Odešel

Odešel a nechal mě tu… Asi se už nevrátí… Jak by také mohl, vždyť z té cesty, na kterou se vydal, už není návratu. Proč mě ale nechal tady? Samotného, bez pomoci, bez něj… Mám žít dál, to mi řekl, když odcházel. Ale jak to jde? Zmizela mi ta lepší polovina, zmizelo moje já. Už jsem sám a dokud se nevydám za ním, tak sám zůstanu. Nikdo mi nemůže pomoct zahnat ten stesk, ten pocit prázdnoty, když je pryč. Žij dál, řekl a opustil mě… Přál by si, abych zůstal takový jaký jsem byl. Ale jak můžu být stejný jako s ním, když tu není. Nedokážu se usmát, aniž bych nemyslel na jeho úsměv. Na ten kouzelný krásný úsměv, který poslední dobou patřil jenom mě. Jak bych mohl zapomenou na ty hvězdy v jeho očích, které zazářily jenom pro mě, když jsem ho objal a políbil.

Pořád ho vidím přede mnou… Jak tam ležel, usmíval se a potom… Byl pryč… Tak najednou, tak náhle. Prostě tu nebyl a já mu chtěl říct tolik věcí. Že jsem nechtěl zhasnout ty hvězdy jeho očí, že to byla chyba a že mě všechno moc mrzí. Že už tu budu pořád pro něj, navždycky. Že ho miluju a nikdy nepřestanu. Že jsem nechtěl pochybovat o naší lásce, o něm, o nás… Proč je ale vždycky všechno jinak, než chceme? Nestihl sem mu říct ani jedno z toho, odešel. S vědomím, že už není žádné my, ale přesto se nezlobil, odpustil mi, přál mi jen to dobré… Žij dál, řekl… Jako by věděl, že ve chvíli co ho ztratím, už můj život nebude mít smysl. Jak jsem jenom mohl dopustit, aby v té nejhorší chvíli byl sám. Jak jsem jen mohl nechat jeho hvězdičky zhasnuté, proč jsem nepřišel dřív, třeba by to potom nevzdal tak lehce.

Říkali, že prý čekal na mě… Chtěl se rozloučit, doufal že se vrátím, že se to srovná, ale já to nestihl… Proč jsem nepřišel včas? Odešel s pocitem, že je všechno pryč… Že je sám… Ve chvíli, kdy jsem vešel do dveří, jsem poznal, že už je pozdě, že už mu nestihnu vysvětlit, že je jediný koho miluju… Sakra proč? Proč jsem tak otálel s tím přiznat pravdu… Všechno mohlo bejt jinak. Mohli jsme být spolu, mohl jsem znova líbat jeho rty, držet ho v náručí, usínat v jeho objetí… Chybí mi… Chybí mi stovka těch maličkostí, které už nejsou možné. Že už nikdy nebude v koupelně vonět jeho šampón, že každé ráno nezůstane na mém polštáři stopa jeho parfému… Tak moc bych chtěl být s ním, ať tady, nebo tam, kde je teď on. Proč jsem jenom nepřišel o chvíli dřív? I tak bych teď byl sám, ale s pocitem, že když odcházel, tak věděl že pro mě něco znamená… Že ho miluju.

