autor: Muckátko :o*
Prvně vám chci moc poděkovat za množství komentářů u posledního dílu – tak trochu jsem čekala, že díky tomu, co se v dílu stalo, se pro jednou počet komentujících lehce zvedne. Kéž by to tak bylo u všech dílů a nejen u těch, kde se děje něco zásadního. Za druhé se pak bez mučení přiznávám, že mě postihl spisovatelský blok a několik posledních dílů se vůbec neubírá tím směrem, kterým jsem zamýšlela, a celá povídka se úplně vzdaluje mému původnímu záměru, takže je možné, že na následující díly budete muset čekat déle než do teď, tak mějte prosím trpělivost. Hezké počtení následujícího dílu a nezapomeňte zanechat komentář.
Muckátko :o*
To mezi námi
Věci se mezi oběma muži tiše vrátily do doby, kdy se v domě sotva potkali. Tom občas zahlédl Billa, jak se mihl mezi futry řídící místnosti, dokud se za ním nezavřely dveře, a Bill byl tu a tam schopný jen zaslechnout šramot z kuchyně nebo z koupelny, a to vždy ve chvílích, kdy se sám z daných místností vrátil, nebo už neměl v plánu tam chodit, protože se dávno uložil ke spánku. Člověk by čekal, že bude atmosféra v domě napjatá i přesto, že se obyvatelé domu prozatím vyhýbali přímé konfrontaci, ale nebylo tomu tak. Nálada v domě se dala popsat jen tak, jak by se popsala za podobných okolností – nervózní, rozpačitá, trapná, tíživá. Jednalo se spíš o podivné ticho, které naplňovalo každý kout každé místnosti.
Bylo nad slunce jasné, že jeden z nich v žádném případě nepřijde za tím druhým, a pokud se ten první nerozhodne nakousnout opravdu citlivé téma, které se za denního světla zdálo ještě ožehavější, bylo vysoce pravděpodobné, že tahle konverzace nikdy neproběhne a oba muži budou čekat, až se situace vyřeší sama.
Tom seděl třetí den po oné noci na parapetu ve svém pokoji při otevřeném okně a kouřil jednu ze svých posledních cigaret. Se zjištěním, ke kterému nedávno došel, a sice že mu zbývá jen opravdu málo nikotinových tyčinek, s nimi začal šetřit na takové úrovni, že přestal kouřit úplně. Nebyl jeden z těch lidí, kteří kouřili, protože měli za to, že si tím zklidní nervy. On si po tak dlouhé době zapálil především proto, že se mu při kouření dobře přemýšlelo. Právě proto seděl v okně v teplé mikině, opíraje nohy o teplý radiátor a užíval si ty vlny chladu, které proudily do pokoje a mísily se s horkem, jež vycházelo z topení. Byla mu zima, ale zatím se nechtěl té klidné chvilky vzdát. Vyfukoval kouř ven a dával si velký pozor, aby se kouř nezačal hromadit v jeho ložnici a stoupat ke stropu, protože by snadno mohl spustit požární alarm, který byl nainstalovaný po celém domě. Kdyby se spustil, jeho bodyguard by asi nebyl příliš nadšený, kdyby do domu vtrhli hasiči s plným vybavením. Už tak porušoval pravidla tím, že vůbec kouřil přímo v domě.
V hlavě si přemítal události posledních dní, které vedly až k té noci v Billově ložnici. Teď s odstupem času si uvědomil, že ani jedno gesto z jeho strany nebylo tak úplně nevinné, a nechápal, jak si vůbec mohl namlouvat, že se jednalo o něco, co mezi sebou kamarádi dělají běžně. Líbal Billa na čelo, držel si ho přituleného v objetí, když seděli v obýváku na okně zachumlaní pod dekou, dotýkal se ho, když vůbec nemusel, a nakonec skončil v jeho ložnici. S přátelskými úmysly, které se ale v mžiku změnily v něco úplně jiného a bylo naivní namlouvat si, že se jednalo jen o přátelskou náklonnost. Kdyby Billa políbil na tvář, jak měl původně v plánu, mohl se ještě nějaký čas opíjet vysvětlením, že mu na muži záleží jako na dobrém příteli a veškeré diskutabilní pohledy, dotyky, rozhovory nebo objetí, které mezi nimi proběhly, by ještě nějaký čas mohly nést nádech sladké nevědomosti. Takhle ale Tom zničehonic přeskočil tu hranici a dopadl rovnýma nohama na dost vrtkavou půdu, kde nevěděl, jak se pohybovat.
