Strach (2/2) (ff)

Před dveřmi se naposledy zastavím. Naposledy si dodám odvahy a s rychle bušícím srdcem zaklepu. „Dále,“ ozve se bratrův hlas. Raději hned vstoupím, protože jinak bych si to rozmyslel a okamžitě zapadl zpátky k sobě. „Čauky marode, jak je??“ vstoupím do pokoje s velmi přirozeným úsměvem (heh to jo, křeč 4ever :D). „Ale jo, už dobrý,“ odpoví mi znuděně Tom. Žádný náznak toho, že by mě rád viděl. Nic. Tváří se, jako by přišla pokojská a on jí oznamoval, že potřebuje vyměnit ručníky. Začíná mě zaplavovat vlna smutku, který nechci před bratrem ukázat. Svěsím ramena a chystám se k rychlému ústupu. Začínají mě nepříjemně pálit oči. A opravdu nechci, aby Tom věděl, jak moc mě bolí to, že jsem byl jen jedna z jeho dalších hraček. „Tak já půjdu, chtěl jsem jenom vědět, jak ti je,“ dostanu ze sebe ještě s docela klidným hlasem. Vím, že pokud budu muset ještě jednou na něj promluvit, hlas se mi zlomí a já se tady naplno rozbrečím. Rychle proto sáhnu po klice se úmyslem se odsud co nejdřív vytratit. „Cože?? A to jsi sem přišel jenom kvůli tomu, aby ses zeptal, jak mi je?? To ani nepůjdeš dál??“ vyvalí na mě oči Tom. „Myslel jsem, že jsi unavený, tak tě nebudu otravovat,“ kníknu směrem k Tomovi. Ale uvnitř opět začal hořet ten plamínek naděje, který skoro uhlasl pod tíhou mých pochybností, strachu a mé bujné fantazie. „Válím se tu celej den. Myslíš, že jsem unavený??“ hodí pohled, který jako by pochyboval o mém rozumu. „A Billí, ty mě nikdy neotravuješ,“ ujistí mě bráška. Skoro vypísknu radostí. Ale naštěstí se ovládnu. Na tváří se mi objeví ten nejzářivější úsměv, který jsem schopen vykouzlit. „Tak půjdeš už konečně ke svému vážně nemocnému bratrovi nebo tam budeš stát jak solnej sloup??“ probere mě za návalu naprostého štěstí bratrův pobavený hlas. Neztrácím čas s vymýšlením odpovědi. Rozběhnu se a skočím přímo na Toma.

„Ufffff. Sice tě každej podezřívá z anorexie, ale když na člověkovi přistaneš, tak teda moc lehkej nejsi,“ zafuní pode mnou Tom. „Tss,“naoko se urazím, ale svou pozici nemám v úmyslu měnit. Jen se trošku sehnu, abych měl lepší přístup k bratrovým dokonalým rtům, které přímo vyžadují políbení. Začnu se tedy pomalu přibližovat, ale těsně před jeho rty se zastavím, abych se zadíval do ještě úžasnější věci než jsou jeho měkké rty. Zadívám se mu do očí, které znám odmalička, ale přesto se mi z každého jejich pohledu podlamují kolena. Tom se pode mnou nepatrně zavrtí. To mě vytrhne z přemýšlení. Okamžitě zruším tu nepatrnou mezírku mezi našimi rty a hladově bratra políbím, jako by to mělo být naposled. Do polibku dám vše, co cítím. Všechnu radost, kterou právě prožívám. Čím dál více si k sobě Toma přitahuji. A on se nebrání, spíš naopak. Když se od sebe po nekonečném, ale nádherném polibku oddělíme, stočím se Tomovi do náruče. Tuto chvíli chci mít navždy uchovanou v paměti, i kdyby měly přijít tisíckrát lepší. Nic nenahradí ten pocit maximální úlevy, že jste se strachovali zbytečně. Všechen můj strach se sice rozplynul hned po druhé bratrově větě, ale jistotu jsem získal až teď. „On mě neodehnal. Neřekl mi, že je konec,“ raduju se v duchu. „Bille??“ ozve se najednou Tom. „Musím ti něco říct.“ V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. „Copak??“ snažím se zachovat klid,ale uvnitř mě svírá strach z toho, co mi chce Tom říct. Tep mám asi sto dvacet, srdce až v krku. Hlavou se mi hodní neuvěřitelné teorie o tom, co mi chce Tom říct. „Panebože, ať to není to, co mi včera nedovolilo usnout. Prosím,“ modlím se v duchu. „Musím ti něco říct,“ opakuje znovu Tom zvláštním hlasem. Jako by si dodával odvahu. „Co mi musíš říct??“ začínám být mírně hysterický. „No víš Bille, já, já, já,“zakoktá se Tom

