autor: Saline A.
„Bille?“ jakmile se Bushido vzpamatoval z Billova rychlého úprku, okamžitě vyrazil za ním. „Maličký, co se děje?“ zjihl, sotva zaslechl jeho tiché zaštkání. „No tak, vylez ven a mluv se mnou…“
Bill se trhaně nadechl. Věděl, že musí vyjít ven a vysvětlit Bushidovi svoje náhlé selhání, ale jen co si představil, že by mu měl říct o konverzaci s jeho maminkou, žaludek se mu bolestivě zkroutil. „Já… nemůžu.“
Bushido si povzdechl, bokem se opřel o stěnu vedle Billovy kabinky. „Tak jen vylez ven. Pojď, nemusíš mi o ničem říkat, jen vylez ven.“
Bill chvatně otřel dotěrné slzy a zhluboka se nadechl, ale jakmile otevřel dveře a pohlédl Bushidovi do tváře, cítil, že slzy jsou zpátky. Stihl zašeptat tichou omluvu, než si ho Bushido přitáhl do pevného objetí.
„Jen se vybreč, uleví se ti. Všechny špatné emoce budou na chvíli pryč,“ šeptal mu do vlasů, zatímco se k sobě tiskli. Nepamatoval si, kdy naposledy musel čelit slzám někoho z okolí, nebo kdy se snad o to staral. Billovy slzy ale zvláštně působily i na něj, chtěl ho popadnout do náruče a odnést pryč, přimět ho zapomenout na všechno zlé.
„Promiň,“ zamumlal Bill znovu o několik minut později. „Já… Nějak mě to vzalo mnohem víc, než jsem čekal. Tvoje maminka je tak…“
„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ Bushido prsty jen zlehka projel chlapcovy vlasy, než se naklonil a zlehka ho políbil. „Pojď, ještě máme chvíli jen pro sebe. Vypadneme odtud, ať načerpáš trochu jiné myšlenky.“
„Nejsem schopný teď řídit, potřebuju se dát dohromady, než si sednu za volant, Bushido.“
„Je tady rozlehlý park. Pojď, projdeme se,“ s polovičním úsměvem chlapci nabídl dlaň.
Několik dlouhých minut společně procházeli rozlehlou zelení v naprostém tichu, Bill se úpěnlivě snažil nemyslet na to, co mu řekla Bushidova matka, takže se soustředil na jemná kolečka, která mu Bushido palcem kreslil na hřbet dlaně. Daleko od zraků všech ostatních se Bushido posadil na lavičku pod stromem, nechávaje chlapce, aby se mu stulil po boku. „Vím, že by to mělo být naopak a já bych měl být psychickou podporou tobě. Jsem tu od toho, abych ulevil tvé psychice,“ zamumlal Bill s povzdechem, když se konečně uklidnil natolik, aby dokázal v klidu mluvit. Dlaň si položil na Bushidův hrudník, jen aby mohl vnímat tlukot jeho srdce. „Nevím, proč mě to tolik vzalo,“ zalhal. „Hádám, že jsi mi k srdci přirostl tak moc, že mě vzalo vidět tvoji maminku tak bezmocnou.“
„Já vím. Když onemocněla poprvé, po každý návštěvě nemocnice jsem vypadl ven a opil se do němoty, protože jsem to nedokázal snést. Myslím, že kdybych teď nebyl za mřížema, nejspíš bych dělal to samé. Opíjel se do němoty.“
„Sice to tak teď zrovna nevypadá,“ mladík k muži vzhlédl, dlaní přejel po jeho krku a pousmál se, „ale teď máš mě, abys to dokázal snést. Jsem tu pro tebe.“
„Škoda, že tu pro mě nemůžeš být i v noci, kdy to bývá nejhorší,“ Bushido tiše povzdechl. Zavrtěl hlavou a chlapci věnoval alespoň mírný úsměv, raději se ale sklonil a přitiskl rty na jeho. Nemohl se zbavit vzrušení, kdykoliv se na Billa podíval, v úzkých kalhotách a upnutém černém roláku vypadal jednoduše skvostně. Objímal ho kolem pasu pevně, přičemž nijak nekrotil svou ruku, když zabloudila pod látku Billova ošacení a přejela po celé linii jeho útlého pasu. Bill spokojeně zamručel. Tohle byly úplně jiné doteky než od Tobiase. „Škoda, že nemáme víc času,“ zamumlal Bushido do jeho rtů.
