Brothers 2.

„Bille, probuď se, už jsme tady!“ Jemně jsem zatřásl bratrovým ramenem. Právě jsme přijeli do Loitsche. Bill někdy v polovině trasy usnul a probudit ho, se stalo téměř nesplnitelným úkolem.

„Hmmm……chmmm….“

„No tak, vstávej! Spát můžeš doma! Honem, probuď se, už mě to nebaví!“ Pomalu mi začínala docházet trpělivost. Zatřásl jsem s ním trošku razantněji. Dezorientovaně otevřel oči a poplašeně se rozhlížel kolem sebe.

„Ach, asi jsem usnul, že?“ zašeptal, když se trošku probral. Bylo vidět, že je hodně unavený.

„Jo. Tak pojď. Čeká na tebe tvoje postel.“ Vystoupili jsme z auta a řidič nám pomohl s věcmi. Ještě jsme nestačili ani zazvonit a rozrazily se dveře. Máma. Nadšením nás div že neumačkala. Po nekonečné řadě obětí a polibků nás konečně nechala projít dveřmi.

„Mami, jsem fakt grogy. Půjdu se umejt a spát. Popovídáme si zítra, dobře?“ Doplnil jsem svoje slova ukázkovým zívnutím, abych jim dodal patřičnou váhu.

„Já taky. Jsem fakt strašně rád, že jsme konečně doma. Tak ahoj zítra, mami.“ Bill se doploužil do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Myslím, že dneska asi sprchu vynechá. Tím líp pro mě. Zavřel jsem se v koupelně a těšil se na horkou vodu, potřeboval jsem uvolnit ztuhlé svaly. Jízda autem nebyla zrovna pohodlná, zvláště když si Bill udělal polštář z mého ramene. Prsty jsem promnul namožené svaly a zaklonil hlavu. Tělo mi zaplavil tak intenzivní pocit opojení a radosti, až jsem se musel opřít. Čekají mě tři týdny volna! Ach bože, konečně!!! Usmíval jsem se jak blbeček. Žádné povinnosti, žádné cestování sem a tam šestkrát denně. Jen pohoda, klid, kámoši a rodina.

Zastavil jsem vodu a vystoupil ze sprchy. Otřel jsem si tělo huňatou osuškou a šel k sobě. Ani jsem se nenamáhal obléci si nějaké prádlo, svalil jsem se na postel a během pěti vteřin usnul.

****

Něco mě lechtalo na zádech. Zavrtěl jsem se a snažil se znovu ponořit do hlubokého spánku. Jenže mi nebylo přáno. Tentokrát se to „něco“ rozhodlo navštívit můj zadek. Ohnal jsem se rukou a znovu ji vrátil na původní místo.

Tiché zachichotání můj spánek nadobro ukončilo. Zmateně jsem zamrkal a protřel si oči. Otočil jsem se na bok a zíral na Billa, který seděl vedle mě, culil se jak měsíček na hnoji a v ruce držel kapesník.

„Konečně jsi se probudil. Už jsem myslel, že budu muset použít zbraně těžšího kalibru!“ Šibalsky na mě mrknul a seskočil z mé postele.

„Šup, šup, Tomi. Honem vstávej, musíme zdobit stromeček!“ Poplácal mě po zadku a vytančil z mýho pokoje. Na chvíli jsem zůstal zírat na dveře, ve kterých ještě před chvílí byl brácha, potom jsem nechápavě zavrtěl hlavou a začal se pomalu zvedat.

Však už je nejvyšší čas. Zítra je Štědrý den! Ještě že už mám dávno všechny dárky nakoupený. Využil jsem cest do různých zemí a pořídil každému něco speciálního. Rodiče jsem obstaral v pohodě, jen s bráchou jsem měl trošku problém. Co koupit klukovi, který má všechno, a to co nemá, si může koupit? Dalo mi to sice zabrat, ale objevil jsem něco naprosto vhodného. Myslím, že bude nadšený. Doufám!

Došoural jsem se do koupelny a chrstl si do obličeje hrst studené vody. Každodenní rituál. Vlasy jsem svázal na temeni do drdolu a šel do kuchyně. Mám hlad.

Bill seděl u stolu a neustále poposedával. Před sebou měl hrneček s kávou a talíř, na kterém ze snídaně zbyly už jen drobky. Jen co mě zahlídl, zbystřil.

„No, kde se flákáš! Pospěš! Už na nás ten stromek čeká strašně dlouho! Mohl by se urazit, že jej nikdo nechce nazdobit!“ Zamračil se, zatleskal, jako by mě ten zvuk mohl přinutit k vyšší rychlost. To by se v tuhle chvíli nepodařilo nikomu, ani kdyby mi mířili na hlavu pistolí. No, to možná jo, ale to teď nehrozí.

