„Co byste dělali, kdybyste na jeden den byli v těle toho druhého?“
Bill: „Ostříhal bych ty dredy a koupil bych totálně nové oblečení. To, v čem Tom chodí, se mi nelíbí.“
Tom: „Vyspal bych se s nějakou holkou, aby s tím měl Bill konečně nějaké zkušenosti…“
Bill: „Ostříhal bych ty dredy a koupil bych totálně nové oblečení. To, v čem Tom chodí, se mi nelíbí.“
Tom: „Vyspal bych se s nějakou holkou, aby s tím měl Bill konečně nějaké zkušenosti…“
(de POPCORN)
„Co je ti?“ Tom měl neblahou vlastnost, že vždycky strkal nos do věcí, do kterých neměl. Ale když on si nemohl pomoct – byl tak zvědavý…
„Co by? Nic mi není!“ odsekl Bill a jakmile se nasoukal do auta, které je mělo odvézt z intervia zpět do studia, nalepil tvář na boční okénko. Netečným pohledem sem tam zabloudil ven, na lidi, hemžící se kolem. Rty měl zlostně sevřené a oči malinko lesklé, ale to by nebyl Tom, kdyby si něčeho tak nepodstatného všiml… Nicméně rýpal do Billa dál.
„Od toho interview jsi ani jednou nepromluvil a koukáš na mně, jako by jsi uvažoval nad vraždou. Ptám se znova a naposled – co to s tebou je?“ hustil do dvojčete důrazně a zaujal místo těsně vedle něj, aby se na zadní sedadla mohl vejít ještě Georg.
„Naposled? Tak to je dobře, že s těma dotěrnejma otázkama už končíš!“ zavrčel Bill a odvrátil hlavu od Toma nadobro.
Sledoval, jak se krajina za oknem začíná pohybovat a stále rychleji mizí z jeho zorného pole; auto se rozjelo.
Tom do něj ještě dlouho ryl a zvědavě se vyptával, když ho ale Bill začal ignorovat a nasadil si na uši sluchátka od iPoda, konečně to vzdal.
Však já to zjistím… usmyslel si a zbytek cesty strávil tím, že se bavil s Georgem o té moderátorce, co s nimi dělala dnes to interview – přeli se o to, kolik jí asi tak bylo a kdo z nich by u ní měl větší šanci.
Tom nevěděl proč, ale měl dojem, že Bill moc dobře ví, co si povídají, a že by se na to tvářil zrovna nadšeně, se tedy opravdu říct nedalo. Proč ale předstíral, že neposlouchá a že má zapnutou hudbu ?
Tom zavrtěl hlavou – bratr se pro něj stával velkou záhadou…
„Co by? Nic mi není!“ odsekl Bill a jakmile se nasoukal do auta, které je mělo odvézt z intervia zpět do studia, nalepil tvář na boční okénko. Netečným pohledem sem tam zabloudil ven, na lidi, hemžící se kolem. Rty měl zlostně sevřené a oči malinko lesklé, ale to by nebyl Tom, kdyby si něčeho tak nepodstatného všiml… Nicméně rýpal do Billa dál.
„Od toho interview jsi ani jednou nepromluvil a koukáš na mně, jako by jsi uvažoval nad vraždou. Ptám se znova a naposled – co to s tebou je?“ hustil do dvojčete důrazně a zaujal místo těsně vedle něj, aby se na zadní sedadla mohl vejít ještě Georg.
„Naposled? Tak to je dobře, že s těma dotěrnejma otázkama už končíš!“ zavrčel Bill a odvrátil hlavu od Toma nadobro.
Sledoval, jak se krajina za oknem začíná pohybovat a stále rychleji mizí z jeho zorného pole; auto se rozjelo.
Tom do něj ještě dlouho ryl a zvědavě se vyptával, když ho ale Bill začal ignorovat a nasadil si na uši sluchátka od iPoda, konečně to vzdal.
