Tom se převaloval ze strany na stranu a opět nemohl usnout. Už je to asi dva týdny, co ho Bill nachytal s tou holkou. Od té doby s ním nepromluvil. Bill se mu vyhýbal a on se jej nesnažil vyhledat. Proč taky? Už to prostě nemá cenu. Všechno pokazil, jako vždycky. Tiše si povzdechl a obrátil se na druhou stranu. Zoufale hledal polohu, ve které by mohl usnout, ale výsledkem bylo jen to, že se v posteli převracel ze strany na stranu a začínal být opravdu naštvaný. Už se o to ani nesnažil, rozsvítil lampičku a zapl si televizi. Nenalhával si, že by se na ní snad dokázal dívat, jen chtěl mít pocit, že něco „dělá“. Pořád musel přemýšlet, proč se to tak pokazilo. Proč dovolil, aby se to pokazilo. Už to vypadalo tak nadějně. A on, naprostej debil, to musí zase zkazit. Znovu si povzdechl a vypnul televizi, prostě to nevydržel, chtěl usnout a konečně na nic nemyslet. Někde v šuplíku nočního stolku vyhrabal prášky na spaní a pořádně je zapil vodou. Unaveně si lehl a pomalu usínal. Ani to tak nebylo těma práškama, ale pocitem, že si je vzal… Poslední dobou bez nich prostě neusnul.
Probudil ho budík na mobilu, vztekle ho vypnul a ještě se převaloval v posteli. Ach ano, vzpomněl si, dneska mají poslední koncert. Teda ne úplně poslední, ale po něm si udělají krátkou, asi měsíční pauzu, než opět vyjedou na turné. Normálně by byl štěstím bez sebe, konečně si může odpočinout, ale teď ho ta myšlenka přímo vytáčela. Znamenalo to totiž, že vůbec neuvidí Billa. Jak správně předpokládal, určitě se nastěhuje k tý svý pitomý Johanně. Nenáviděl jí čím dál víc, a představa, že může mít Billa, jeho Bila, tak jak dříve mohl jen on, tu nenávist jenom umocňovala.
Zamyšleně stál v jejich šatně a v zrcadle pozoroval Billa. Maskérka mu nanášela pudr na tváře a on se legračně ošíval, líbilo se mu jen tak ho pozorovat, když on o tom neví. A vzhledem k tomu, že je to na několik týdnů naposled, si to hodlal pořádně užít. Trošku konsternovaně na něj zíral, takže si zprvu ani nevšiml, že jeho pohled opětuje. Pak se ale vzpamatoval a pořádně se mu zadíval do očí, byly plné smutku, lítosti, lásky, ale taky nenávisti. Jen nerad si to přiznával, ale bylo mu jasné, že to patří jemu. Samozřejmě, že ho Bill alespoň trochu nenáviděl. Nejistě se na něj pousmál a s bolestným výrazem sledoval, jak rychle odvrátil hlavu pryč a snažil se dělat, že se nic nestalo. Že Tom pro něj prostě neexistuje.
Bill myslel, že to už nevydrží, že už nevydrží snášet ty bratrovy smutné pohledy. Bylo mu ho tak líto. Nejraději by si nafackoval. Proboha, proč mu sakra bylo Toma líto? Nemělo by to být naopak? Nesnášel se za to, že i přestože on na tom všem nenesl absolutně žádnou vinu, rozhodně se vinný cítil. Měl výčitky svědomí. Ale proč? Protože se Tom trápí? Ale vždyť si za to může sám! Chtěl mu dát šanci, i presto všechno, co mu udělal, ale nevyužil jí. Za to už přece nemůže. Ujišťoval se a zoufale se snažil zabránit pohledu na Toma.
Celý koncert na něj ani jednou nepohlédl, na takové ty pózy, kdy si stoupne za něj a zpívá mu do ucha, ani nepomyslel. Prostě se ho snažil ignorovat a k Tomovu velkému zklamání se mu to i dařilo.
Po koncertě Bill spěchal do šatny, chtěl rychle odjet a nemuset se loučit s Tomem. Bohužel Tom spěchal za ním, protože on se naopak rozloučit chtěl. Pomyšlení, že Billa tak dlouho neuvidí mu doslova drásalo nervy.
„Bille, počkej přece!“ zavolala za ním a chytil ho za ruku. Bill se zničeně otočil a čekal, co přijde.
„Já… Já jsem se chtěl jenom rozloučit, když víš, se teď tak dlouho neuvidíme…“
Bill se pousmál.
„Tak ahoj, bráško!“ řekl a na slovo bráško, dal trošku větší důraz, než původně zamýšlel. Tom jen smutně zakýval hlavou, ale nic na to neřekl. Jen hypnotizoval podlahu a odmítal Billa pustit. Naklonil se k němu a chtěl ho políbit. Bill ale pootočil hlavu a tak mu dal jen polibek na tvář. „Bille, prosím… Prosím, moc tě prosím… Zkusme to ještě jednou…“ šeptal mu naléhavě do ucha. Bill se zachvěl. Tak rád by ho teď políbil. Místo toho se od něj odtáhl a snažil se vykroutit z jeho pevného stisku, který ho rozhodně nehodlal pustit…
„Tome, pusť, všichni se na nás dívají,“ prohodil nenápadně Bill a snažil se bezstarostně usmívat.
„Bude se mi stýskat,“ zašeptal ještě Tom a pomalu odcházel. Bill ho nezastavil, chtěl dodat, že jemu se bude taky stýskat, ale nedokázal to. Ale tím, že se mu bude stýskat, si byl naprosto jistý. Smutně se za ním koukal a naposledy si snažil zodpovědět otázku, proč? Proč prostě nemůžou být spolu šťastní? Přesto cítil, že tohle není konec, nemůže být. Jen když si vzpomněl na Tomův zoufalý obličej, na to, že ho tak dlouho neuvidí. Ne, tohle se prostě musí vyřešit. Oni patří k sobě!
autor: Prinzesschen
betaread: Janule
