Pomalu se od něj odtáhl a zadíval se mu do očí. Jakoby to v nich viděl, jakoby to Tom myslel upřímně. V jeho tváři se zračila nervozita a strach, ale taky láska…
Bill si povzdechl, co má teď dělat? Samozřejmě že by mu nejradši odpustil a začal znova, ale jde to vůbec? Může snad na všechno zapomenout? Může se Tom změnit? Může ho doopravdy milovat? Nevěděl…
Copak je možné, aby se někdo takhle změnil? Takhle z ničeho nic? Není to jen nějaká jeho hra, jak si ho k sobě znovu připoutat? Ale jak to má poznat? Něco mu říkalo, že to Tom myslí vážně… Ale kolikrát už si sám sobě nalhával, že ho Tom miluje? Kolikrát už měl ten „pocit“?
Nebyl si ničím jistý, myšlenky mu vířily hlavou a on jakoby snad zapomněl, že Tom je stále v pokoji… Až tiché zakašlání ho přimělo zvednout hlavu a znovu se zadívat na svého bratra, nejistě přešlapujícího u dveří.
„Bille?“
„Ano?“ odpověděl nesoustředěně a stále se spíše zaobíral vlastníma myšlenkama.
„Tak co?“
„Nic, co by?“
„No, jestli mi odpustíš a začnem znova… Bille, já tě miluju… Přišel jsem na to možná pozdě, ale přišel a to je podstatné. Začnem znovu, slibuju, že bude všechno jinak… Miluju tě!“ Sám se divil, kolikrát už to vyslovil. Předtím mu to činilo nemalé problémy, a když se k tomu už odhodlal, vždycky to znělo spíš posměšně…
Bill sebou doslova trhl, nebyl zvyklý, že mu Tom říká miluju tě, tak často a tak upřímně… Většinou to z něj musel „páčit“ a pak byl stejně zklamaný, z toho, jak to Tom vyslovil…
Znovu mu připadalo, že je to pravda, že Tom nelže, ani si nedělá legraci. Zničeně se na něj podíval a vstal. Nejistě přecházel sem a tam a zoufale hledal řešení.
´Teď nebo nikdy,´ pomyslel si Tom a přešel k Billovi. Chytil ho za boky a přitáhl si ho k sobě. Bill byl vylekaný, nečekal to… Využil toho a jemně se přisál na jeho rty. Bill se chtěl bránit, ale bratrova něžnost s kterou jej líbal ho naprosto odzbrojila. Tohle byl jeho vysněný polibek, něžný, sladký, plný lásky, romantický…
Proto jen stál a strnule si vychutnával něco, co si přál tak moc dlouho a v co už ani nedoufal, že by se mohlo někdy splnit…
Nechal Toma aby svým jazykem pronikal do jeho úst, sám nebyl schopný ničeho, neuvědomoval si co dělá, jakoby to nebyl on, jakoby nic nevnímal, jen Tomovy dokonalé polibky. Na nic nemyslel, objal Toma kolem krku a dál se nechával unášet kouzlem okamžiku…
Chtěl, aby to nikdy neskončilo… Ale nic netrvá věčně…
Tom se nepatrně odtáhl a zadíval se mu do očí. Bill si uvědomil, co udělal. Přece si to zakázal, jak na něj má zapomenout když mu to tak komplikuje? Přesto mu výčitky nezabránily, aby to neudělal znova. Přitáhl si Toma blíž a zlehka se ho dotkl rty na krku. Opatrně laskal jeho kůži a opět si neuvědomoval co dělá, opět nad sebou ztrácel kontrolu…
Tom zaklonil hlavu, v domnění, že má vyhráno. Slabě zasténal a zajel Billovi rukou pod tričko, něžně mu přejížděl po zádech a znovu vyhledal jeho rty. Nepatrně přidal na intenzitě, zdálo se že to Billovi nevadí a tak ho povalil na postel. V tu chvíli Bill „procitnul“.
„Ne Tome… tohle nemůžeme!“ snažil se mluvit přesvědčivě, ale Tom poznal, jak se mu klepe hlas. Věděl, že kdyby se ještě chvíli snažil, že by se Bill neovládl… Ale chtěl to? Chtěl aby se Bill neovládl? Ne, on chtěl aby se k němu vrátil… navždycky…
„Ale Bille, proč bychom nemohli?“ zasmál se, snažil se to zlehčit, ale samotnému mu z celé situace začínalo být špatně..
„Prostě jsme se na něčem dohodli…“
„Dohodli?“ skočil mu Tom do řeči. „To ty ses dohodl! Moc dobře znáš můj názor a víš, že na to bych nikdy nepřistoupil!“
„Ale Tome, vždyť je to kvůli tobě!“
„Promiň, já vím… byl jsem idiot… ale…“
„Žádné ale, nedělej mi to ještě těžší…“
„Ale já ti to musím dělat ještě těžší, nevzdám se tě!“
„A jak mám vědět, že mluvíš pravdu? Že to za chvíli nebude úplně stejné?“
„Prostě to musíš vyzkoušet.“
„Ale já už nechci, nechci zažít další zklamání.“
„Neboj, všechno se změní… proč to nechceš ještě zkusit? Hm? Dej mi ještě šanci?“
„Dal jsem ti už šancí…“
„Já vím, ale…“
„Ne Tome, vždycky sis se mnou jen hrál a nikdy jsi mě nemiloval!“
„Vždycky jsem tě miloval, jen jsem se toho bál, nechtěl jsem si to přiznat, no tak Bille, prosím!“ Odhrnul mu vlasy z čela a pohladil ho po tváři, Bill přivřel oči a slastně vzdychl. Tom se pousmál, byl tak roztomilý, jak to, že si toho nevšiml dřív?
Bill přemýšlel, proč by mu vlastně nemohl dát ještě jednu, poslední šanci? Proč by to s ním nemohl ještě zkusit? Naposled?
Ucítil na svých rtech ty Tomovy, mírně se pousmál a začal mu polibky oplácet. Už byl skoro rozhodnutý, že se k němu vrátí, ale chtěl se ještě utvrdit. Odlepil se od něj a zadíval se na polštář. Byl pruhovaný… Začal počítat pruhy. Mám, nemám, mám, nemám… Nemám!
Se smutkem v očích se zadíval na Toma. Asi se to nemělo stát, asi to není jejich osud… A Bill vždycky věřil na osud… A pruhy na polštáři jsou přeci jasné znamení, nebo ne?
Zmateně se kolem sebe rozhlédl ve snaze najít něco, na čem by to mohl vypočítat ještě jednou… Záclony! Také byly pruhované… Počítal tlusté barevné pruhy, zatímco jej Tom nechápavě pozoroval.
Nemám! Vyšlo mu opět… Normální člověk by tomu zřejmě nekladl důležitost, ale pro Billa to znamenalo hodně. Odstoupil od Toma.
„Asi bys měl jít!“ řekl nekompromisně a otočil se k němu zády. Tom, pro něhož Billův návrat byla už téměř hotová věc, jen zalapal po dechu.
„Ale… ale proč?! Já myslel že…“
„Běž pryč!“
„Bille…“
„Vypadni!“ zařval nepříčetně Bill a plácl sebou na postel. Tom, vyděšený bratrovým hysterickým chováním, jen zakroutil hlavou a opustil pokoj…
autor: Prinzesschen
betaread: Janule