Zašklebil jsem se na svoje dvojče a nalil si plný hrnek kávy. Z linky ukořistil poslední čtyři loupáky a sednul si naproti Billovi.

„No tak, Tommi! Ty mi to děláš schválně!“ Durdil se bráška a roztomile se u toho mračil.

„Neboj, však se dočkáš! Ten stromek nikam neuteče!“ V klidu jsem dál pojídal svoji snídani.

„Ale mohl by.“ Brblal si Bill pod nosem a uraženě založil ruce na hrudi. Už jen kvůli téhle jeho urážlivosti mě nesmírně bavilo jej popichovat. V duchu jsem se usmíval, protože dovolit si to opravdově, by jen přililo olej do ohně.

„Tak pojď, ty stromečku. Jdeme na to.“ Postavil jsem se a koutkem oka zaregistroval zářivý úsměv, jež se rozlil po Billově tváři. S úsměvem jsem zavrtěl hlavou a pokračoval do obýváku, kde už čekal stromek, zasazený do stojanu.

Bill se usadil na koberec a kolem sebe rozložil všechny krabice, ve kterých byly uskladněny vánoční ozdoby. Oči mu zářily, když postupně otvíral jednu za druhou. Omotal jsem stromek elektrickými svíčkami a otočil se na Billa, aby mi začal podávat jednotlivé baňky. Vždycky mě instruoval, kde by ta konkrétní baňka vypadala nejlépe. A já skákal, jak můj mladší bratr pískal. Alespoň jednou ročně mu dopřeji ten luxus.

Nakonec jsme ještě společnými silami dozdobili stromeček zlatými řetězy. Odstoupili jsme a kochali se pohledem na naše mistrovské dílo. A musím říct, že Bill má pro tohle oko. On prostě má to estetický cítění. Neříkám, že já ho nemám, jen není tak vyvinuté, jako u bráchy. Bill radostí zatleskal a culil se jako sluníčko.

„Je krásný, že?“ zeptal se.

„Jistě, jako každý rok.“ Oprášil jsem si ruce a otočil se ke vstupním dveřím. Slyšel jsem klíče v zámku. Naši. Vraceli se z vánočních nákupů. Oklepávali boty od sněhu a zapáleně o něčem diskutovali. Mamka poslala Gordona pro další tašky a se svým vlastním nákladem odkráčela do kuchyně. S Billem jsme se vydali za nimi.

Po dvou hodinách, kdy jsme probrali všechno možné, mamka uvařila oběd a nachystala na stůl cukroví a ovoce. Opět jsem se najedl k prasknutí. Odebral jsem se do obýváku a sednul si k televizi. Bill samozřejmě nelenil a během deseti vteřin už usazoval svoje ctěné pozadí vedle mě. Domlouvali jsme se, jestli si tam pustíme nějaký film, nebo se budeme dívat na televizi. Nakonec to vyhrálo domácí video. Máma měla sentimentální náladu, a tak nás donutila se podřídit. Její argumenty myly dostatečně pádné. Každý zaujal svoje oblíbené místo a mohlo se začít s maratonem. Bylo toho hodně na co vzpomínat. Na naše první hudební pokusy, na všechny Vánoce od doby, kdy naši pořídili kameru, na první vystoupení, první festival, nemožný oficiální obdržení občanky a tak dále. Opravdu toho bylo hodně a všichni jsem se skvěle bavili. Ať už na účet někoho z nás, nebo jen tak. Bylo zajímavé sledovat, jak se Bill postupně měnil. Jak se začala jeho image měnit. Během času jeho vlasy získávaly úctyhodný objem a líčení dovedl k dokonalosti. Když jsem se tak na to díval, uvědomil jsem si, že jsem se za těch sedm let téměř vůbec nezměnil. Alespoň vzhledově. Bylo to fajn, dívat se na naše mladší já, jak sní o snu, který se nám podařilo vyplnit. Ještě pořád mi to připadá tak neuvěřitelné! Jsou chvíle, kdy bych nejradši vrátil čas a ocitl se v době, kdy jsme ještě nebyli slavní. Ale těchto chvílí je opravdu málo.

Mrknul jsem jedním okem na Billa a trošku se zarazil. Přísahal bych, že se mu oči leskly slzami. Otočil jsem se na něj a lehce se usmál. Opravdu, plakal.

Všimnul si, že se na něj dívám. Zamrkal a zhluboka si povzdechl.

„Když ono to je tak pěkný, tak dojemný! Prostě si nemůžu pomoct.“ Řekl a rozbrečel se naplno. Přitisknul se ke mně a hlavu zabořil do mé mikiny. Pohladil jsem ho po vlasech a objal kolem ramen.

Opřel jsem se tváří o jeho temeno a přitiskl ho k sobě ještě víc. Zavřel jsem oči a snažil se potlačit slzy, které z nepochopitelného důvodu opustily mé slzné kanálky.

autor: Dania
betaread: Janule