Nelitoval, že Billa políbil, protože si byl jistý, že v tu chvíli to chtěl udělat, ani nehodlal strávit dlouhé hodiny nad hloubáním, co to líbání znamená pro jeho sexuální orientaci, která byla do toho dne více méně jednostranná. Spíše se snažil přijít na to, co to pro něj všechno znamená, co od celé věci očekává a co řekne Billovi, až si v sobě udělá pořádek.
Bill na druhé straně domu na svém obvyklém stanovišti seděl před monitory, a i když se díval na aktuální přenosy z kamer, ve skutečnosti byl ztracený ve své mysli. Už pár týdnů si dobře uvědomoval, že přítomnost jeho svěřence v něm vyvolává určité pocity a především vzpomínky, které se nahromadily a zkrátka vybouchly tu noc, kdy se s křikem probudil a druhý muž tam byl, aby mohl pomoct, jak jen mohl, bez toho, aby věděl, co se vlastně stalo. Ve skutečnosti se ale agent utápěl v pocitu viny. V něčem, co necítil už tak dlouho. Kdyby se to stalo za jiných okolností, vyhodil by Toma ze svého pokoje a ze vzteku možná i z domu, kdyby to bylo možné, ale v tu chvíli byl ochromený zlým snem a vzpomínkami, které ho uvěznily o několik let zpátky. V ten okamžik vedle něj neseděl jeho klient, ale jeho přítel, a když se druhý muž přitiskl k jeho rtům, přesunul se duchem z domu na úplně jiné místo, kdy byl šťastný, spokojený a především zamilovaný. Proto mu polibky opětoval. Protože nelíbal jeho, ale někoho jiného, a i když byly veškeré agentovy emoce stále na bodu mrazu, věděl, že tohle bylo vůči Tomovi nefér. Bylo to stejně tak špatné, jako kdyby zasténal cizí jméno uprostřed skvělého sexu. Myšlenky byly ale v tomhle případě ještě horší, protože takhle Bill věděl, že Tom nemá nejmenší tušení, že při tom myslel na někoho jiného. Mohlo by mu to být fuk, protože o nic nešlo, ale pokud ho Tom líbal, protože k němu něco cítil, nedokázal si představit, jak by se mohl dennodenně dívat do jeho zlomené tváře, kdyby zjistil, že v Billově mysli zatím neměl žádné místo. Ne v tomhle ohledu.
A právě proto se mezi nimi rozléhalo jen to ticho, protože i kdyby se stal zázrak a agent by si chtěl o celé věci promluvit, sžíral ho pocit viny a strachu, že by si Tom v jeho očích přečetl celou pravdu. Na druhé straně stál Tom, který netušil, co by měl k celé věci Billovi říct.
Každopádně snídat jen cigaretu nebyl úplně nejlepší nápad, a to musel uznat i Tom, proto téměř dokouřenou cigaretu típl o venkovní plechový parapet a uhašenou ji vyhodil z okna ven, kde dopadla do mokré trávy. Seskočil z okna, zavřel ho a poté se rozešel do kuchyně. Snowy si jako vždy hrál se svými hračkami v pelíšku u radiátoru, kde si užíval příjemné teplo, které ho každou chvilku ukolébalo ke spánku.
Sotva se Tom ale objevil ve dveřích do kuchyně, zamrzl na místě, protože do té doby čelem otočený k lince se v tu chvíli Bill otočil nejspíše s úmyslem opustit místnost, když už měl, pro co přišel. Zasekl se v půli pohybu stejně jako muž proti němu. Očividně ani jeden nečekali, že by na toho druhého mohli v tuto dobu narazit. Tom měl za to, že je dostatečně pozdě na to, aby byl agent už dávno po snídani s ohledem na to, že byl ranní ptáče, a Bill zase předpokládal, že je ještě příliš brzy na to, aby byl jeho klient vzhůru vzhledem k tomu, jaký je spáč. Tom tak trochu čekal, že se Bill napřímí a proklouzne kolem Toma ven, aby nemuselo k žádné konverzaci vůbec dojít, a snad v to Tom i doufal, aby získal trochu víc času a zbaběle to mohl svést na Billa, že se mu vyhýbá, proto byl zatraceně překvapený, když jeho bodyguard odložil hrníček s horkým nápojem na kuchyňskou linku do dostatečné vzdálenosti, aby hrníček nespadl, ani aby se on sám nespálil, a zůstal stát na místě, což znamenalo jediné. Buď Tom začne mluvit, nebo odejde a pak to bude Tom, kdo bude na vině, že se vyhýbá Billovi a nechce nic řešit. Tohle byl od agenta dost nečekaný krok.