„Co já?? zeptám se přiškrceně. Vlna štěstí mě nadobro opustila a já se topím v moři nejistoty. Houpu se na jejích vlnách a strach mě tak ochromil, že se začínám topit ve vlastních myšlenkách.

Mám dojem, že jestli se Tom co nejdříve nevymáčkne, tak tu zkolabuju. Můj strach mě naprosto pohltí a já nebudu schopen vnímat nic jiného než bolest, kterou mi přináší má bujná fantazie. Jak tak na bratra koukám, do kolapsu taky nemá zrovna daleko. „Co mi to chce jenom říct?? Tváří se tak podivně. Nikdy jsem ho takhle neviděl,“ přemítám si v duchu Tomův výraz.

„Já,“začne znovu Tom. „Miluju tě. Strašně moc. Nikdy jsem takhle silný pocit nezažil. K nikomu jsem nikdy nic tak silného necítil. Až k tobě. Když se mnou nejsi, musím na tebe pořád myslet, přemýšlím, co asi děláš, kde jsi. Než usínám, myslím na tebe. Má první myšlenka po probuzení patří tobě, Bille, miluju tě strašně moc, že mě to až děsí,“ vychrlí na mě Tom.

Po tomto proslovu zůstanu na Toma nepřítomně zírat. „Je to možné?? On mě miluje. Nechce to ukončit,“ srovnávám si v hlavě právě vyslechnuté věty. Samým štěstím začnu brečet. Z očí mi vytrysknou slzy štěstí. Štěstí, které nejsem schopen ventilovat jinak než slzami. Toma to vyděsí. „Bille??“ zeptá se chvějícím hlasem. „Taky tě miluju,“ při těchto slovech se mu vrhnu kolem krku. „Strašně moc. Hrozně jsem se bál, že mě dnes od sebe odeženeš. Že to dnes skončíš. Miluju Tě lásko,“šeptám mu od ucha. Tom se ode mě odtáhne. Zadívá se mi zkoumavě do očí s otázkou: „Proč jsi se bál??“ Utřu si slzy a začnu mu popisovat důvod svého strachu: „Protože je to dneska čtrnáct dní,co jsme se poprvé políbili. Čtrnáct dní od dne, kdy jsme si uvědomili, že pro sebe nejsme pouze bratry. Měl jsem strach, že mě od sebe odeženeš. Že mi řekneš konec, že zničíš všechny mé sny a naděje.“ „Ale proč bych tě měl odehnat??“ nechápe Tom. „Protože jsem spolu čtrnáct dní,“ kníknu hlasem sevřeným maximálním štěstím.

