Stojí to za to? Stojí za to trápit se? Stojí za to trpět? Proč? Proč, ptám se! Je to jak dýka, co se do vás zabodává. Není únik… není vysvobození… není nic! Hledí nepřítomně do noci a nechává vítr hrát si s jeho vlasy. Už dávno není ten usměvavý šťastný chlapec a toho si všiml každý. Každý si ho kvůli tomu začal dobírat. Jsem prý divný… Jsem prý blázen… Pousmál se. Ne… to nebyl úsměv. To byl škleb. Tolik krutý a chladný.
„Blázen…“ zašeptal nakřáplým hlasem do ticha. Po bledé tváři se mu mihl znovu krutý škleb a jeho oči zajiskřily v černé noci. „Ano…“ Rozšířily se mu zorničky. „Ano…!“ zopakoval hlasitěji. Rozhlédl se kolem sebe. Nikde ani živáčka. Proč by také nějací lidé v tuto chladnou noc byli venku? A ještě na takovémto místě? Na mostě? Znovu se ušklíbl a podíval se dolů, kde teče hluboká řeka. Chvíli jen hledí na klidnou vodu. Oslnilo ho světlo projíždějícího auta. Musel pevně semknout víčka.
„Co tu děláš, takhle v noci?“ oslovil ho známý hlas. Otevřel oči a pohled mu padl na člověka, kterého ze srdce nenáviděl a miloval. Zamračil se a z očí mu sršely blesky.
„Co je ti do toho!“ zasyčel a otočil se k němu zády.
„Je mi do toho hodně. Jsi můj bratr…“ přistoupil k němu o několik kroků blíže.
„Bratr…“ Ne… už dávno nejsi můj bratr! Nejsi můj bratr od doby, co jsi mě odsoudil!
„Ano, bratr. A měl jsem o tebe hrozný strach.“ Bráško, co se to s tebou jen děje? Natáhl k němu ruku. Potřeboval vědět, že je vše v pořádku. On se k němu ale rázně otočil a ruku odstrčil.
„Strach o mě? Ty?! To ani náhodou! Vím jak si se ke mně zachoval, když jsem ti řekl mé tajemství! Zničil si mě!“ Co si o sobě sakra myslí?! Že se nic nestalo?!
„Zničil jsi se sám. Já ti jen řekl, že potřebuji čas…“ Blbá výmluva, ale přece se nenechám obviňovat! Kroutí bezmocně hlavou a ruce spustil bezvládně podél těla.
„Sám?!“ vykřikl hystericky a přimhouřil oči. „Já ti něco povím….“ zasyčel nebezpečně a ke svému bráškovi se pomalu přibližuje. On jen vytřeštil oči a ustupuje před ním. „Zničil jsi mě! Zabil jsi mě! Prý, že jsi chtěl čas! Vysmál ses mi do obličeje a pak jsi šel hned do klubu, kde jsi se s první štětkou vyspal! Pak jsi mi to ještě vyprávěl, jako by se vůbec nic nestalo!“ Hystericky na něj řve a jde pořád k němu. Jeho bráška už nemá kam couvnout. Natlačil ho na auto. „Ty za všechno můžeš…“ zašeptal zoufale a oči se mu lesknou od slz, deroucích se na povrch.
„Omlouvám se….“ zašeptal tence a jediná slza si vytváří cestičku po jeho tváři až na krk. Jeho bráška si jen odfrkl.
„Ty si myslíš, že jedna blbá omluva spraví to, co jsi udělal? Ty si to opravdu myslíš?“ zašeptal mu nebezpečně do ucha. „Na tohle omluva nestačí…“ zasyčel a odstoupil od něj. „Bráško…“ zavřel bolestně oči a sesul se podél auta na zem.
„Nemáš právo, mě takhle nazývat!“ zaječel na něj a přešel k zábradlí mostu. „Nemáš právo…“ zahleděl se s doširoka otevřenýma očima na hladinu vody.
„Mám na to právo…“ protestuje potichu, ale jeho bratr ho neslyšel. Zavládlo mezi nimi hrobové ticho. Naklání se víc přes zábradlí, dokud ho pevně nechytily ruce jeho bratra.
„Nedělej to! Nedělej nic, co nemůžeš vrátit!“ odtáhl ho zoufale od zábradlí.
„Nesahej na mě!“ vyškubl se mu a vrazil mu pěstí. Jeho bráška na to ani nereagoval, jen si mne bolavou tvář.
„Zasloužil jsem si to…“ zašeptal skoro neslyšně.
„To bych řekl…“ odfrkl si a přešel znovu k zábradlí.
„Dělal jsem to proto, že jsem si to nedokázal přiznat. Nedokázal jsem si přiznat, že ten cit je oboustranný….“ vykřikl zoufale ke svému bratrovi. „Slyšel jsem každý tvůj nářek a vrývalo se mi to hluboko pod kůži. Ještě teď mě to zabíjí. Ale ani tehdy jsem si to nedokázal přiznat….“ postupuje pomalu k němu. Jeho bratr zůstal stát na místě jako přikovaný. „Nechci tu být sám…“ stoupl si před něj.
„Už dlouho jsem sám! Ty nevíš, co to je samota!“ zasyčel na něj.
„Vím to moc dobře…“ zavřel oči a sklopil pohled. Ano, bráško, já vím, co to je samota.
„Poslední dobou žiji v temnotě…“ zašeptal a hledí nepřítomně do dálky. Oči zalité slzami. Ani se jim nesnaží bránit. „Nejsem nic… Jen stín. Pouhý odraz sám sebe.“ Zavřel bolestně oči a těžce se nadechl. Když je znovu otevřel, pohled mu padl na brášku. Jejich oči se střetly.
„Nech mě odejít s tebou…“ zašeptal svoji prosbu. „Nechci zůstat sám…“ kroutí hlavou a po tvářích mu stékají slzy. „Bez tebe nejsem nic.“ Sklopil pohled k zemi. Bráška mu zvedl hlavu a zahleděl se do jeho očí.
„Tak pojď…“ vzal ho za ruku a vyšel k zábradlí. Ruku v ruce se vyšplhali nahoru. Naposledy pohlédli do očí toho druhého. Byla to nekonečná chvíle, když se utápěli v moři čokolády, kterou skrývají oči toho druhého. „Je čas…“ prolomil ticho a zahleděl se do hlubin vody pod nimi.
„Ještě chci, abys věděl, že… já… miluju tě, Bille,“ pousmál se na svého brášku, ale to už společně ruku v ruce padají dolů… Jdou tam, kde budou mít konečně klid…
autor: Desperation
betaread: Michelle M.
proč to skončilo tak smutně 🙁 ale nádhera!
Anooo, anoo… Tuhle povídku totálně miluju a tu muziku k tomu ještě víc. Můžu si dát tu povídku na blog? Já si jí tam dám. Nemohla sem jí najít, já jí mám totiž jen vytisknutou. A ta songa? Naprostá dokonalost… <3 Miluju tu songu. Konečně sem jí díky týhle povídce zase po nekonečně dlouhý době spustila…<3 Chci další Tvoje, takový úžasný, povídky!!!
Toto je ta nejsmutnější a jedna s nejlepších povídek co sem četla!!
Uhm.. 🙁
Kruci to bylo smutně,ale moc se mi to líbilo..