Šel pomalu domů a stále si nedokázal úplně uvědomit, co se stalo. Nechápal to, nechápal, jak se to mohlo stát, vždyť miluje Toma… Tak jak to, že se mu to líbilo? Myšlenky mu v hlavě vířily neuvěřitelnou rychlostí a on nevěděl, co si o tom všem má myslet. Před domem se na chvíli zastavil. Tušil, že Tom bude zuřit, nechtělo se mu tam. A navíc, se bál, že by ho mohl doopravdy znásilnit… Rychle zatřepal hlavou, ve snaze aspoň na chvíli na nic nemyslet, a odhodlaně pokračoval dál. Odemknul a opatrně se kolem sebe rozhlédl. V domě bylo ticho, takže Tom buď spal, nebo nebyl doma. To mu plně vyhovovalo. Pro jistotu šel potichu nahoru a snažil se nadělat co nejmíň hluku. Zapadl do pokoje a svalil se na postel, po probdělé noci byl unavený, a tak okamžitě usnul. Neprobudilo ho ani hlasité bouchnutí dveří. Tom se právě vrátil a když zjistil, že je Bill doma, hned běžel nahoru a vlítl mu do pokoje.
Bill se převalil a rozespale se na něj podíval.
„Ehm Bille, já… no… teda…jako…“ najednou nevěděl, co má říct.
„Co?“ zeptal se otráveně Bill a byl zvědavý, co z něj zase vypadne.
„Já… no… to… prostě jsem se ti přišel omluvit… víš, je mi to opravdu líto, nechtěl jsem ti ublížit…“
„Hm,“ broukl Bill a otočil se na druhou stranu.
„Hm? Víc mi k tomu neřekneš?“
„A co bys chtěl slyšet?“
„No já nevim, ale…“
„No tak vidíš, tak běž pryč a zavři mi dveře!“
„Sakra, Bille, co se to s tebou v poslední době děje?“ Tom byl už zoufalý.
„Se mnou? Nic, co by se mělo dít? Jo, ty asi myslíš, že už ti naivně neskáču okolo krku?“ Bill se posadil a rázem vůbec nebyl unavený… Popadla ho bojová nálada, chtěl si na někom vybít svůj vztek. A na kom jiném než na Tomovi?
„Tak já ti něco povim…“ rozeřval se na celej barák. „Dej mi už konečně pokoj! Nestojím o tvé omluvy ani o tvé bezcenné žvásty! A ještě míň stojím o tebe! Tak už se konečně seber a vypadni!“ ze řevu byl celý udýchaný, ale musel to ze sebe dostat ven. Už potišeji dodal: „Doufám, že si to konečně pochopil!“ znovu si lehl a dál ho ignoroval.
Tom tam stál s otevřenou pusou a za tento týden už poněkolikáté, naprosto neschopen jakéhokoliv pohybu. Najednou jakoby se mu rozjasnilo… Uvědomil si, že u Billa to patrně prohrál, že tohle se jen tak snadno nevyřeší, jestli se to vůbec někdy vyřeší… A to, co ho na tom nejvíc překvapovalo, byl fakt, že se mu to ani trochu nelíbí a pocit, že bez Billovy přízně nemůže existovat… Bez Billa to prostě nebyl on. Musí rychle něco vymyslet, musí se to aspoň pokusit zachránit… Jediný problém byl, že absolutně netušil jak…
Asi po třech dnech, kdy se neustále jen hádali, Billovi došlo, že takhle to dál nejde… Za měsíc mají nové turné a nemůžou na něj jet takhle, takhle rozhádaný, naštvaný, unavený a celkově rozladěný. Musí se to aspoň trochu uklidnit, nikdo nesmí vědět, co se mezi nimi stalo…
Jako řešení celé situace ho napadala jen jedna věc, a to odloučení. Teď prostě nesmí být spolu. Neustálé hádky je oba vyčerpávaly a Billa už to nebavilo.
