Svatý Valentýn

Tak jako kolikrát jsem seděl schoulený v rohu místnosti, obklopen bílými čtvrtkami papíru, okusujíc konec černé tužky… naslouchám tichému šumu hvězd. Tolik bych si přál rozumět jejich nesmyslné řeči, povídat si s nimi, svěřit se. Rozrušeně jsem zamrkal na popsaný cár papíru a znovu jsem řádky s nespokojeným zafuněním přeškrtal. A už zítra měl přijít Svatý Valentýn. Den, kdy jsou snad všechny lidské oči zalité nadějí, ze které večer před usnutím nezbude byť jediná jiskra. Chci prolomit tu nesmyslnou hráz! Když jsem byl malý kluk, věřil jsem, že všechny ty hvězdy tam nahoře svítí jen pro mne. Že je jednou budu moci ovládat nějakým ukrytým tlačítkem, že budou svítit, kdykoliv si zamanu. Tahle věc se mi jako řada dalších nesplnila, tak proč si nesplnit alespoň tu jedinou? Tu, která mě tam uvnitř bolí nejvíce?

Vyčerpaně jsem hlavu zvrátil dozadu a opřel se o studenou zeď, vlasy rozcuchané, nepříjemně zpocené. Slova nestačí, jsou tak neohrabaná, tak nevýrazná… nedokáží popsat, co cítím. Je čas… změnit svět. Můj svět.

Pomalu jsem se vyhoupl na nohy a nepovedená dílka sesbíral na malou hromádku. Trochu se mi roztřásla dlaň, když jsem se shýbl pro ten úplně poslední čtvereček… ten byl tím pravým. Očima jsem zabloudil k budíku na mém nočním stolku. Pět minut po půlnoci. Svatý Valentýn. Téměř po špičkách jsem vešel na tmavou chodbu a párkrát jsem nemotorně zamrkal, abych přivykl tmě.

Dlaně se třesou, neskutečná nervozita.

Sucho v krku, neuvěřitelné sucho.

Zoufalost? Otázky, čekající na odpověď…

Ticho.

Nepatrným dotekem dvou prstů jsem složený papírek posunul pod dveře Tomova pokoje. Definitivně, tak, aby nebylo cesty zpět. Můj svět se mění…

autor: Gia
betaread: Michelle M.