Zmateně se rozhlédl po pokoji…
Ach ano… něco hledal. Ale co jen to bylo?
Chvíli ještě stál a rozhlížel se po ztemnělém pokoji, než své tělo uvedl rozhodně do pohybu. Zamířil k velké skříni v rohu, ze které vydoloval lepenkovou krabici, nacpanou množstvím všelijakých věcí.
‚To je ono,‘ usmál se, když ve štíhlých prstech sevřel černou věc.
Už se nemohl dočkat, až si kazetu pustí. Jejich páté narozeniny. Jak jen ten čas letí.
Vlastně ani nevěděl, co od toho očekává. Snad nějakou změnu, zlom. Snad doufal v to, že když si připomene, jaké to bylo, když se na něj díval pouze jako na bratra, dokáže to ještě vzít zpět. Ale… neměl ponětí, jestli to potom nebude ještě horší.
Už si nevzpomínal, kdy přesně se na něj začal dívat jinak. Kdy přesně ho začal brát jako objekt své touhy, jako člověka, kterého je schopen milovat. Snad to trvalo zatím jen chvíli.
I když… jak se to vezme. Pro toho, jemuž na čase záleží pramálo, to možná chvíle byla. Ale pro něj, pro kterého byl čas obrovskou vzácností a největším měřítkem, to byla nekonečně dlouhá doba.
Přesto se mu prozatím podařilo tomu nepropadnout. Ne úplně. Sic už měl namále, ale ještě stále dokázal držet své emoce na uzdě a reálně uvažovat.
Na druhou stranu, ale ani to, že se obeznámil a neustále si vštěpoval všechny argumenty, které více než jasně hrály proti němu, to, že je to jeho bratr, že je to zakázané a proti přírodě, na něj ani zdaleka nedokázaly zapůsobit jako bratrovy oči.
Ten pocit jej děsil a zároveň přiváděl k nepříčetnosti. To, že nemá situaci pod kontrolou, že vše není v jeho rukou, jej deptalo.
Byla to snad opravdová láska? Často ta slova pronášel, nejednou bojoval jejich prostřednictvím, ale najednou si nebyl jist. Jediné, co věděl bylo to, že je to silné. Silnější než vůbec ještě může snést. Je až neuvěřitelné¨, kolik zmatku člověk může v duši nosit.
Tok jeho myšlenek vyrušil hlas a ruka, která mu jemně spočinula na rameni.
„Ach… tak tady jsi. Hledal jsem Tě, Bille.“ Nelekl se. Přesto se mu tep okamžitě zrychlil. Tom se s úlevným vydechnutím sesunul na postel a upřel na něj pohled.
Ani v nejmenším mu nehodlal vyčítat, že je v jeho pokoji a že se mu prohraboval ve věcech. On jediný na to měl právo. Protože před ním neměl žádná tajemství. Nic, co by musel skrývat.
„Jé… co to máš?“ ulpěl čokoládovýma očima na kazetě.
„Naše páté narozeniny,“ odpověděl stále ještě trochu zamyšleně Bill.
„To chci taky vidět! Může se koukat s tebou?“ nadchnul se hned chlapec, rozvalený v peřinách. Bill v první chvíli potlačil nutkání taktně jej odmítnout. Přeci jen… netušil, co to s ním udělá a původně měl v plánu se na to podívat sám. V klidu. Ale konec konců…
„Jasně… Tak pojď. Pustíme si to dole,“ přikývl a nepatrně se usmál.
Když roztřesenými prsty bral do rukou ovladač a stisknul tlačítko Play, rozmýšlel se, jestli přece jen udělal dobře. No… ale teď už bylo pozdě, aby ho od sebe odháněl. Usadil se vedle bratra na bílou pohovku a pohledem se zapíchl do obrazovky. Docela se těšil.
Oba dva seděli téměř bez dechu a pozorovali záznam. Bylo to, jako by se vrátili v čase.
„Chtěl bych to vrátit…“ zašeptal černovlasý mladík a stále upíral pohled na obrazovku. Vyvolalo to v něm silné vzpomínky a neuvěřitelnou melancholii. Cítil se zahnaný do kouta.
„Proč?“ jednoduchá otázka. Chlapec s dredy se upřeně zadíval do tváře svého dvojčete.
„Všechno bylo jednoduché,“ nakonec zavrhl odpověď: Protože to jsem Tě ještě nemiloval.
„Co jsi chtěl udělat – to jsi udělal. Co jsi chtěl říct – to jsi řekl.“
„A teď nemůžeš?“ pohodil Tom nechápavě hlavou.
„Můžu… ale bojím se,“ hlesl Bill.
„Čeho?“
„Následků… že když udělám to, co chci, tak už to pak nebudu moct vzít zpátky.“
„Pokud chceš něco udělat, proč bys to pak měl brát zpátky?“
„Třeba proto, že to může někomu ublížit…“ Tolik toužil…
„Nemáš náhodou životní motto – Leb die Sekunde? Nic Ti nebrání. Bráníš si sám…“ zavrhl jeho úvahy Tom.
Vlastně měl pravdu. Nebránilo mu nic. Nic, kromě jeho svědomí. Ale k čertu s ním! Poslouchal ho už dlouho!
Než se stačil zastavit, objímal bratra kolem krku a žádostivě se mu vpíjel do rtů. Nemyslel. Nepřemýšlel nad následky, nad budoucností. Žil pro ten jedinečný a neopakovatelný okamžik – tak jak si to vysnil. Nezáleželo na tom, co bylo předtím, nebo na tom, co bude potom. Nezáleželo už vůbec na ničem….
autor: Lisa
betaread: Janule
náádherný!!
OH MY GOD! dokonalýý…miluju, jak píšeš rozhovory, to je úžasný, a prostě mmáš tak úžasný povídky, jdu na další.
Podarené , milujem také jednoduché poviedkz 🙂