Slib

Soumrak má naskok, hvězdy jsou o trochu níž,
možná že je to zdání, možná jsme si o kousek blíž,
bylo nám šestnáct a výjimečně napad´ sníh,
řek´ jsem, sliby se maj´ plnit o Vánocích

Pomalu procházel noční ulicí, která byla až na něj úplně prázdná. Kdo by taky byl venku, v takovém mrazu, ještě k tomu o Vánocích?
Ostatní lidé byli raději se svými rodinami v teple a útulnu domova, on však ne. Proč taky? Nelákala ho představa, že by byl sám mezi čtyřmi stěnami v chladném pokoji. Před půl rokem tu byl člověk, který se o něj staral a – někdy až přehnaně – pečoval o jeho pohodlí. Teď už však ne. Odjel. Nechal ho zde samotného, přestože mu sliboval, že se vrátí.. A on na něj čekal. Ovšem marně. Tom nepřijel a on byl moc hrdý na to, aby mu zavolal sám. ….

Rychle se stmívá a voní cukroví,
v kostele zpívaj a nikdo se nedoví,
nešel jsem na mši,nechali klíče ve dveřích,
touhy a sliby se maj plnit o vánocích…

Zvedl hlavu a podíval se do oken domů, které míjel. Všude mohl vidět ozdobené stromečky a rozzářené tváře. Povzdechl si. Proč on není mezi těmi šťastnými a neužívá si Vánoc?

Nejhezčí dárek dostal jsem a je to už let
ptal jsem se smím, řekl´s musíš a to teď hned,
sfoukl si svíčku, bylo dost světla v ulicích,
řekl´s Sliby se maj plnit o vánocích…

Před rokem, kdy slavili společné Vánoce, si to taky říkal. Dostal ten nejhezčí dárek. Dostal Toma. Teď však ne, bez Toma nemohl. …
Svíravý pocit, který měl, když si vzpomněl na jejich poslední noc, kdy mu Tom sliboval, že ho nenechá samotného, jej tížil na prsou jako obrovský kámen. Proč Tome?
Bill se rozhledl. Ani si nevšimnul, že došel až na jejich místo. Byl to malý plácek uprostřed lesíku, s budkou a lavičkou uvnitř. Nebylo to velké, ale v době, kdy si byli blízcí, sem chodívali utřídit své myšlenky a pocity. Bylo tu pohodlí a klid. Bill se svalil na lavičku a hlavu dal do dlaní. Tolik mu Tom chyběl! Jejich společné chvíle, polibky, letmé doteky, noci… jejich láska… ano, miloval jej víc, než by si kdy dokázal připustit. Miloval jej víc, než kdy miloval kohokoli jiného… víc než život.
Zavřel oči a položil se na lavičku. Potichu si pobroukával Rette mich. Snad doufal, že ho jeho milovaná osoba uslyší a podá mu ruku. Řekne, že jej miluje a všechno bude jako dřív…
,,Věděl jsem, že budeš tady.“