Však já to zjistím… usmyslel si a zbytek cesty strávil tím, že se bavil s Georgem o té moderátorce, co s nimi dělala dnes to interview – přeli se o to, kolik jí asi tak bylo a kdo z nich by u ní měl větší šanci.
Tom nevěděl proč, ale měl dojem, že Bill moc dobře ví, co si povídají, a že by se na to tvářil zrovna nadšeně, se tedy opravdu říct nedalo. Proč ale předstíral, že neposlouchá a že má zapnutou hudbu ?
Tom zavrtěl hlavou – bratr se pro něj stával velkou záhadou…
***
Konečně. Konečně se Bill dostal do svého hotelového pokoje. Měl vztek na celý svět a pořádně ani neznal důvod. A to ho štvalo nejvíc…
Vlastně bylo mnoho věcí, které ho vytáčely a on to neměl jak ventilovat… S Tokio Hotel měli po turné – žádné koncerty, žádné vybití agrese…
Jen všechny hloupé problémy, spadající na jeho hlavu, a všechna ta zlost… měl sto chutí zachovat se jako pravý rocker a kompletně zdemolovat celý svůj hotelový pokoj.
Kopnul do dveří velké, staré, mohutné, dřevěné skříně a poté se s hlasitým nářkem sesunul k zemi.
Téměř ukopnutý palec by ještě neznamenal takové neštěstí, jenže na Billa se v zápětí otevřela ona postižená skříň a vysypala se na něj obrovská, těžká police.
Vlastně bylo mnoho věcí, které ho vytáčely a on to neměl jak ventilovat… S Tokio Hotel měli po turné – žádné koncerty, žádné vybití agrese…
Jen všechny hloupé problémy, spadající na jeho hlavu, a všechna ta zlost… měl sto chutí zachovat se jako pravý rocker a kompletně zdemolovat celý svůj hotelový pokoj.
Kopnul do dveří velké, staré, mohutné, dřevěné skříně a poté se s hlasitým nářkem sesunul k zemi.
Téměř ukopnutý palec by ještě neznamenal takové neštěstí, jenže na Billa se v zápětí otevřela ona postižená skříň a vysypala se na něj obrovská, těžká police.
***
Tom šel se spokojeným výrazem po hotelové chodbě, míříc ke svému pokoji, těšil se na měkkou a luxusní postel. Zdržel se před tím ještě dole v hale, něco projednával s členy jejich security týmu a teď už se nemohl dočkat vyhřátých peřin… Bohužel nikdo, kdo by mu je zahříval, tam na něj nejspíš nečeká, ale ani tento fakt ho nějak viditelně nerozesmutnil.
Ovšem než se dostal ke správným dveřím, zaslechl pár zvuků, které ho patřičně vylekaly.
Tupá rána, táhlé zapištění, náhlá snůška velice sprostých nadávek a potom bolestné fňukání.
Vycházelo to z Billova pokoje.
Tom dlouho neváhal, otočil se, doklusal k bratrovým dveřím a vyděšeně je rozrazil.
„Co se stalo, brácha? Co se -“ náhle se zarazil.
Když uviděl Billa zhrouceně sedět u skříně, pod velkou dřevěnou deskou a s ublíženým výrazem, musel se začít smát.
„No teda brácha…“ zalykal se smíchy, až se musel opřít o onu zmiňovanou skříň, aby sebou neflákl.
„Co jsi tady prosím tebe vyváděl?“ stěží se držel na nohou.
„No jistě, zasměj se… Já se tady kvůli tvejm kecům málem zabiju, ale hlavně že tě to pobavilo… To jsem vážně rád, no… Teď abych to ze sebe sundával sám…“ Bill se ironicky ušklíbl, pohnul se a obličej zkřivil do bolestivé grimasy, jak měl tu polici stále na zádech.
