl v naŠem městě co podporuje twincest a koupil by si to ale nefadí..:o)…:oD….
wzzzzzzzzzzz mrazí mě……ale krásný adusko
No tak to je hnusný.
juu to bylo tak hnusny az je to moc krasny..!!!
omg..brečim jako malá…ale já sem ti to už psala…xD
=°(
to bylo silně depresivní…:(
Ale přesto,nádherná povídka! Krásně napsaný,krásný a smutný děj :-*
To je depresivní-dokonale depresivní *.* já ty tvoje povídky žeru!
je prostě úžasná.. ♥ chybí mi to .. ty