Hlad

Další noc ho budí hlad, další noc je pln zoufalství, další noc se cítí sám a další noc touží. Je to dvacet čtyři hodin, co jedl naposledy. Má hlad. Každičkou noc se probouzí a touží po ní. Touží po krvi, po krvi svého bratra. Začalo to již před třemi lety, kdy poprvé pocítil chuť po něčem novém. Začal pociťovat silnou chuť se alespoň bratra dotknout. Nejprve to byla teprve představa dotyků, později to přešlo na touhu ho políbit. Dále už nevěděl, jak dál, proto se začal zabavovat představou chuti jeho krve. Netušil, že začíná být posedlý, netušil, že se musí každou noc živit něčím zvláštním, netušil, že je zamilován. Začínal se na něj chodit dívat každičkou noc a každou noc si nahrazoval jeho jinými…

Byla zimní noc. Vysoký mladík se se zoufalým výrazem ve tváři procházel po zasněžené louce. Vůbec nevnímal, že se s každým dalším krokem boří víc a víc do sněhu. Sledoval jen kousky zasněžené planiny. Bledý výraz, havraní vlasy, hnědé, hluboké, pronikavé, avšak zoufalé oči teď tvořily mladíkův obličej. Byl to on, ten, který zakázaně přemýšlí, ten, který se od ostatních liší, ten, který se bojí působit bolest… Došel ke svému cíli. Malinké jezírko, které se díky ledu, který tvořil jeho povrch, blýskalo jemně a nádherně. Mladík se posadil na prochladlou a sněhem přikrytou zem. Bříšky prstů jezdil po povrchu jezírka a nevnímal mráz, který se mu dostával pod kůži stále zákeřněji. Jezírko nebylo úplně zamrzlé, místy byly prasklinky a představovaly ornamenty jeho srdce. Silně si skousnul ret a naštvaně praštil pěstí do zamrzlé hladiny jezírka, až se voda rozstříkla všude kolem. Mladík pociťoval opět tu známou chuť a touhu po krvi. Minulou noc to byl malý chlapeček, malý chlapeček pln energie. Přišel k němu, vzal ho do náruče a svoje nenasytné, toužící rty přitiskl na chlapečkův krk. Chlapeček mírně zavýskl, ale pak už nebylo nic… Mladík se otřásl, ne ovšem zimou, nýbrž ošklivostí, kterou si způsoboval k sobě sám. Jak mohl? Jak mohl zabít nevinné dítě? Nevěděl, on za to nemohl… Další pěst dopadla na zkřehlou hladinku jezírka. Mladík se prudce postavil. ,,PROČ? Proč sakra já???“ Otázka, kterou si pokládal již tři roky. ,,Miluju krev, miluju svého bratra! Jsem zrůda, zvrhlá zrůda! Já nemůžu takhle žít sakra!!!“ vykřikl mladík s tváří upřenou k milionům hvězd, jako by snad čekal, že ony budou jeho soudci, jak dál. Neudržel to. Slané kapičky si tvořily cestičky po jeho líci. Padl na kolena. Zima a ticho se rozléhaly kolem něho, není to on…

,,Bille…?“ Známý šepot donutil mladíka otočit hlavu s vystrašeným pohledem na osobu, která stála kousek od něj. ,,Bille… t-ty jsi bledý. Je ti zima? Půjdeme pryč…“ Bill se chabě pousmál, chápal, co myslí bratr slovem ‚pryč‘. Tom k Billovi přistoupil, podal mu ruku a smutně, smířeně a něžně se usmál. Bill pocítil vlnu štěstí, která mu postupovala od toho dotyku, který mu Tom poskytl. Ruku v ruce kráčeli zasněženou krajinou, až došli k útesu. Svoje pohledy upřeli každý do toho druhého. Tom se přiblížil k Billovým rtům, lehce se o ně otřel, přejel po jejich linii jazykem a silně jej k sobě přivinul. Rty se odpojily, avšak ruce zůstaly spojené. Bill zvedl pohled a uviděl chvějícího se bratra se zavřenýma očima. Bill tedy přejel intenzivně po krku Toma, slastí musel přivřít oči, když bratr lehce vzdychl. Bill chtivě kousl. Nával štěstí, slasti, lásky… Bill nic nevnímal do té doby, než ucítil povolení stisku Tomovy ruky v té Billově. Okamžitě se od něj odtrhl. Tom se mírně pousmál, ale vzápětí klesnul na kolena. Bill ho zachytil, oba padali k zemi. Bill měl Tomovu hlavu v klíně a slzy na tvářích… ,,Bille… miluji tě,“ chraptivě zašeptal Tom. ,,Děkuji…“ dodal vzápětí a jeho víčka klesla nenapravitelně k sobě. Bill se pousmál, věděl, že to není konec. Věděl, že tohle byl jen začátek. Věděl, co míní udělat. Vzal Tomovo tělo do náruče, udělal krok a ocitl se nad propastí. Naposledy věnoval Tomovi polibek. Jeden jediný krok a začnou znovu, jeden jediný krok a už nebudou bratři, jeden jediný krok a bude to, jak to mělo být… Rozhodnuto… Začíná začátek konce… Začíná jejich začátek… Začíná jejich život naplno…

autor: Ter
betaread: Michelle M.