„Ahoj Johanno, to jsem já… Víš, mám takovou zvláštní prosbu, ale nemohl bych se k tobě asi na měsíc nastěhovat?“ Bill do telefonu mluvil dost nejistě a plně si uvědomoval, jak je to troufalé, teoreticky se skoro neznali, nebo rozhodně ne natolik, aby jí žádal o bydlení… Ale neměl jinou možnost, ne když nechtěl žít jako doposud, a to on opravdu nechtěl…
Chvíli bylo ticho, nejspíš jí dost zaskočil, ale potom se zdála být v pohodě a snad i šťastná…
„No dobře… Už se těšim…“
Bill si balil věci a přemýšlel, jak to řekne Tomovi. Poslední dny mu připadal, jakože toho doopravdy lituje… Vždycky se snažil omluvit, sice se akorát pohádali, ale stejně… Ne, musí na to přestat myslet! A to okamžitě, než udělá nějakou hloupost! Povzdechnul si a s kufrem vyšel ze svého pokoje. Tom seděl v obýváku a něco sledoval v televizi.
„Ehm, Tome?…“ s nezájmem vzhlédl, ale hned potom vyskočil, jakoby dostal šok.
„Co… co… co to sakra děláš?! Kam jako jdeš? To… to nemůžeš myslet vážně…“ vypadal doopravdy dost překvapeně a vylekaně. Popošel k Billovi a zadíval se mu do očí.
„Tome… já… bude to tak lepší! Třeba jednou budeme moct být zase jen bratři…“
Tom mu nevěřícně skočil do řeči
„Tak to se pleteš! Už nikdy tě nedokážu vnímat jen jako svého bratra! Potřebuju víc! Potřebuju tebe, Bille… Nemůžeš odejít!“
Bill se smutně pousmál. „Na to si měl myslet dřív…“ sklopil pohled k zemi a zadržoval slzy.
Tom tam stál, v hlavě naprostý zmatek, cítil se naprosto zoufale a beznadějně. Musí, on přece musí něco vymyslet. Nevěděl co, nevěděl teď vůbec nic, jen to, že bratra nesmí za žádnou cenu nechat odejít… Ale jak?… Netušil, že by stačilo ho něžně, s láskou políbit… Kdyby tohle udělal, Bill by stoprocentně neodešel… Místo toho si stoupnul ke dveřím a znemožnil mu tak odejít. Bill vzhlédl, nešťastně se zasmál a zavrtěl hlavou.
„Tome, tohle přece nemá cenu…“
„To teda má… A vůbec, kam jako jdeš?“
„No, za jednou…“ odmlčel se „Kamarádkou…“ dodal rychle a najednou nevěděl, kam s očima…
„Kamarádkou? Bille, ty nemáš kamarádky… znám jí?“
„Vlastně znáš…“
„A?“
„A nic.“
„Kdo je to?“ Tom začínal být dost netrpělivý a taky dost žárlivý.
„Dozvím se to ještě dneska?“
„Ehm… no… Johanna…“
„Kdo je sakra Johanna?“ Tom samým soustředěním svraštil čelo, ale nevybavoval si nikoho se jménem Johanna.
Billa to pobouřilo.
„No jasně, jak by sis to taky pamatoval! Střídáš je jako ponožky!“
Aha, takže nějaká jeho bývalá známost. Blesklo mu hlavou.
„Ehm… no a kdo to teda je?“
„Ta reportérka…“
„Cože? To snad nemyslíš vážně! Ty mě podvádíš!“
„Tome, já tě nemůžu podvádět… my dva už spolu nejsme…“
Tom zuřil, ale nedokázal nic udělat. Jen tam tak stál a propaloval Billa ublíženým pohledem a když otevřel dveře a i s obrovským kufrem zamířil pryč, ani nic nenamítal…
autor: Prinzesschen
betaread: Janule
