Omyl

,,Vypadni rozumíš!! Nechej mě být!“ zařval na mě z plných plic Bill a rukou ukázal rázně ke dveřím.

,,Zase ti něco přelítlo přes nos? Už mě to začíná unavovat, věříš?!“ Koukám na svého bratra, který stále stojí naproti mně a snaží se popadnout dech. Teprve teď si uvědomuji, že se stalo něco vážného. Bill na mě křičel – na mě!! To se sice stávalo poslední dobou často, ale dnes v tom bylo o hodně víc vzteku a hlavně zloby.

,,Co jsem provedl?“

Zavřel oči, zhluboka se nadechl a pak potichu odpověděl: ,,Běž a nevracej se, už tě nechci vidět!“ ,,Ne, Bille… to neříkej!“ Neodpovídá, má stále zavřené oči. Bojí se toho, co právě řekl, poznám to. Uvědomuje si vůbec, co teď udělal? Často jedná v afektu, ale tohle už bylo moc!! A abych se mu doprošoval třeba jen o vysvětlení, toho se nedočká, teď ne!

,,Ok, tak tohle pro tebe znamenám? NIC?? Jsem rád, že to vím!“ odpovím na oko chladně a jdu pryč.

,,Sakra Tome, vždyť já tě miluju!“

Coo? Tak tohle jsem nečekal. Stojím naproti němu, nehnutě jak poleno, jen koukám na jeho krásnou tvář. Už dlouho spolu chodíme, ale nikdy… prostě nikdy jsme si tohle neříkali! Vlastně, nikomu jsem ta slova ještě neřekl!!! Mám z toho citu strašlivý respekt…

,,Tak… tak proč to všechno, Bille?“

,,Bych se měl ptát spíš já, ne?“ pohotově nadzvedl přikrývku na mojí posteli.

,,Kalhotky?“ Nnooo, to se bude těžko vysvětlovat. Totiž Bill když se naštve… radši na to nebudu nemyslet, ten pocit mě – jak to říct – prostě mě děsí…

,,Jo, kalhotky, představ si to,“ řekne vyčítavě, založí ruce v bok a přes slzy už skoro nevidí.

,,P… promiň, hned jsem zpátky.“ Nechám bráchu v pokoji, i když bych ho teď nejradši pořádně obejmul, a utíkám do kuchyně, než se všechno ještě víc podělá…

,,Mami? Můžeš prosím tě vylézt z té skříňky? Co, co tam vlastně děláš?“ Koukám na mamku, která je v jakési podivné poloze zalezlá ve skříňce pod dřezem. ,,Utírám prach, synu,“ odpoví s úsměvem a prachovkou v ruce. ,,Potřebuješ něco?“ ,,Jo. Pojď se mnou nahoru, prosím, rychle!“

Bill si lehnul na postel, ale okamžitě vstal. Pomyšlení, že tu před ním ležela nějaká holka, jestli se jí tak dá vůbec říkat, ho přímo děsila. Přesto stále věřil, že by to Tom neudělal. Žili poslední dobou jen pro sebe, měli se rádi. Každičkou volnou minutu byli spolu, může to být po tomhle všem vůbec jinak?? Bill se usmál: ,,Nechci všechno zahodit, odpustím mu.“

,,Táákže! Hmm,“ začal jsem s úsměvem, když jsme se konečně dostali do mého pokoje.

,,Ty se ještě směješ? Výborně!“ řekl ironicky bráška a slzy se mu zase hrnuly do očí.

,,Počkej, je tu jedna věc, o které nevíš, Bille. Včera jsme spali u Andrease, no a máma nocovala u mě v pokoji, takže…“ ,,Jo, to je pravda. Nejde nám s tátou v ložnici topení,“ skočila mi do řeči máma – už vím, po kom máme s Billem ten strašný zlozvyk. ,,Takže tyhle prťky patří tobě, že mami?“ ukážu na kalhotky. ,,Kluci, za to se teda moc omlouvám,“ vezme mamka kalhotky a celá červená utíká pryč z pokoje. Pobaveně koukám na ní a taky na bráchu. Je z toho chudák celý nesvůj, roztomile nesvůj… Sednul si na postel, krapet červený ve tváři, jak se zastyděl. Klekl jsem si tedy před něj a opřel hlavu o jeho kolena. Podíval se na mě, těma jeho krásnýma čokoládovýma očkama.Ty oči mi věří a já bych je nikdy nedokázal zradit. Nechci mu ublížit – a proč taky? Je moje všechno, na to ho mám prostě až moc rád…

,,Promiň. Nevím, jak jsem si mohl myslet, že by jsi mě někdy…“ začal se mi Bill roztěkaně omlouvat. Celý se chudáček třásl… Ale já přece nechci omluvu! Vím, kde byla chyba!…

,,Měl jsem ti to říct už dávno,“ nakloním se k němu a jemně políbím jeho sladké rty: ,,Miluju tě, Bille…

autor: Lucie
betaread: Michelle M.