„U-hu,“ odkašlal si Tom nepohodlně. „Um ahoj,“ pozdravil Billa.
„Dobré ráno,“ vrátil mu agent s klidem v hlase. Tom pokýval hlavou, že zaznamenal jeho odpověď a poté zavřel ústa jako ryba, těkaje pohledem po místnosti, jako by v ní stál poprvé.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se Tom náhodně, aniž by věděl, kam přesně tou otázkou směřuje. Jestli na dění v řídící místnosti nebo na Billovy emoční a myšlenkové pochody.
„Podle očekávání,“ odvětil druhý muž.
„Okay,“ vydechl Tom hlasitě. „Takhle to asi nepůjde, protože s takovou bychom za pár minut začali řešit, z které strany se loupe slupka od banánu,“ promluvil Tom s jasným úmyslem přejít rovnou k věci. „Já asi začnu,“ odhadl situaci, protože Bill udělal drobný krok vzad, aby se mohl opřít o hranu linky, a zároveň si založil ruce na hrudi, ale ne v opovrhujícím nebo nepřístupném gestu. Spíše to vypadalo, jako by se pažemi objímal v náznaku očekávání.
Tom udělal několik kroků hlouběji do místnosti a zůstal stát sotva dva kroky od druhého muže, aby na něj nemluvil z druhého konce kuchyně.
„Upřímně… nevím, proč jsem tě políbil,“ rozhodl se nazývat věci pravými jmény. „Ty poslední tři dny jsem strávil tím, že jsem se snažil přijít na to, proč jsem to udělal, ale bohužel ani teď nemám odpověď. Ani pro sebe a už vůbec ne pro tebe a lhát nebo vymýšlet si pohádky, to nehodlám dělat. Jediné, co k tomu mohu říct, je, že mi nevadí, že se to stalo a rozhodně kvůli tomu nehodlám vyvádět, jen si nejsem jistý, na čem teď jsme,“ přiznal.
„Myslel jsem při tom na někoho jiného,“ vyhrkl Bill, aniž by si uvědomil, že se tahle slova vůbec formují v jeho mozku, natož aby je stihl zastavit, než se přehoupnou přes jeho jazyk a opustí jeho ústa. Rozšířil oči v náznaku hrůzy, co to řekl, a neměl daleko od toho, aby vztáhl ruce ke svým rtům. Tom okamžitě zarazil své myšlenkové pochody a zaskočeně se na agenta zadíval, protože nečekal, že by z něj něco vylítlo jen tak a ještě takovou rychlostí, že skoro nezachytil podstatu celého sdělení. Několikrát mocně zamrkal a poté si odkašlala.
„Uhm… no… to ledacos vysvětluje,“ uchechtl se rozpačitě.
„Huh?“ vydal ze sebe Bill a doufal, že to znělo jako otázka vyžadující vysvětlení, protože šokovaný sám sebou nebyl schopný zformulovat jedinou smysluplnou větu.
„No… i když je to mezi námi v rámci možností dobré, nikdy bych si nemyslel, že mi dovolíš políbit tě, natož abys mi to ochotně vracel, takže mi bylo jasné, že za tím muselo být něco víc, protože za jiných okolností bych pravděpodobně skončil s rozbitým nosem na podlaze. A navíc nejsem hloupý. Vím, že v tvém chování sehrálo velkou roli to, co se ti zdálo, ať už to bylo cokoli,“ vysvětlil.
„Ty… tobě to nevadí?“
„Co? Že jsi při líbání se mnou myslel na někoho jiného?“ ujistil se Tom, že agenta správně pochopil. Bill opatrně přikývl. „Moje ego to do oblak zrovna nepovznáší, ale chápu to. Navíc, jak jsem řekl. Nevím, proč jsem to vůbec udělal, takže to rozhodně není tak, že bych to předem plánoval a vysnil si to jako dokonalou chvíli, protože pak by mi to asi jedno tak úplně nebylo,“ připustil Tom.
