Zimmer 483 1.

Prolog

Berlín. Hlavní město Německa, metropole kypící životem. Spousta obchodů, aut a hluku. 120 km západně od něj se nachází Magdeburg. Něčím je nám to město povědomé, ačkoliv se v něm v podstatě nic neděje. Ale čím? To teď není důležité. Míříme jinam.

Pár kilometrů na jih a jsme na místě. Stojí tu obrovský dům se zahradou. Vypadá skoro jako zámek. Ale vzhled klame. Okna mají mříže, desítky pokojů, uvnitř bílé stěny. Přes velkou bránu a vysoké zdi se nedostane nikdo, kdo nemá. Zvláštní atmosféra. A přes to všechno působí luxusně. Už zlatá cedule na bráně ,,Soukromá psychiatrická léčebna sv.Benedikta“.

Hubený chlapec zoufale křičí, když je odváděn dovnitř. Tohle je tu na denním pořádku. Vítejte v Dessau.
Vergessene Kinder

Jsou tu, protože udělali chybu. Protože toužili po něčem nepoznaném nebo po tom být jiným. Narkomani, anorektičky, gemblerky, alkoholici, děti trpící sebepoškozováním nebo schizofrenici. Je jim mezi patnácti a pětadvaceti lety. Někteří si pro pomoc přišli sami, jiné sem umístili rodiče.

Tahle luxusní léčebna se snaží ,,zapomenutým“ dětem pomoct.V 95% úspěšně.

°°°

,,Nepůjdeme ven?“ ptá se mě Cheri, moje kámoška.

,,Nemůžu, mám skupinovou terapii,“ odvětím znuděně.

,,Feťačko!“ zasměje se.

,,Lepší než gemblerka,“ zavrčím a vydám se na terapii. Je to nuda. Nesnáším tyhle věci. Vždyť to nemůže mít žádnej účinek.

°°°

,,Paní Wind?“

,,Ano?“

,,Už je tu ten chlapec, jak… No vždyť víte…“

,,Ah… Kaulitz, že ano?!“

,,Přesně tak.“

,,Dobře, vezměte ho do třetího patra.“

,,Ale je tu s ním jeho matka. Mám ji pustit dál?“

,,Samozřejmě!“ Vstoupí nervózní blondýna kolem pětačtyřiceti.

,,Dobrý den, paní ředitelko.“

,,Jistě… sedněte si,“ pokyne k židli naproti.

,,Víte… chtěla bych jenom vědět, za jak ho dlouho pustíte.“

,,Paní Kaulitzová, já tu nejsem od toho, abych se starala jen o vašeho syna! Ale podle diagnózy, kterou jsem měla možnost slyšet, je to především na něm.“

,,Aha… víte, je to s ním hodně těžké… prožil si svoje… chápete…“

,,Jsme soukromá léčebna, bude o něj dobře postaráno. Pokud byste chtěla něco navíc… číslo našeho účtu znáte…“

,,Co prosím?“

,,Občas pacienty vozíme na výlety k moři… což samozřejmě něco stojí.“

,,Ale…“

,,Nechte si to projít hlavou…“

,,No dobře… tak… zatím nashledanou.“

,,Nashle.“ Zabouchne za ní dveře.

,,Jak já tyhle starostlivý rodiče nesnáším.“

°°°

Při zpáteční cestě z terapie potkávám Danu. Je to milá sestřička ze třetího patra.

,,Kyruš?“

,,No?“

,,Prosím tě, já nějak nestíhám. Odnesla bys tuhle kytku do pokoje 483? Je tam nějakej novej kluk.“

,,Jo jasně,“ přikývnu a popadnu kytici bílých růží. 483? Kdo to může být? Opatrně zaklepu. Ticho. Otevřu dveře a naskytne se mi zvláštní pohled. V rohu čistě bílého pokoje sedí hubený kluk. Dlouhé černé vlasy s bílými pramínky mu padají do obličeje. Úzké tričko i kalhoty na něm doslova visí.

Bázlivě ke mně zvedne čokoládové, černě podmalované oči.

,,Ahoj,“ usměju se.

Jen kývne.

,,Sestra mě poprosila, abych ti tohle donesla.“ Podám mu kytici. Natáhne po ní kostnatou ruku s dlouhými černě nalakovanými nehty. Je zvláštní. Opravdu hodně zvláštní.

,,Díky,“ pousměje se.

,,Eh… no… já jsem Kyra, z drogovýho.“

,,Bill…“

,,Vítej mezi zapomenutými dětmi…“

Slabě se usměje.

,,Proč tu vlastně jsi?“

Pokrčí rameny.

,,Tvrdili, že jsem moc hubenej,“ ukáže znechuceně na své propadlé břicho. Aj. Takže anorektik. Za tu dobu co tu jsem, vím, že jsou to nejtěžší případy. Sednu si vedle něj na zem.

,,Ty… držíš dietu?“

,,Jo… vždyť jsem strašně tlustej! 46 kilo! To je strašný!“ Mírně se mi orosí čelo. Musí měřit něco kolem 180 cm. To je hodně zlý.

,,Víš, že na to můžeš umřít?“

,,Tak ať. Ale aspoň na chvíli bych byl dokonalej,“ pousměje se smutně.

,,Proč? Kvůli komu nebo čemu musíš být dokonalej?“

Místo odpovědi propukne v pláč. Rukama objímá vyzáblá kolena, hlavu má skloněnou a záda se mu otřásají vzlyky.

Nikdy jsem necítila lítost. Starala jsem se jen o sebe a ne o problémy ostatních. Drogy mě naučily žít sobecky. Ale tohle anorektický stvoření volá každým pohybem o pomoc. Nevím, kde se to ve mně bere. Opatrně ho obejmu kolem ramen.

,,To bude dobrý…“

,,Kde je Tom?“ zašeptá.

,,Tom? Kdo je Tom?…ale já jsem tady…“

,,Bráška,“ řekne skoro neslyšně. Nevím, co na to říct, tohle mi nikdy nešlo.

,,Ich hält und lass nicht.“

,,Hält mich fest bitte.“

Stačilo pár minut. Pár slov s tímhle klukem a jeho zvláštní kouzlo mě přimělo mít ho ráda. Mám potřebu ho bránit… dělat si další problémy. Ale on si to zaslouží.

autor: Trinitis
betaread: Michelle M.