Ahoj, Johanno,“ nesměle pozdravil, vešel dál a jemně jí políbil. „Promiň, bylo to dost narychlo, tak doufám, že ti to nevadí…“
„Ne, nevadí…“ usmála se. „Tak pojď dál.“ Opět celá jen zářila a vesele si s ním povídala. Bože, líbila se mu čím dál víc, až ho to mírně děsilo… Ale jen si vzpomněl na Toma, takové myšlenky ho přešly… Může být stokrát krásná, milá, chytrá, hodná… může být třeba dokonalá, ale na Toma nemá. Na Toma nikdo nemá… Pro Billa byl dokonalým jen Tom. A i když vlastně dokonalý nebyl, Bill si byl jistý, že nikdo už nikdy nedokáže nahradit jeho místo… Ani Johanna, ani kdokoliv jiný…
„Ehm, Bille?“ najednou se uprostřed filmu nejistě zeptala.
„Ano?“ tázavě se na ní podíval a čekal, co jí napadlo.
„No víš, já jen… Kde budeš spát? Jako jestli tady… nebo… nebo se mnou?“ byla celá červená a zarytě se dívala do země.
Bill chvíli přemýšlel, teď spolu teoreticky chodili… a vlastně mu ta představa vůbec nebyla nepříjemná…
„No s tebou, jestli můžu?“
„Jasně,“ celá se rozzářila a vrhla se mu kolem krku. Stále nevěděla, co mezi nimi vlastně je, ale teď už si byla jistá, že jde o něco víc, než si kdy myslela…
Lehli si vedle sebe, Johanna se na něj hned nalepila a líbala ho, jako o život. Nevadilo mu to, ale jen do té doby, než rukou zajela pod jeho trenky. Vylekal se. S holkou nikdy nic neměl… A i když mu bylo jasné, že to dřív nebo později musí přijít, teď se na to rozhodně necítil. Jemně jí odstrčil. Zatvářila se překvapeně a trochu smutně. Bylo mu jí líto a proto si jí k sobě přivinul a hladil po vlasech. Za chvíli už spokojeně spala. To Bill takové štěstí neměl… Nemohl usnout. Kdyby na něm neležela, převaloval by se ze strany na stranu, ale takhle jen ležel a zíral do stropu. Přemýšlel, myslel na Toma… Na Toma, na kapelu, na to, jak všechno bude dál… Strašně se mu po Tomovi stýskalo, chtěl od něj aspoň jediný polibek, polibek, který už možná nikdy nedostane.. Jasně, s Johannou se cítil dobře, ale ke svému životu prostě potřeboval Toma, Toma, který mu vždy ubližoval a nejspíš ho nikdy nemiloval, ale přesto přese všechno chtěl jen jeho…
Nebyl sám, kdo se zabýval takovými myšlenkami. Tom ležel v posteli, vedle sebe nějakou dívku, o které nevěděl nic, ani to jak se jmenuje a měl stejný problém jako Bill. Nemohl usnout a neustále na něj musel myslet. Štvalo ho to. Zlobil se na Billa, že odešel. Chtěl na něj zapomenout, nemyslet na něj, jednou provždy ho vytěsnit ze své hlavy. Ale čím víc se o to snažil, tím míň byl úspěšný… V hlavě se mu míhaly obrázky Billa a on to nedokázal ovlivnit… Nechtěl si to přiznat, ale stýskalo se mu… Užíral ho pocit, že je teď Bill někde jinde a s někým jiným. Chtěl ho mít tady u sebe. Nevěděl proč, už hodněkrát usínal bez něj, ale snad to bylo tím pocitem, že ho ztrácí, že ho ztrácí a možná navždy… Což se mu vůbec nezamlouvalo…
Bill se ráno probudil, opět celý nevyspalý, už ho to štvalo, poslední dobou prostě nedokázal usnout. Šel do koupelny, protože měli nějaký rozhovor a on musel vypadat dokonale. Když se podíval do zrcadla, čekal ho šok. Vypadal příšerně. Byl bledý a měl strašný kruhy pod očima. Snažil se to zamaskovat, ale výsledek ho rozhodně neuspokojil. Každý na první pohled pozná, že s ním není něco v pořádku. Už to viděl, jak zase budou noviny rozebírat, co se mu stalo. Nejradši by nikam nechodil, ale to si nemohl dovolit. Rozhovor byl už domluvený měsíce dopředu.
Už ta představa přetvářek a úsměvů, které bude muset rozdávat na všechny strany ho vyčerpávala. A to ani nedokázal pomyslet na to až uvidí Toma…
Když dorazil do studia, všichni už tam byli. Tom seděl otočený zády a o něčem zaujatě diskutoval s Georgem. Bill popošel blíž a pohlédl mu do tváře. Tom si ho ještě nevšiml, roztomile máchal rukama a vesele se smál. Nedokázal se od něj odtrhnout. Bože, tak strašně mu chyběl. Nejradši by na něj na místě skočil a zlíbal ho k smrti. Ale to nemohl, nemohl a to nejen proto, že místnost byla plná lidí…
Jako ve zpomaleném filmu sledoval, jak se Tom pomalinku otáčí, úsměv se z jeho obličeje vytrácí a jak nepatrně rozevírá rty, které vzápětí opět zavře. Zadíval se do země, nevydržel ten přímý pohled. Něco ho ale přinutilo pohlédnout zpět do těch nejkrásnějších očí na světě. Utápěl se v nich a nebyl schopen pohybu. Jakoby byli v nějakém jiném světe, byli schopni vnímat jen jeden druhého… Ani jeden se nedokázal odtrhnout a přerušit ten jiskřivý kontakt. Nevnímali ani když si Gustav nechápavě odkašlal, ani když se ptal co se stalo. Až když Georg zamával rukou před Tomovýma očima, vylekaně a dezorientovaně se kolem sebe rozhlédli…
autor: Prinzesschen
betaread: Janule