„Takže?“
„Takže si nejsem jistý, co dál. Za žádnou cenu ale nechci přijít o to, co se nám podařilo mezi námi vybudovat. Jsem rád, že jsme něco jako přátelé, protože jedině to mě tady zatím drží při smyslech. Nechci, aby se to mezi námi pokazilo, a jsem ochotný pro to udělat cokoli, ale…“ odmlčel se Tom a sklopil hlavu k zemi.
„Ale?“ popohnal ho Bill, zvědavý, co měl muž na srdci, že mu dělalo takové potíže to jednoduše říct.
Tom zvedl obličej zpět k agentovi a udělal k němu krok, těžce polykaje.
„Ale nemůžu tvrdit, že se mi to nelíbilo a že bych se bránil, kdyby k tomu mělo znovu dojít,“ přiznal.
„Já tohle nemůžu!“ řekl Bill rázně téměř obviňujícím a skandálním hlasem. Tomovo chování ho opravdu začínalo frustrovat a jemu se to ani trochu nelíbilo. Sem to vůbec dojít nemělo.
„Že nemůžeš, je pořád lepší, než kdybys rovnou řekl, že nechceš,“ poznamenal Tom nadějně.
„Ty jsi vážně neuvěřitelný!“ zvýšil Bill hlas. „Přesně, jak se to říká! Člověk ti podá prst a ty mu urveš ruku. Nejdřív ti nestačí, že je mezi námi čistě pracovní vztah, teď ti nestačí, že jsme přátelé, a co přijde pak? Budeš si mě chtít vzít? Mám toho teď akorát tak dost,“ sykl Bill a odpíchl se od linky a hodlal z kuchyně odejít za každou cenu, dokonce zapomínaje na kávu, kterou si uvařil a která kvůli jejich tlachání nejspíš vystydla.
„Ne, počkej!“ vykročil Tom přímo proti němu, stiskl obě agentovy paže a opřel ho zpět o linku do jeho předchozí pozice. Ruce nechával na jeho pažích a vyslal k němu prosebný pohled. „Copak jsi mě neposlouchal?“ zeptal se klidným hlasem. „Nechci přijít o to, co mezi sebou máme. Nechci, abys na mě byl naštvaný. Není to tak, že bych tě využíval, nebo zkoušel, kam až mě pustíš, když budu dostatečně vytrvalý.“
„Ne? Ale přesně takhle to teď vypadá,“ pověděl mu narovinu.
„Bille, já sám jsem z toho zmatený! Možná ještě víc než ty,“ vydechl Tom unaveně a pustil agentovy paže, aby si mohl promnout tvář.
„Co ode mě chceš?“ zeptal se Bill pevným hlasem.
„Já nevím!“ vydal ze sebe Tom frustrovaně. „Já sám nevím! Nevím ani, co chci v téhle situaci sám od sebe,“ rozhodil rukama a podíval se na Billa ztraceným pohledem. Uklidnil svůj hlas i své emoce a zavrtěl hlavou. „Vím jen to, že tě mám rád. Nevím proč, odkdy nebo jak, ale je to tak. Líbí se mi, když tě objímám, dokonce i když tě jen držím za rameno a líbilo se mi líbat tě. Tak to prostě je,“ pokrčil Tom bezmocně rameny.
„Je to tak, protože se cítíš osamělý. Ještě nedávno jsi po mně chtěl, abych ti povolil nějakou děvku, protože ti chybí sex, a když to nevyšlo, tak jsi obrátil svoji pozornost na mě, protože nikdo jiný tu není,“ zavrčel Bill z části naštvaně a z části i dotčeně.
„Tak to není!“ bránil se Tom.
„Prosím tě!“ zakoulel Bill očima otráveně.