„Ve škole mi zařídili, abych za tebou mohl docházet i o víkendu. Zkusím zajistit, abychom pro sebe měli místnost pro návštěvy,“ vydechl Bill. Bushido s polibky sjel po čelisti až na krk, díky čemuž si Bill málem prokousl spodní ret. Zavřel oči. Dotýkat se Bushida bylo tak příjemné a samozřejmé, až úplně zapomněl na prostředí, ve kterém se nacházeli. Dokázal myslet jen na to, jak potřebuje soukromí poskytované návštěvní místností. „Ježíši,“ zasténal. Jakmile jeho nehty přišly do styku s kůží na Bushidových ramenou, jako by se probral z transu. „Měli bychom… zpomalit,“ zakňučel lítostivě, ale přesto si zdvihl jeho hlavu, aby mohli znovu spojit rty ve vášnivém polibku. „Bože, co to s tebou je?“ vydechl. Opírali se čely, přitisknuti jeden ke druhému. „Nutíš mě přemýšlet nad věcmi, které…“
„Buď rád, že nevíš, nad čím vším přemýšlím já, když přijde na tebe,“ s úsměvem Bushido zavrtěl hlavou. „Od prvního dne, kdy jsem tě spatřil, na tebe myslím v jednom kuse.“
„Opravdu?“
„Jo. Hádám, že za to můžou tvoje oči. Kdy tě napadlo začít se líčit?“
„Oh, to už je pár let zpátky,“ Bill mávnul rukou. „Jednou jsem se snažil vymyslet si skvělý převlek na halloween a zkusil si udělat temné líčení, abych mohl jít za upíra. Za upíra jsem nakonec nešel, ale líčení mi zůstalo,“ zasmál se.
„Líbilo se mi, jak jsi jednou přišel skoro nenalíčený,“ Bushido palcem přejel přes chlapcovy rty. „Vypadal jsi tak nevinně.“
Bill pokrčil rameny. „Však také nevinný jsem.“
„Počkej, chceš říct…?“ Billovy tváře zbarvily ruměnce, krátce přikývl. „Wow. No, to by mnohé vysvětlovalo.“
„Co třeba?“
„Třeba to, proč na tebe má takový vliv to, co se stalo s těmi kamarády od tvého bratra. Se mnou ale nejsi nijak zdrženlivý nebo tak. Na co jsi čekal?“
„Vlastně na nic,“ pokrčil Bill jednoduše rameny, koutkem oka zkontroloval, kolik času jim ještě zbývá. „Jak už jsem říkal, nikdy jsem nebyl nějak extra společenský, takže jsem nenašel moc příležitosti k tomu, abych si našel někoho, s kým bych takový zážitek chtěl sdílet. Zároveň jsem ale nikdy nechtěl, aby to bylo s prvním klukem, kterého potkám, a on zrovna bude mít zájem. Rád bych, aby to bylo s někým, koho mám alespoň trochu rád, a touha je vzájemná.“
„Se mnou se ale moc zpátky nedržíš,“ škádlivě ho Bushido pošimral pod bradou.
„Protože tebe mám rád a touha je vzájemná,“ skousl si Bill spodní ret s úsměvem.
Muž se trochu zaklonil, aby na mladíka lépe viděl. Usmál se na něj tak, že Billovo srdce vynechalo několik úderů. Jako by se usmíval každý centimetr jeho obličeje, a jak mu zářily oči! Bushido přiložil dlaň k chlapcově tváři. „Ani nevíš, jak jsem ti za dnešek vděčný.“
„Pokud mi slíbíš, že to nebylo naposledy, co jsem tvou maminku mohl vidět, není třeba mi být vděčný,“ Bill mu úsměv něžně oplatil.