„No a??“ pronese Tom a jeho obočí skončí dosti vysoko. „No a??“ začínám zvedat hlas. „No a?? Ty asi ani netušíš proč jsem se tak bál, co??“ tentokrát na něj opravdu vyjedu. Do hlasu dám více tvrdosti, než jsem zamýšlel, ale emoce se derou na povrch a já nejsem schopen je kontrolovat. „Tak to teda vážně nechápu,“ odpoví Tom naštvaně. Hodí po mě výraz, který by mě na místě rozsekal tak na milion mikro nano kousíčků. „Bál jsem se proto, že ty vždycky, když jsi chodil s nějakou holkou, jsi po čtrnácti dnech vztah ukončil. Bez udání rozumného důvodu. Ani nevíš, kolik holek jsem utěšoval, když už tě přestaly bavit. Ani nevíš, kolik se jich ptalo, proč jsi to udělal?? Já se tě ptal. Chtěl jsem další zklamané dívce říct, proč jsi jí zničil naděje. Chtěl jsem to pochopit, ale nikdy jsi mi neřekl proč. Proto jsem se tak bál. Nevěděl jsem totiž, na čem jsem. Myslel jsem,že jsem jen další z tvých čtrnáctidenních hraček,“ zlomí se mi hlas a já se nekontrolovatelně rozbrečím. Slzy se mi kutálejí po tváří a já nejsem schopen je zastavit.

Večer jsem nebrečel, ale teď si všechny zadržované slzy nacházejí cestu ven. Tom na mě zůstane překvapeně koukat. Asi ani netušil, co vše mě může napadnout. Abych byl upřímný, taky jsem netušil, co vše mě může napadnout. Ale když člověk nezná své šance, zná povahu osoby, o které přemýšlí, tok myšlenek, který se rozeběhne, se nedá jen tak snadno zastavit. Tom si mě přitáhne do náruče a kolébá mě jako malé děcko. Pohupuje se se mnou v pravidelném něžném rytmu a do ucha mi šeptá ta nejkrásnější slova, která v tuto chvíli potřebuji slyšet. „No tak, lásko, neplakej, prosím tě. Já nevěděl, že si měl takový strach. Zlatí prosím, přestaň plakat. Jak tě to vůbec mohlo napadnout, že bych tě chtěl opustit?? Tobě bych přece nikdy neublížil. Nikdy bych tě neopustil. To si navždycky zapamatuj.“ Jemně mě od sebe odtáhne a poví mi snad udělá tu nejkrásnější věc. „Všechny holky jsem měl tady,“ klepne si při tom na hlavu,“ale tebe jediného mám tady,“ položí si ruku na srdce. Pořád mi tečou slzy. Ale tentokrát jsou to slzy dojetí. Nikdy bych to od něj nečekal. Tom přece není romantik. Myslel jsem si to až do této chvíle.

Zadívám se bratrovi od očí. Vidím v nich všechnu lásku, kterou ke mně cítí. Jeho oči mne ujistí v tom, že mi nelhal. Vidím v nich něco, co už nikdy v životě u nikoho neuvidím a ani nechci vidět. „Děkuju,“ dostanu ze sebe. Je to jediné, na co se vzmůžu. Nejsem schopen nic vymyslet. To, co právě prožívám, mne celého naprosto zaplňuje. „Za co??“ setře mi Tom slzy. „Za to, že jsi. Za to, co jsi mi právě teď řekl. Promiň mi, že jsem pochyboval.“ Po těchto slovech si k sobě Toma přitáhnu a něžně jej políbím. Nejsem schopen vymyslet slovy něco tak dokonalého jako Tom. Vím, že ať bych řekli cokoli, nevyjádřilo by to vše, co cítím. Proto do svého polibku vložím všechnu svou radost, celé mé štěstí, které prožívám. Raději svůj vděk a cit vyjádřím činy.

Občas je lépe jednat než mluvit. A tím se také řídím. Zkuste to také. Skutky jsou občas lepší než slova. Někdy samým štěstím nebo i jiným citem nedokážeme myslet. Nedokážeme to, co cítíme vyjádřit slovy a při jejich hledání nám uteče síla okamžiku, pro kterou ta slova hledáme. Nepřemýšlejte nad slovy, ale jednejte podle svého srdce.

Menší poselství lidstvu =) … buď se podle něj řiďte nebo ne … je to na vás.

autor: Akkira
betaread: Michelle M.