Bill nevěřícně otevřel oči a posadil se. Stál tam, opravdu tam stál! Po půl roce hleděl do jeho chladem načervenalé tváře. ,,Tome,“ špitnul potichounku. Tom se k němu dvěma kroky přiblížil a objal jej. ,,Tolik jsi mi chyběl,“ zašeptal a víc se k Billovi přitisknul. ,,Tome, proč? Proč až teď, proč jsi to udělal?“ řekl Bill třaslavým hlasem a po tvářích se mu koulely slzy. Tom mu je jemně setřel. ,,Promiň. Myslel jsem, že to tak bude lepší, že to bez tebe zvládnu a ty to zvládneš beze mě, ale mýlil jsem se. Nemůžu bez tebe být! každá buňka v mém těle po tobě touží a já je nedokážu ovládat. Ani nevíš, jak moc to pro mě bylo těžké! Ale já už takhle dál nemůžu. Tak moc tě miluju. Prosím tě, odpusť mi to.“ Bill vzal Tomovu hlavu do dlaní a zlehka přejel svými rty po těch jeho. Okamžitě mu naskočila husí kůže, která však se zimou neměla nic společného. Zimu nevnímal ani jeden. Vnímali jen sebe. Bill se podíval Tomovi hluboko do očí. Utápěl se v tom pohledu. Viděl v něm tolik lásky… polhadil jej po tváři a hluboce a s vášní ho políbil. Jejich jazyky se okamžitě propletly a něžně se škádlily. Tom si sednul na lavičku a přetáhnul bratra na svůj klín. Z ramen mu stáhnul bundu a dlaní mu začal pronikat pod tričko. Jemně mu masíroval bradavky a hladil ho na břichu s takovou vervou, až donutil Billa slastně se prohýbat. Bill Tomovi oplácel něžnosti líbáním na krk a tváře, s ním se dostával do jiného světa a jen s ním cítil ve slabinách bodnutí, kdykoliv byl v jeho blízkosti. Zavzdychal, když sjel Tom dlaní na jeho vzrušení a přejel po něm dlaní. Nic jiného nevnímal. Nevnímal chlad, sníh ani vítr, který se kolem nich proháněl. Chtěl bratrovi oplatit jeho laskání, ale setkal se s tvrdou odezvou. Překvapeně se na bratra podíval, ale ten jen zavrtěl hlavou a položil Billa na záda. Sundal mu triko a líbal ho na hruď, ramena, až se dostal ke rtům, do kterých se okamžitě a hladově vpil. Mezitím mu rozepnul pásek u kalhot. Štíhlými prsty provlékl ruku pod bratrovým prádlem a přitlačil. Bill zalapal po dechu a prohnul se v zádech. Tomovy doteky mu chyběly a když jich měl teď nedostatek, všechno prožíval mnohem intenzivněji. Napjatě zadržel dech, když mu bratr stáhnul kalhoty i s prádlem, a přímo zakřičel slastí, když ucítil jeho teplý jazyk na jeho vzrušení. Tom ho zpracovával opravdu dokonale. Chtěl mu vynahradit všechen ten promarněný čas, co s ním nebyl. Přesně věděl, kdy má tempo zpomalit a kdy naopak zrychlit. Bill měl zavřené oči a hlasitě vzdychal. S posledním bratrovým zrychlením zaklonil hlavu a úlevně vydechnul. Podíval se na polykajícího Toma. Přitáhnul a políbil jej.

,,Slib mi, že už neodjedeš.“

,,Slibuju.“

Bill se s trhnutím probudil a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Ležel oblečený na lavičce a kolem něj byla neprostupná tma. Povzdechnul si a svalil se zpátky na lavičku. Byl to jen sen! Jen pouhý sen. Ale byl to opravdu jen sen? Ještě teď si vybavil Tomův hlas, který říkal „Slibuju.“

Najednou ho něco napadlo.. Vyskočil na nohy a rozutíkal se domů, jak jen to bylo po zasněžené ulici možné. V duchu se modlil, aby bylo jeho tušení správné. Doběhl k brance a srdce mu začalo hlasitě bušit, když spatřil světlo v kuchyni. Zahlédl pohyb za oknem a pak už se jen otevřely dveře a v nich stál člověk, který zaujímal v jeho srdci hlavní místo a kterého už si nikdy nenechá vzít. Ted už to věděl. Rozběhnul se k němu a skočil mu do náruče. Cítil, jak ho taky objal a políbil do vlasů. Bill se mu podíval do očí. Tom mu chtěl něco říct, ale on mu přiložil prsty k ústům a vedl ho za ruku do domu. ,,Slibuju,“ znělo mu v hlavě. No jistě, vždyť přání a sliby se mají plnit o Vánocích, pomyslel si s úsměvem a zavřel za nimi dveře. Ulice už byla zase tichá a prázdná……

Občas tě potkám,řekneme si stěží pár vět,
chtěli jsem na´vždy, jenže bylo nám šestnact let,
a když zhasnu svíčku dodnes slyším tvuj smích,
a pak že sliby se amj plnit o vánocích.

Tak píšu ti přání, lehky a bílý jak sníh,
Ps: sliby se maj plnit aspoń o vánocích.,…………

Věnování: Tuhle povídku bych chtěla věnovat všem, kteří si připadají sami. Ne vždy to tak doopravdy je, stačí se jen pořádně rozhlížet. Hlavně v tomto období, protože sliby, ty se plněj hlavně o vánocích…

autor: Angelus
betaread: Michelle M.