„Není to tak! Kdyby tu místo tebe se mnou byl Neureuther, v životě bych se na něj nepodíval tak, jak se dívám na tebe.“
„A jak se na mě díváš?“
„Já…“ najednou nevěda, co říct, se Tom trochu stáhl a nejistě se podíval do Billových očí. „Prostě to není tak, jak si myslíš,“ řekl raději. „Nechci tě jen proto, že jsi jediná možnost a mně nezbývá nic jiného. Rozhodně nejsi jen někdo, kým se snažím zaplácnout prázdné místo, a mrzí mě, že si tohle o mně myslíš. Ano. Možná jsem zatím neměl vztah, který by trval déle než dvě noci, ale to neznamená, že takhle zacházím se všemi. Kdybych tě chtěl jen do postele, rozhodně bys to poznal, protože já se vždycky ujistím, že osoba, se kterou jsem, si je vědoma toho, co od toho já očekávám a je jen na ní, jestli se to rozhodne akceptovat, nebo odejde, a tohle rozhodně není tvůj případ. Kdybych od tebe chtěl jen sex, rozhodně bych se neobtěžoval k tobě vstávat a snažit se ti pomoct, když jsi měl zlý sen, a už vůbec bych neztrácel čas takovými rozhovory, jaký vedeme právě teď, protože kdyby šlo jen o postel, nepřemlouval bych tě. Chceš? Tak to uděláme. Nechceš? Tvoje smůla. A jestli sis nevšiml, tak jsem se zatraceně změnil od té doby, co jsme tady, a to sis musel všimnout, když už to na sobě pozoruju i já. A je od tebe vážně pokrytecký myslet si o mně, že tě beru jen jako nějakou jednorázovou náplast, kterou po použití strhnu a vyhodím, když ty sám jsi mi před chvilkou přiznal, že jsi mě prakticky využil jen proto, aby ses mohl na chvilku líbat s někým jiným, i když jsem vedle tebe seděl já, takže kdo koho tady využívá?“ vyslal k agentovi vyzývající pohled.
„Myslíš si, že jsem myslel na někoho jiného schválně?!“ zeptal se Bill nevěřícně.
„A ty si myslíš, že bych tě schválně jen využil? Já tě z ničeho neobvinil, když jsi mi řekl pravdu, a podívej se, z čeho mě tady obviňuješ ty! To, že sis přečetl moji složku, než jsi dostal tuhle práci, neznamená, že mě znáš, a už vůbec to neznamená, že takový, jaký jsem byl při tom pošahaném psychologickém vyšetření, zůstanu do smrti. Nehledě na to, že ani jeden z nás nemůže předvídat, jak se na mě podepíše celý tenhle blázinec, přičemž vlastně ani nevíme, jestli vůbec dostanu šanci se tady s tím vším vyrovnat, až se věci uklidní. Tak promiň, že jsem se rozhodl žít tady a teď, a ne předstírat, že se mezi námi nic nestalo, aby mě zítra mohli zastřelit a tohle zůstalo navždycky nevyřešené. Ale víš co?“ poodstoupil Tom dál od Billa. „Nechme to být. Tohle zjevně nemá cenu. Já můžu být klidný, protože jsem udělal, co jsem mohl a nebudu se muset bát podívat se v zrcadle sám sobě do očí, protože já měl snahu o tom mluvit. Byl jsem k tobě naprosto upřímný a řekl jsem ti popravdě, co si myslím, jak se ohledně všeho cítím a hlavně, co cítím k tobě, takže já jsem udělal, co jsem mohl, a teď půjdu k sobě, abych se vyrovnal s faktem, že se dostaneme zpět na začátek, kdy ani jeden z nás nebude mluvit s tím druhým, což je přesně to, co jsem nechtěl, aby se stalo. Já tě mám rád, Bille, a udělal bych první poslední pro to, abys mi mohl důvěřovat, ale zametat se sebou nenechám. Ani když jde o tebe,“ zakroutil Tom hlavou a s tím odešel z kuchyně.
„Ty to nechápeš! Nic nechápeš!“ zavolal za ním Bill naštvaně. Tom se na chodbě zastavil a podíval se na agenta, který za ním vyběhl.
„To je pravda,“ připustil Tom. „Protože pochopit tě se mi zatím nepodařilo a s tímhle vším kolem se bojím, že ani nemám šanci tě pochopit, ale víš co? Možná i to se mi líbí a rozhodně to není něco, co by mě zastavilo. A věř tomu, že děláš a říkáš věci, díky kterým by od tebe většina lidí utekla ještě dřív, než bys jim stačil říct své jméno, a to ať už jako přátelé nebo jako partneři,“ řekl Tom a pomalu se otáčel, že odejde, ale Bill znovu promluvil a dohnal ho.