Bráško, proč jsi mě tu nechal? Vím, že jsem ti ublížil, ale tohle je moc krutý trest. Já ti vzal iluze, ale ty jsi mi vzal celý můj život… Protože ty jsi byl můj život, víš… Znamenal jsi pro mě všechno na světě, jenom jsem to neuměl dát najevo tak jako ty mě. Měl jsem pocit, že to není potřeba… Že to přece musíš vědět, že to na mě je poznat, asi bylo, ale proč mi nedošlo, že občas je potřeba i něco říct. Pár slůvek o lásce a všechno by bylo jinak. Vím jak mi bylo krásně, když si mi šeptal do ucha, že mě miluješ a že nás nikdy nikdo a nic nerozdělí. Proč mi sakra nedošlo že ty potřebuješ to samý? Byl jsi naše sluníčko, neustále dobrá nálada, na rtech úsměv a v očích ti zářily ty nejkrásnější hvězdy celého vesmíru. A já tohle všechno zničil jedním okamžikem. Jednou zasranou chvílí, která absolutně nestála za to. Víš lásko, nic nebylo… I kdybys tam nepřišel, tak by nic nebylo, bráško… Teď to zní jako klišé,viď? Ale věř mi, je to tak… Když zavřu oči, vidím tebe. Jenom tebe, jak se směješ, jak si rovnáš vlásky a pohráváš si s piersingem… Teď už ti nemůžu říct, jak moc jsi pro mě znamenal, jak moc jsem tě miloval. Ale vím, ve svém srdci jsem přesvědčený, že jednou… Jednou se zas sejdeme a když mi dáš poslední šanci, tak ti dokážu, že na světě není nikdo, kdo by tě mohl nahradit v mém životě, v myšlenkách, v mém srdci…

Miluju tě bráško a navždy budu.

Mladý kluk dopsal těch pár řádků a zpětně se začetl do dopisu, který už nemá komu být doručen. Uvědomoval si, jak zmateně ty věty vyznívají, ale byla v nich upřímnost a to se cení. Věděl, že ani sto dopisů už nezvrátí osud, kterému byl ale teď připraven čelit. Zalepil obálku, nadepsal ji a pomalu vyšel ze dveří. Nevšímal si pohledů těch kolem, beze slova procházel okolo spousty lidí, některé ani neznal, na jiné mu sklouzl pohled a kývl hlavou. Nezastavoval se, proč taky? Aby si vyslechl falešná slova útěchy od cizích, nebo aby čelil zoufalství těch blízkých? Ne, to by teď nedokázal. Vlastně měl ten dojem že asi nikdy nedokáže předstoupit před jejich společné známé a přiznat: „Umřel kvůli mě…“ Buďto by ho odsoudili, nebo zase litovali a on si nepřál ani jedno, i když… Věděl, že to odsouzení by si zasloužil více než lítost. Procházel kolem nich a přemýšlel… Vcelku o ničem, jen se snažil zapomenout na tu bolest, kterou cítil. Na bolest, která byla v jeho případě několikanásobná… Ztratil bratrovu důvěru, lásku a nakonec i bratra samotného. A všechno svou vinou. Znovu si vzpomněl na jeho poslední slova: „Žij dál“

„Ale jak to jde, sakra!“ vykřikl zoufale směrem k nebi. „Když ty jsi tam a já tady.“ Přešel zelený trávník k místu, kde už dnes jednou byl. Nevšiml si, že ho pozoruje pár očí. Klesl na kolena, položil bělostnou obálku na ještě bělejší kámen. „Chci abys to věděl,“ zašeptal a z posledních sil zadržoval slzy. „Nikdy se tě nevzdám…. Nikdy!“ a to už se mu kutálely po tvářích. Na rameni ucítil cizí dlaň, dotyk tak jemný, že kdyby si nebyl jistý tím, že je to nemožné, přisoudil by ho bratrovi.

„On to ví,“ ozval se tichý hlas. „Počká na tebe,“ stiskl ten člověk chlapcovo rameno. Ten se otočil a v jeho náručí se vyplakal. Ze žalu nad ztrátou bratra a zlomeného srdce. Nechal se hladit po zádech a poslouchal tichá slova útěchy, která snad konečně splňovala svůj účel. Nebyla jen tak prázdná jako od ostatních, ale měla smysl. Nakonec byl schopen sám vstát, pohlédl neznámému do tváře a poprvé od té osudné chvíle se usmál.

„Věděl jsem, že přijdeš,“ zašeptal a utřel poslední slzu. Neznámý kývl hlavou, objal ho kolem ramen a odváděl ho od bílého náhrobku. Znovu přešli zelený trávník a oba se otočili. Obálka už tam nebyla.

„Počká na nás,“ řekl chlapec a naposledy se podíval na jméno. „TOM KAULITZ“

„Počká a odpustí,“ odpověděl mu jeho doprovod a tak odešli…

autor: Sandia D’Ane
betaread: Janule