„To ti slíbit můžu.“
Po krátké zastávce za křižovatkou těsně před vjezdovou silnicí k věznici, během které si Bill s Bushidem vyměnili pár krátkých polibků a milých frází, se jen neochotně loučili na chodbách uvnitř budovy. Vzhledem k množství kamer a dozorců ale ani jeden nedal znát, jak moc jim to vadí. S jasným plánem Bill nasadil úsměv, o kterém věděl, že mu nikdo neodolá, a sebevědomým krokem zamířil přímo do kanceláře k Sakimu. Potřeboval s ním probrat veškeré podrobnosti jeho návštěv.
„Dobré odpoledne,“ nesměle přešlápl mezi dveřmi. „Doufám, že neruším, můžu klidně přijít později.“
„Ne ne, pojď dál,“ Saki si unaveně promnul oči a vděčně odložil jakýsi štůsek papírů. „Alespoň si trochu odpočinu. Co potřebuješ?“
Bill s úsměvem přešel ke stolu a okamžitě zasedl na křeslo, skládaje si ruce do klína. „Vlastně jde o to, že bych se s vámi chtěl domluvit o rozvrhnutí mých příštích návštěv tady. Nevím, jestli s vámi už mluvila má profesorka, paní Rigbyová, ale dohodli jsme se, že vzhledem k závažnosti nemoci Bushidovy maminky a toho, že s ní bude docházet do nemocnice, by bylo dobré, abych s Bushidem trávil trochu víc času. Sice mi navrhl, abych s ním chodil i za jeho maminkou, ale myslím si, že by nebylo úplně vhodné, abych tam byl pokaždé. Dny, kdy bych nemohl být s Bushidem, bych využil k přípravám na zkoušky, kterých už začíná být poměrně hodně. Protože ale Bushido je předmět mé závěrečné práce, nemůžu si dovolit přijít o tolik drahocenného času, tuplem když už mi ho moc nezbývá. Proto nás napadlo, že bych mohl docházet někdy o víkendu, a pokud byste byl tak laskavý, na pár hodin využil možnosti soukromé místnosti pro návštěvy? Všiml jsem si, že Bushido nemá moc rád pozornost, které se nám dostává od ostatních vězňů, a zároveň s ním nechci probírat nějaké intimní věci před nimi. A během dneška se mi potvrdilo, že pokud ho nikdo nesleduje ani neposlouchá, dá se s ním výborně mluvit i o niterních záležitostech, které jsou pro mě stěžejní, jak určitě chápete. Samozřejmě pochopím, když to nebude možné, je mi jasné, že o soukromou místnost má zájem spousta odsouzených, ale kdyby se tam přeci jen našel nějaký čas, který bychom mohli využít, byl bych vám moc vděčný.“
„Všiml jsem si v posledních týdnech, že jste se hodně sblížili, stejně jsem ale byl překvapený, když mi oznámil, že s ním dnes jedeš ty. Hádám, že jste se sblížili víc, než jsem si myslel,“ zamrkal Saki na chlapce, až si Bill pomyslel, že Saki ví. „Nicméně jak jsi sám řekl, ta místnost je hodně vytížená. Spousta vězňů samozřejmě využívá možnosti propustky a své potřeby vyplňují venku, i tak ale bude těžké najít nějaký volný termín.“
„Jsem ochotný se samozřejmě přizpůsobit, nemám problém přijet ráno nebo večer, většinu víkendů stejně trávím pracemi do školy, takže mám opravdu možnost maximálně se přizpůsobit vám.“
„No, tak pojďme udělat nějaký rozvrh,“ s úsměvem Saki přikývl a naklonil se ke svému počítači, díky čemuž nemohl vidět, že Bill nadšením málem začal tančit.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Krásna kapitolka Bushido bude potřebovat někoho až bude z maminkou zle věřím že Bill to zvládne.
Nádherné čteníčko, dokonce jsem nějak zapomněl na kafčo!
On je taaaaak sladky ^^ nevinny andilek Bill a jeho osobni ochrance. Nadherny dil 🙂