„Nebo ne – promiň… Já takhle radši ještě chvilku zůstanu, aby se pán mohl dosmát… Proč ne, taky? Tvůj nenáviděnej bráška má zpřelámanou páteř, už tu dlouho nebude, to chce oslavit, že ano?“ prskal Bill a konečně měl něco, na čem si mohl vybít svůj vztek – Toma.
Ani to nebylo tak úplně od věci – právě on mu lezl na nervy nejvíc.
„Co to… Co to říkáš?“ Tomovi zmrzl úsměv na rtech velice rychle, a to hned po prvním slově, co ze sebe Bill vyloudil.
„Kurva sundej ze mně tu věc nebo aspoň vypadni z tohohle pokoje!“ rozkřikl se Bill a otřásl svým zkrouceným tělem. Deska se však skoro nehnula.
Tom tam stál s vykulenýma očima a nebyl schopen jediného slova.
Až když Bill začal pofňukávat a sebelítostně si mumlat cosi o tom, že ho nikdo nemá rád a tak podobně, se Tom pohnul.
Rozešel se k Billovi, zhroucenému u skříně, jako hromádka neštěstí. Sundal z něj neuvěřitelně těžkou polici a vytáhl bratra konečně na nohy. Kdyby ho Tom nedržel, asi by Bill jen zavrávoral a sesunul se zpátky k zemi, ale Tom ho svíral pevně za mikinu a smýkl s ním k posteli.
„Co děláš? Chceš mě doopravdy zničit? Mám zpřelámanou polovinu kostí v těle a ty se mnou tady máváš, jak s kusem hadru… To mi přál sám bůh, tohleto…“ vrčel Bill a starostlivě si ohmatával záda, což šlo dost těžko.
„Dost!“ štěkl najednou Tom, až Bill nadskočil.
„Jaký dost?“ prohodil zahořkle a dál obtáčel ruce kolem svého útlého těla.
„Řekl jsem prostě dost,“ zopakoval Tom důrazně.
„A prosím tě… Jdi někam se svým dost! Chápeš, že tě nemůžu – že tě nechci vidět? Nemůžeš tu být, tak to pochop, a svoje dost si běž vyřvávat jinam, třeba k tý dnešní moderátorce!“ křikl Bill podrážděně a v levé ruce křečovitě svíral prostěradlo, jenž měl pod sebou.
„Co? Co máš s tou dnešní moderátorkou? To se ti taky líbila nebo co?“ pozvedl Tom obočí.
„Bože, za co mě trestáš?“ Bill teatrálně sepjal ruce ke stropu, kam obrátil i oči.
„Proč musí být někdo takovej – teda – někdo tak tupej, můj bratr?“ ptal se s hraným zoufalstvím.
„Nech toho a podívej se na mě!“ přikázal Tom.
Bill neochotně svěsil hlavu do normální polohy.
„Řekni mi, co tě žere? Řekni co!“ Tom se mu zadíval zpříma do očí, až nebohý Bill musel sklopit pohled.
„Co třeba to, jak jsi mě ztrapnil před celým národem, jak jsi…“ Bill se očima zavrtával do Tomova kolene.
„Co?“ Tom byl netrpělivý.
„Nic! Ublížil jsi mi!“ Bill prudce trhl hlavou – co to zas mele za kraviny??
„Čím Bille?“ Toma to evidentně dost zaskočilo.
„Nechci o tom mluvit,“ zamumlal Bill v naději, že se mu podaří se z toho vykroutit.
„Ale budeš muset!“ rozkřikl se Tom.
Bill se na něj vyděšeně podíval.
„Promiň… Řekni mi, co ti vadí…“ Tom se na bratra díval už smířlivěji…
„Né, Tome, mně nic nevadí, jen… Já jen…“ Bill se zděsil – vždyť už málem všechno řekl. Celou pravdu, jakmile se na něj Tom hezky podíval, byl schopný mu přiznat naprosto všechno a to prostě nešlo!
„Vážně nic,“ zamluvil to rychle.
