Unendlichkeit

Nedokážu to! Nemůžu! Stačí jen otevřít dveře… Není to tak těžké. Ale mám strach. Bojím se toho co uvidím uvnitř. Nemůžeš ho opustit. Vejdi! Rychle!

Zhluboka se nadechnu a vezmu za kliku. Pokoj, ve kterém se objevím, je krásný. Na nemocniční až moc. Všude je spousta světla, fotek, časopisů a kytek. Neuvěřitelné kolika lidem na něm skutečně záleží.

Na posteli spí krásný černovlasý anděl. Vypadá křehce, když není nalíčený jako obvykle a leží v bílých peřinách. Tiše si vedle něj sednu.

,,Jsi ta nejkrásnější bytost na světě.“ Zašeptám a pohladím ho po kostnaté ruce. Jeho dlouhé řasy se lehce zatřepou a upřou se na mě čokoládové oči.

,,Ty jsi přišel.“ Usměje se. Jeho dříve tak krásný hlas, který zbožňovaly tisíce dívek, je teď zastřený – nemoc si vybírá svou daň.

,,Za tebou i nakonec světa.“

,,Už asi brzo budeš muset.“

,,Ale no tak. Všechno bude dobrý. Ty to zvládneš.“

,,Hmm. Asi tak na hodinu.“

,,Kuš. Tyhle ironický řeči si nech na potom.“

,,Žádný ,,potom“ nebude!“ Je na něm vidět, jak si je tím jistý a přitom neuvěřitelně zoufalý.

,,Jenže já tě nechci ztratit. Jsi můj střed vesmíru, můj splněný sen… můj smysl života.“

,,Mám strach, Tome. Já nechci umřít!“ Schoulí se mi do náruče a začne tiše vzlykat. Tohle třesoucí se stvoření, vždycky plné života, se mi teď ztrácí pod rukama.

,,Neumřeš. Budu tam s tebou.“

Do pokoje přijde doktor.

,,Omlouvám se, ale…váš bratr už musí na sál.“ Takže už je to tady.Ta rozhodující chvíle. Když tu operaci zvládne, skončí tím boj s rakovinou. A když ne… skončí všechno. Bill si lehá na pojízdné nemocniční lůžko a pevně mačká mou ruku.

,,Promiňte, ale vy s námi dál nemůžete. I když jste jeho bratr.“ Řekne smutně doktor, když dojdeme na chodbu.

,,Ale já… slíbil sem mu to…“

,,Bohužel. Je mi to líto, musíte počkat tady.“ Pokrčí rameny a veze třesoucího se brášku pryč.

,,Ne… Tome… Já nechci …“ Vidím jeho plačící oči. Jak ke mně natahuje ruku, ale mizí mi za desítkami dveří.

,,Já tě miluju…“ Zašeptám a sjedu rukou po skle prvních dveří, které mě dělí od jediné bytosti na světě, pro kterou bych udělal cokoliv. Do očí se mi derou slzy. Musím být silný. Vždycky jsem to byl já, kdo ho utěšoval. Kdo nikdy nesměl být smutný, protože on pomoc potřeboval víc než já… Nesmím být ani teď. Svou myslí jsem u něj a snažím se mu dodat tolik potřebnou sílu…

Sedím sám na židli v čekárně. Nikdo z rodiny tu není. Zanevřeli na nás kvůli lásce… kvůli obyčejné lásce, kterou k sobě cítili ti nepraví. Do místnosti najednou vejde Gustav.

,,Jak je na tom???“ Zeptá se nervózně, když se posadí vedle mě. On jediný stál vždycky na naší straně.

,,Nevím.Už je tam druhou hodinu.“

,,Aha.“ Tyhle nekonečné minuty jsem mohl strávit s ním. Nervozita. Mám o něj strašný strach. Chci, aby už ta operace skončila, ale přitom nechci znát výsledek. Zase zavírám oči před realitou. Zase si představuju, že je to jen zlý sen, který brzy skončí.

Otřesu se a kouknu na hodinky. Už je na sále tři hodiny. Gustav vedle mě mezitím usnul.

On to zvládne. Musí to dokázat. Přesvědčuju sám sebe. Nemohl by mě tu nechat… Miluju ho.Udělám cokoliv proto aby žil.

Venku začíná pršet. Najednou ucítím ostrou bolest na hrudníku, až mě to srazí na kolena. Gustav ke mně přiskočí a pokouší se mě zvednout.

,,Co se stalo Tome??“

,,Prší… venku… prší…“ Zašeptám. Bill miloval déšť. Vždycky mě vytáhl ven a lítali jsme spolu po zahradě.

,,No a?“ Doktor vchází do místnosti. Jsme k němu zády, takže nemůžeme vidět zpocený plášť.

,,Nebe pláče… ztratilo anděla…“ Nemůžu zastavit ten vodopád slz .

,,Pane Kaulitzi.. Musím vám oznámit smutnou zprávu…“ Ozve se doktor. Podívám se na tmavou oblohu. Zradil jsem ho… sobecky jsem mu bránil jít tou lepší cestou. Vím, že už ho nikdy neuvidím.

,,Sbohem, Bille.“ Zašeptám směrem k jasně zářící hvězdě na nebi…