„Co když budeme… cokoli… a ty umřeš?“ zeptal se se staženým hrdlem.
„Bille, tohle je… promiň, že to tak řeknu, ale tohle je naprosto směšné. Kdyby lidé měli odmítat být něčí přátelé nebo milenci ze strachu, že ten druhý zemře, tak tu ty ani já nestojíme, protože naši rodiče by se nikdy nespřátelili, nikdy by se do sebe nezamilovali a nezplodili by nás. Nemůžeš chtít být něčí přítel pod podmínkou, že ten druhý neumře. Sám musíš uznat, jak pošahaně to zní.“
„Ale co když to bude moje vina?“
„KURVA, BILLE!“ zařval Tom z plných plic už z čiré bezmoci. „Já posadil své vlastní rodiče do letadla, ve kterém pak oba umřeli! Víš, jak zkurveně dlouho trvalo mně, Davidovi a Darcy přesvědčit mě, že nejsem vrah? Protože tak jsem se cítil. Protože to byla moje vina, že seděli v tom letadle, které s nimi spadlo. Jen a jen moje vina. Nenávidím se za to, že jsem s tím nemohl nic udělat, ale nezbývá mi nic jiného, než se s tím pomalu smířit. Musím to prostě přijmout. Pomáhá mi jen to, že věřím, že všechno špatné je k něčemu dobré, a že pokud osud plánoval, že moji rodiče ten den zemřou, bylo by jedno, jestli by jeli autem, lodí nebo na kole. I kdybych měl nadpřirozené schopnosti, tak bych tomu nezabránil. Umřeli by tak jako tak,“ dopověděl Tom se slzami v očích a rázně si obě oči promnul prsty, aby zahnal svoji slabost. Teprve poté spojil pohled s Billem. „Promiň,“ špitl nešťastně. „Nechtěl jsem na tebe křičet, ale tohle muselo být řečeno, a když jsi to nechtěl přijmout formou vysvětlení, pak to muselo přijít takhle,“ promluvil tiše a v tu chvíli byl opravdu odhodlaný definitivně odejít z Billovy blízkosti i za tu cenu, že by musel ignorovat cokoli, co by mu Bill chtěl ještě sdělit, aby zastavil jeho kroky. Cítil se naprosto pod psa a celá ta věc s Billem tomu nijak nepomáhala.
Otočil se k agentovi zády a se svěšenou hlavou vykročil ke své ložnici, ale znovu mu to nebylo dovoleno. Billovo hřejivé tělo se přitisklo k jeho zádům po celé délce, pravá ruka objala zepředu jeho ramena a levá proklouzla pod Tomovou svěšenou paží, aby se mohla omotat kolem jeho pevného břicha. Tom zastavil a díval se před sebe, vnímaje Billovu tvář opřenou o svou hlavu a teplý dech na svém pravém uchu. Nechtěl nic jiného, než sevřít obě Billovy paže a omotat si je kolem svého trupu ještě těsněji, ale nevěděl, jestli to vůbec mělo cenu. Jestli to z Billovy strany nebyl jen nějaký chvilkový výpadek, aby za minutu mohl odskočit od něj a říct, že tohle nemůže. Tom hlasitě vydechl a v jeho sevření se otočil.
„Já na tohle nemám, Bille,“ špitl Tom. „Nemám na to vypořádávat se s tvými náladami, abys na mě byl jeden den milý a druhý den se ke mně choval jako k obtížnému hmyzu.“ Bill nejprve schoval obličej do Tomova krku, ale poté promluvil.
„Trvalo mi zatraceně dlouho, než se ze mě stal tenhle člověk. Nemůžeš po mně chtít, abych se změnil ze dne na den,“ pověděl mu Bill.
„Nechci, aby ses měnil v někoho, v koho nechceš, a ještě k tomu jen kvůli mně. Chci jen, abys vzal v úvahu, že nejsem kus nábytku, kterému jsou tvoje výkyvy jedno, a bude je poslušně bez řečí snášet,“ broukl Tom.
„Já…“ Tom zavrtěl hlavou a přiložil ukazováček k Billovým rtům, aby zastavil cokoli, co chtěl agent vypustit z úst.