„No tak…“
„No, bylo by fajn, kdybys třeba v médiích neřešil můj sexuální život, a tak, no…“ řekl Bill sarkasticky.
„Tak tohle ti vadí! To mě mohlo napadnout… No tak, nedělej, že seš ve skutečnosti nějakej zkušenější, než jsem řekl… Byla to odpověď, jaká se ode mně čeká, nikdo to nebude brát vážně!“ vysvětloval Tom a viditelně se mu ulevilo, že důvod Billova vzteku je jen taková prkotina.
„Jo, máš pravdu. Je to kravina. Promiň, neměl jsem na tebe křičet… Jsem poslední dobou nějak… mimo… Já nevím… Radši už běž…“ během několika minut Bill doslova vytlačil Toma ze svého pokoje. Chtěl být sám.
Chtěl se oddávat svým myšlenkám, ujasnit si všechno, co se kolem něho děje. Vážně nebyl už nějakou tu dobu ve své kůži. Avšak důvod znal moc dobře a nikomu, a obzvlášť Tomovi ne, by ho nikdy nepřiznal. Vždyť to trvalo takovou dobu, než ho přiznal aspoň sám sobě…
Bylo to jeho tajemství, velké bolestivé tajemství, které se ukrývalo hluboko v jeho srdci.
Ovšem než se dostal ke správným dveřím, zaslechl pár zvuků, které ho patřičně vylekaly.
Tupá rána, táhlé zapištění, náhlá snůška velice sprostých nadávek a potom bolestné fňukání.
Vycházelo to z Billova pokoje.
Tom dlouho neváhal, otočil se, doklusal k bratrovým dveřím a vyděšeně je rozrazil.
„Co se stalo, brácha? Co se -“ náhle se zarazil.
Když uviděl Billa zhrouceně sedět u skříně, pod velkou dřevěnou deskou a s ublíženým výrazem, musel se začít smát.
„No teda brácha…“ zalykal se smíchy, až se musel opřít o onu zmiňovanou skříň, aby sebou neflákl.
„Co jsi tady prosím tebe vyváděl?“ stěží se držel na nohou.
„No jistě, zasměj se… Já se tady kvůli tvejm kecům málem zabiju, ale hlavně že tě to pobavilo… To jsem vážně rád, no… Teď abych to ze sebe sundával sám…“ Bill se ironicky ušklíbl, pohnul se a obličej zkřivil do bolestivé grimasy, jak měl tu polici stále na zádech.
„Nebo ne – promiň… Já takhle radši ještě chvilku zůstanu, aby se pán mohl dosmát… Proč ne, taky? Tvůj nenáviděnej bráška má zpřelámanou páteř, už tu dlouho nebude, to chce oslavit, že ano?“ prskal Bill a konečně měl něco, na čem si mohl vybít svůj vztek – Toma.
Ani to nebylo tak úplně od věci – právě on mu lezl na nervy nejvíc.
„Co to… Co to říkáš?“ Tomovi zmrzl úsměv na rtech velice rychle, a to hned po prvním slově, co ze sebe Bill vyloudil.
„Kurva sundej ze mně tu věc nebo aspoň vypadni z tohohle pokoje!“ rozkřikl se Bill a otřásl svým zkrouceným tělem. Deska se však skoro nehnula.
Tom tam stál s vykulenýma očima a nebyl schopen jediného slova.
Až když Bill začal pofňukávat a sebelítostně si mumlat cosi o tom, že ho nikdo nemá rád a tak podobně, se Tom pohnul.
Rozešel se k Billovi, zhroucenému u skříně, jako hromádka neštěstí. Sundal z něj neuvěřitelně těžkou polici a vytáhl bratra konečně na nohy. Kdyby ho Tom nedržel, asi by Bill jen zavrávoral a sesunul se zpátky k zemi, ale Tom ho svíral pevně za mikinu a smýkl s ním k posteli.
