Nevěděl, co má dělat. Byl vyděšený, zklamaný a nemohl přestat plakat. Byl úplně na dně, tak jako ještě nikdy. Musí pryč. Nesnesl by tu s ním být, když ví, čeho je schopen. Nikdy by ho ani v nejhorších představách nenapadlo, že se ho pokusí znásilnit. Že by vůbec pomyslel na něco tak strašného…
Celý se třásl a nevěděl, kam by mohl v takovém stavu jít. Pak ho něco napadlo. Připadalo mu to jako dost blbý nápad, ale v tuhle chvíli neměl jinou možnost.
Otevřel dveře a otřásl se. Mráz mu prostupoval celým tělem a ještě víc umocňoval jeho náladu. Zachumlal se do bundy a zrychlil krok. Nevěděl, kde to přesně je, ale doufal, že to nebude těžké najít.
Už se trochu uklidnil a tak byl schopný reálně uvažovat. Nedokázal si představit, jak to bude dál, co bude s kapelou… Bylo mu jasné, že nic nebude jako dřív. Že si nebudou moct hrát na normální bratry. Ne, všechno se změní, všechno bude jinak… Bál se toho, strašně se toho bál, ale na druhou stranu mu spadl kámen ze srdce. Nebude už muset neustále řešit jen Toma. Toma a jejich vztah. Nebude se už trápit. Bude to těžké, ale musí být silný. Konečně mu došlo, že už není cesty zpět. I kdyby chtěl, což stejně nechce… S Tomem je konec… Úplný. Ztratil k němu důvěru. Nemůže to přehlížet a dělat, že se nic nestalo. Ne! Od teď se jeho život začne ubírat zcela novým směrem…
Ve svých chmurných úvahách došel až ke svému cíli. Stál před barákem, a teď, když se už trochu vzpamatoval, se mu to zdálo poněkud nevhodné. Ale nemá na výběr. Chtěl zazvonit, ale všiml si, že dveře jsou pootevřené. Vešel dovnitř a přivolal si výtah. Nevěděl jaké patro. Prostě to vezme zezhora. Sešel jen jedno a byl tam. Stiskl zvonek, uvědomujíc si, že na návštěvy je už trochu pozdě… Netušil, že je tolik, ale zřejmě plakal dýl, než si myslel. Otevřely se dveře a mohl vidět, jak Johanně mizí obočí ve vlasech.
„Ehm, Bille, co… co tu děláš?“ vypadala dost zmateně, ani se jí nedivil. Nejen, že se skoro neznali, bylo pozdě, ale ještě k tomu musel vypadat naprosto otřesně.
„No víš… já vim, že to bude znít divně a je to zřejmě nevhodné, ale potřeboval bych tady přespat…“
Zatvářila se ještě víc udiveněji, ale pustila ho dál.
„No… ehm… teda dobře, ale… no, proč?“ Všiml si, že měla jen noční košili, zřejmě jí vzbudil…
„Pohádal jsem se s bráchou…“ nevypadala, že by jí to připadalo, jako dostatečný důvod a tak rychle dodal. „Dost jsem se pohádal s bráchou…“
„No jasně, tak pojď dál,“ váhavě vstoupil do obýváku a cítil se poněkud trapně.
„No víš, já tě nechci nějak obtěžovat, takže jestli nechceš, abych tu byl, stačí říct…“ sice netušil, kam by šel, ale nechtěl jí přidělávat starosti. Už se netvářila tak překvapeně, a dokonce vypadala, že má radost, že za ní přišel.
„No tak se posaď, přinesu ti zatím nějaké peřiny…“ Sednul si na pohovku a rozhlédl se kolem. Bylo to tu malý, ale útulný, uklizeno a celkově to působilo příjemným dojmem. Pomalu se začínal uvolňovat a jakoby se postupně smiřoval s tím, že prostě bude muset žít bez Toma.
Johanna se vrátila s plnou náručí různých dek.
„Tak tady to máš, kdyby si potřeboval, koupelna je támhle a… nechceš třeba něco k pití?“ usmál se a odmítnul. „No tak já asi půjdu spát, nebo… nechceš si promluvit?“ zvážněl, rozhodně jí tu nehodlal vykládat celý svůj vztah s Tomem, ale pak ho napadlo, že jen tak si popovídat by potřeboval.
„No jasně, můžem si popovídat!“ řekl to tak, že bylo jasné, že se jí tu nechystá svěřovat s intimnostmi. Ale usmála se a sedla si vedle něj. Bylo to příjemné, nemusel jí vyprávět o Tomovi, ale stejně se mu ulevilo. Pozdě v noci odešla spát. Chvíli se ještě převaloval a pak taky usnul…
Ráno se probudil celkem brzo, vlastně toho moc nenaspal, na tvrdém gauči se mu leželo dost špatně. Tohle, plus neustálé obavy, jak bude všechno dál, způsobily, že byl strašně unavený a podrážděný.
Když uviděl Johannu, připadal si, jako kdyby Toma doopravdy podváděl, i když vlastně k ničemu nedošlo a jejich vztah už skončil… Nenáviděl se za to, že má výčitky svědomí. Výčitky za něco, co ani neudělal a i kdyby ano, stejně by na tom nebylo nic špatného…
To, že tady zůstal, to že sem vůbec šel, mu připadalo jako obrovská chyba a i přes vlastní protesty se tu necítil dobře… Chtěl co nejrychleji odejít a už jí dál nezdržovat, ale připravila mu snídani.
„No, tak,jak ses vyspal?“ zeptala se mezi sousty a nádherně se usmála.
Nemohl říct, že vlastně vůbec nespal, byla tak milá, nevěděl proč, ale když byl s ní, zapomínal na všechny své starosti a trápení…
„Moc dobře,“ vrátil jí úsměv a znovu se zakousl do své snídaně.
„A co teď budeš dělat? Jestli chceš, můžeš tu zůstat, ale já budu muset jít do práce. Musím udělat nějaký rozhovor, ale můžu se pak vrátit a šli bychom třeba na oběd?“ úplně z ní sršelo nadšení a pozitivní energie, když se na ní díval, prostě nedokázal myslet na nic špatnýho. Utápěl se v jejích smaragdových očích a čím dál víc si uvědomoval, jak moc je mu sympatická, jak moc se mu líbí, jak moc je milá a jak moc by jí chtěl políbit… Nepřemýšlel a bez váhání se přilepil na její plné rty. Pomalu přes ně přejížděl jazykem a uvědomoval si, že se mu to líbí, že ho to dokonce vzrušuje… Náhle si ale vzpomněl na Toma a najednou si nedokázal vysvětlit, co to dělá. Rychle ucukl a zmateně se na ní podíval.
Nechápal, proč to udělal, proč jí políbil, a už vůbec nechápal, proč se mu to líbilo a proč v něm představa dalšího polibku vyvolává příjemné mrazení… Vypadala ještě víc zaskočeně než on sám, ale zároveň taky šťastně a velmi potěšeně…
„Ehm… no víš… já… promiň, jestli…“ koktal a najednou nevěděl kam s očima.
„Ne, nemusíš se omlouvat, mně… mně se to líbilo…“ řekla taky celkem rozpačitě a věnovala mu nádherný, trochu stydlivý, úsměv, který v něm, ač si to nedokázal vysvětlit, probouzel zvláštní touhu po ní skočit…
autor: Prinzesschen
betaread: Janule
