Takže, tohle je autorčina první povídka, takže jí to pořádně ohodnoťte;o)
Směji se!! Směji se sám sobě, jak sem mohl být tak bláhový a myslet si, doufat, že můj bratr bude city, které k němu necelé dva roky chovám, opětovat! Dva roky, které pro mě byly věčností, věčností ve kterém jsem se utápěl noc co noc. Tolik nocí, jež se mezi mými vzlyky proplétaly vášnivé vzdychy Toma a jeho každou noc jiné ,,kamarádky“.
Bratr, který je znám jako lamač dívčích srdcí, jako ten týpek, který myslí především na své uspokojení. Ten, že by se mohl zamilovat do svého vyhublého, mediálně zničeného bratra?!
Tak hloupě se mi vysmál… řekl větu, která se mi vryla hluboko do paměti! Tak hluboko, jak jen to jde!
,,Bille, musím se ti přiznat, že bych si to s tebou mile rád rozdal, ale láska??! To slovo mi nic neříká!!“ Sklopil jsem zrak do země, z očí se mi začínaly drát slzy, ale něco mě nutilo podívat se mu hrdě do očí a říct: ,,Žádnej problém, mám náhradu.“… a taky že jsem to ze sebe dostal, sice se mi v půli věty zlomil hlas, ale přece…Co??!! Já, který opovrhuji lidmi, kteří zastírají city, jsem dokázal ze sebe vydat takovou lež?? Vždyť já bych na nikoho jiného nedokázal ani pohlédnout! Ale Tom, slova, která právě slyšel z mých úst jakoby neregistroval. Mrkl na mě a pomalu odcházel…Ještě než zmizel z mého dohledu, zavolal na mě další větu, která jen zvětšila mé utrpení, navenek neviditelné.
,,Kdyby si měl někdy dlouhý večer, můžeš se stavit, rád tě uvidím,“ a k tomu ten úšklebek, kterým mne obdaroval. Stále dokola si přehrávám ten okamžik, kterým mě poslal na smrt!
Ani netušil, co tím způsobil! Nemohl tušit, co pro mě znamená, možná kdybych neřekl, že mám náhradu, tak by si to rozmyslel… „Pche,“ sem tak bláhový, už zase jsem se rozesmál sám nad sebou!! V takové chvíli bych se asi neměl smát, měl bych brečet, měl bych se utápět ve smutku, ale já se tady směji, přitom stojím na největší budově Magdeburgu a dívám se dolů!! Nevím, proč jsem si nevybral jiný způsob smrti!! Já se přece výšek bojím… zase se musím smát… NE! Já se nesměji, já se smíchem přímo dusím!! Věděl jsem, že jestli mne Tom odmítne, budu tu stát…A nejhorší na tom je, že se smrti nebojím ani trochu! Na této zemi není místo pro nás oba!
Všimne si vůbec někdo toho, že tu nejsem? Vzpomene si na mě někdo??! Ano, Tom to zaručeně zpozoruje jako první! Nebude si mít do koho rýpnout, nikoho, kdo odskáče jeho průšvihy…
Všichni si myslí, že jsme skvělá nerozlučná dvojka, která by bez sebe nevydržela víc než týden! Lež! To já bych bez Toma nevydřel ani den, byl jsem na něm závislý! Ale teď je tomu konec! Tolik tě nenávidím!!! Pomyslné misky vah jsou vyrovnány. Na jedné straně nenávist, na druhé láska k tobě. Hnusíš se mi při pomyšlení, že šoustáš kdejakou děvku!!!
V hlavě se mi honí zvláštní otázky. Proč??? Proč bych měl ze života odejít já?! To on je ten špatný, krutý, ten co v sobě nemá kapku citu!!! Ve snu, který se mi od té doby zdá snad každou noc, se cítím volný. Konečně můžu dýchat! Do dnešního dne jsem nevěděl, co mě takový pocit přináší! Teď už to vím!!… nedokážu se přestat smát, nejde to! Ten pocit mi přináší Tomova smrt. Ano! To ona je mé vysvobození!
Pomalu ale jistě slézám ze střechy s vědomím, že tato noc bude, bratříčku, pro jednoho z nás poslední. Slzy opět vystřídal onen zářivý, leč umělý úsměv. Procházím temnými ulicemi s neidentifikovatelným výrazem, který prosí, ať už je konec všemu utrpení!!
Začalo pršet a já vím, že to je znamení, které jsem si tolik přál. Teď už to vím,vím že to, co se chystám udělat, je dobré pro nás pro oba. Tančím mezi kapkami deště. Je mi po dlouhé době dobře. Již jen pár kroků mě dělí od vchodových dveří! Jakoby představovaly bránu do pekel, nebo naopak do ráje!!!
Opět se musím rozesmát… připadá mi, že nedělám nic jiného. V domě je tma, nikdo si neráčil všimnout, že nejsem doma!!! Nahlédnu do ložnice rodičů, nikde nikdo!!! „Bod pro mě Tomí.“ Řekl jsem si v duchu a škodolibě se zaradoval.
Jako myška se plížím k bráškovi do pokoje a přisednu k němu na postel… když vidím jeho obličej, ozářený světly pouličních lamp, nejradši bych ho políbil na jeho bezchybné rty!
Ale já jsem tu, abych už jednou konečně provždy, ukončil mé trápení.
Co nejněžněji obmotávám své ruce okolo jeho lehce opáleného krku… když na sobě ucítí mé ruce, nepatrně se zavrtí ale stále spí!!! Pomalinku přitlačím a vidím že bratrovi dochází kyslík! Otevírá oči, je tak sladký, má přesně ten výraz, který jsem měl já, když se mi vysmál za moji lásku k němu!!! Jeho oči jako by se ptaly „proč??!“ Na toto ale odpověď znáš!
,,Pšššššššššt, nekřič… už bude konec, neboj, lásko moje!“ rychle jsem si na něho vyskočil obkročmo, aby neměl možnost úniku z mého sevření!!! Začíná se bránit, ale já mám překvapivě větší sílu. Čím víc se blíží jeho konec, tím víc se cítím volný.
Můj zbožňovaný bratr nejeví známku života…,,Spi sladce, bratříčku,“ pošeptám mu do ucha a zavírám mu oči!! Neudržím se a musím se naplno rozesmát. Směji se jako smyslů zbavený, je mi neskutečně dobře, cítím se jako vítěz!!!
Jeho bezvládné tělo držím v náruči a kolíbám s ním sem a tam! Neodpustím si ukolébavku, kterou nám zpívávala maminka, když nám bylo nejhůř!
Poprvé a taky naposledy usínám po boku mé lásky, tak jak jsem si to vysnil!!!
A to, co bude následovat příští dny, nechám na osudu. To co se má stát, stane se… Já jsem svůj úkol splnil!!! Je mnoho míst, kde můžeme potkat spoustu lidí, ale pouze na jednom se jednou setkáme úplně všichni.
,,Doufám, že to bude brzy, bratříčku“…
autr: Twinska
betaread: Janule
Projíždím si tady po dlouhé době celý twincest blog a na tuhle one-shot jsem narazila jenom náhodou. :)) Celý děj byl pěkný, ale kdyby tam nebylo tolik těch vykřičníků, výsledek by byl mnohem lepší. Povídka na mě působila taky trochu úchylně. :)) Na první povídku je to ale určitě super pokus …
Psychopat Bill.. vážne dobré 🙂