„Už nic neříkej. Myslím, že slov na jedno ráno padlo už dost. Nechme si to oba projít hlavou. Já půjdu k sobě, chci teď být chvíli sám,“ uvědomil si Tom, že v ten okamžik bude lepší, když oba dostanou prostor nebýt v přítomnosti toho druhého. Bill tedy sevřel ústa do obvyklé linky a přikývl. Tom se mírně pousmál, pohladil agentovu tvář a ať Bill chtěl nebo ne, stejně mu Tom vtiskl jednoduchý rychlý polibek na ústa.
Ačkoli se vůbec nedostal k přípravě snídaně, pro kterou si do kuchyně původně šel, stejně se vrátil s prázdným žaludkem zpět. On měl ve vztahu k Billovi více méně jasno. Nevěděl sice, co očekává od budoucnosti, ale věděl, co chtěl teď. S čím ale chtěl zůstat sám, byly myšlenky na jeho rodiče, které se mu honily hlavou za tu dobu, co byl zavřený v domě, čím dál častěji, aniž by tušil proč.
Příště: „Předtucha„
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Tak to se mi ulevilo. Bála jsem se, že Bill bude vyšilovat, nebo že s Tomem úplně přestane mluvit, ale dopadlo to nad očekávání dobře. Celá ta jejich debata mi sice připadala jak scéna z nějaké telenovely a úplně jsem čučela, jak je Tom ukecaný… ale tak hlavně že si to všechno pěkně vyříkali a není mezi nimi žádné napětí. Naopak, vypadá to čím dál, tím líp… 🙂
Díky za díl
Bola to ťažká časť, ale myslím že v rámci toho, v čo všetci dúfame ( teda v ich zblizenie ) jedna z najdôležitejších. A čo sa smerovania príbehu týka – už dávno som sa naučila, že väčšina mojich príbehov si žije vlastným životom. Berieš to, len proste píš, ako to cítiš. Ide ti to dobre. Príbeh si musí prejsť vlastným životom a verím že potom sa ti podarí vrátiť sa k hlavnej téme. A my si zatiaľ užijeme každú ďalšiu časť! :-p
Bála jsem se že se to vrátí na začátek ale Tom zabojoval a vyplatilo se to.
Tom je velmi silny clovek. Bill si hraje na tvrdeho, ale mam z toho pocit, ze nakonec je ten slabsi on. Jsem rada, ze aspon Toma zastavil. Bill prisel o milovaneho pritele a pravdepodobne rukou toho hajzla co jde ted po Tomovi. To bude jeste masakr…
Dekuji za dil 🙂
Naprosto dokonalá kapitola,moc se mi líbilo,že Tom sebral sílu a odvahu říct to Billovi…teď jen jak moc to zamíchá s jejich vztahem…děkuji moc za kapitolu 😉
No páni… celý týden jsem nad tou povídkou v práci přemýšlela a přehrávala si v hlavě různé scénáře, jak to asi bude pokračovat, ale samozřejmě, že to nakonec pokračuje zase úplně jinak. Už mě to ani nepřekvapuje 🙂 Nevím sice, jaké byly tvé původní záměry, ale já jsem z celkového vývoje nadšená. I dnešní díl se mi moc líbil, Toma vážně obdivuju, já bych nikdy nedokázala začít s takový tématem jako první. Jen mě trošku tahají za uši ty jeho proslovy. Mluví v nich jak kniha a to mi k němu vůbec nejde. Takové obraty bych já z pusy nevypustila ani normálně, natož v tak vypjaté situaci. Chybí mi tam trochu hovorovější pokec…
Ale i tak se nemůžu dočkat pokračování!
Aaaaaa!!! Bože proč to mám vždycky přečtené za pár minut 🙁
Jsem z Toma úplně na větvi a upřímně jsem od začátku čekala, že to bude spíš Bill, který začne jako první projevovat náklonnost Tomovi. Ale od Toma je to ultracute, takže jedině dobře 😃
Jsem fakt hodně zvědavá na Billův příběh, co se vlastně stalo a koho si vůbec místo Toma představoval.
Díky bohu si to kluci pěkně vyříkali a tím i vyčistili vzduch! Toma obdivuju, že je tak odhodlaný o těchto věcech mluvit, protože někdy je to sakra složité. 😉