„Co děláš? Chceš mě doopravdy zničit? Mám zpřelámanou polovinu kostí v těle a ty se mnou tady máváš, jak s kusem hadru… To mi přál sám bůh, tohleto…“ vrčel Bill a starostlivě si ohmatával záda, což šlo dost těžko.
„Dost!“ štěkl najednou Tom, až Bill nadskočil.
„Jaký dost?“ prohodil zahořkle a dál obtáčel ruce kolem svého útlého těla.
„Řekl jsem prostě dost,“ zopakoval Tom důrazně.
„A prosím tě… Jdi někam se svým dost! Chápeš, že tě nemůžu – že tě nechci vidět? Nemůžeš tu být, tak to pochop, a svoje dost si běž vyřvávat jinam, třeba k tý dnešní moderátorce!“ křikl Bill podrážděně a v levé ruce křečovitě svíral prostěradlo, jenž měl pod sebou.
„Co? Co máš s tou dnešní moderátorkou? To se ti taky líbila nebo co?“ pozvedl Tom obočí.
„Bože, za co mě trestáš?“ Bill teatrálně sepjal ruce ke stropu, kam obrátil i oči.
„Proč musí být někdo takovej – teda – někdo tak tupej, můj bratr?“ ptal se s hraným zoufalstvím.
„Nech toho a podívej se na mě!“ přikázal Tom.
Bill neochotně svěsil hlavu do normální polohy.
„Řekni mi, co tě žere? Řekni co!“ Tom se mu zadíval zpříma do očí, až nebohý Bill musel sklopit pohled.
„Co třeba to, jak jsi mě ztrapnil před celým národem, jak jsi…“ Bill se očima zavrtával do Tomova kolene.
„Co?“ Tom byl netrpělivý.
„Nic! Ublížil jsi mi!“ Bill prudce trhl hlavou – co to zas mele za kraviny??
„Čím Bille?“ Toma to evidentně dost zaskočilo.
„Nechci o tom mluvit,“ zamumlal Bill v naději, že se mu podaří se z toho vykroutit.
„Ale budeš muset!“ rozkřikl se Tom.
Bill se na něj vyděšeně podíval.
„Promiň… Řekni mi, co ti vadí…“ Tom se na bratra díval už smířlivěji…
„Né, Tome, mně nic nevadí, jen… Já jen…“ Bill se zděsil – vždyť už málem všechno řekl. Celou pravdu, jakmile se na něj Tom hezky podíval, byl schopný mu přiznat naprosto všechno a to prostě nešlo!
„Vážně nic,“ zamluvil to rychle.
„No tak…“
„No, bylo by fajn, kdybys třeba v médiích neřešil můj sexuální život, a tak, no…“ řekl Bill sarkasticky.
„Tak tohle ti vadí! To mě mohlo napadnout… No tak, nedělej, že seš ve skutečnosti nějakej zkušenější, než jsem řekl… Byla to odpověď, jaká se ode mně čeká, nikdo to nebude brát vážně!“ vysvětloval Tom a viditelně se mu ulevilo, že důvod Billova vzteku je jen taková prkotina.
„Jo, máš pravdu. Je to kravina. Promiň, neměl jsem na tebe křičet… Jsem poslední dobou nějak… mimo… Já nevím… Radši už běž…“ během několika minut Bill doslova vytlačil Toma ze svého pokoje. Chtěl být sám.
Chtěl se oddávat svým myšlenkám, ujasnit si všechno, co se kolem něho děje. Vážně nebyl už nějakou tu dobu ve své kůži. Avšak důvod znal moc dobře a nikomu, a obzvlášť Tomovi ne, by ho nikdy nepřiznal. Vždyť to trvalo takovou dobu, než ho přiznal aspoň sám sobě…
Bylo to jeho tajemství, velké bolestivé tajemství, které se ukrývalo hluboko v jeho srdci.
autor: Evelyn, Ketty
betaread: Michelle M.
