Řekové se nemýlí

Mladší z bratrů Kaulitzových vztekle zabušil na dveře. A znovu. Snažil se, to mu nelze upřít, avšak bez odezvy, dveře se však ani nehnuly.
Proč???
Věděl, že tam je. Vždycky když měla nějaké problémy, zavírala se do pokojíku, aby mohla v klidu přemýšlet. A teď byl její pláč slyšet až ven…
Ale on nechtěl. Vážně nechtěl! Nechápal, jak se všechno mohlo tak ošklivě zvrtnout, nechápal, jak to mohl vůbec dopustit. Nikdy ho takhle neměla vidět! Co kdyby se někomu zmínila…?
„Domi, zlato, otevři, prosím – já ti to všechno vysvětlím!“
Nic.
„Prosím, lásko!“
„Nech mě na pokoji!“ donesla se k němu spíš vzteklá, než nešťastná odpověď.
Ztuhnul. Natolik odtažitou odpověď vážně nečekal… měla být smutná, měla ho začít třeba i nenávidět, ale ještě nikdy se mu nestalo, že zrovna JEHO mohla nějaká dívka odbýt, jen tak ho vyhodit. Kurva!
„Dominico, pusť mě dovnitř!“ kopnul silně do dveří. Nebyl naštvaný na ni, ale na sebe. Dokázal si velmi živě představit, jak se asi může cítit…
Dveře maličko klaply a mezi nimi a futry se objevila nepatrná škvírka. Bill toho okamžitě využil a celou svojí vahou se do nich opřel, takže dívčina už neměla čas je zase přibouchnout. Rychlostí blesku vletěl do místnosti, dveře za sebou nešetrně přikřápl.
A byli sami.
Co ale nečekal – jakmile se trošku vzpamatoval, hleděl do rozzuřené tváře předtím docela pohledné holky. Teď zní však zlost doslova odkapávala.
„Eh…“
„Když už jsi tu, mohl bys mi laskavě vysvětlit, co jsem to viděla???“
„Ono… ono to není to, co se zdá, že by-„
„Vím, co jsem viděla!“
„Dom…“
„Nech toho! Já chci jenom slyšet proč? A jak? Já… já…“ vzlykla, „já to prostě nechápu!“
Bill se rozpačitě zadíval na svoje rozvázané tenisky a uvědomil si, jak to nejspíš muselo vypadat. No, zajímavě přinejmenším.
„Tři měsíce.“
„Cože???“
„Už… už tři měsíce.“
Děvče zaraženě zvedlo hlavu. „Jak?“
„Co?“
„Jak jsi… kdy… to prostě- „
Bill se pousmál a zasněně se zavrtal do svých poměrně čerstvých vzpomínek. „Vlastně na internetu,“ zašeptal.
Domi na svého bývalého kluka vypoulila oči: „Tohle?“
„No… já…“ zakoktal se, „já ti to radši ukážu.“ Pomalu, jako by se bál pohnout, aby neutekla, přešel k zapnutému počítači v rohu a do horního prázdného okna naťukal nějakou divně vypadající adresu. Rychle najel myší na jakýsi odkaz a – snad trochu nedočkavě – klikl. Před jejich očima se začal mučivě pomalu natahovat jakýsi obrázek.
„Oh, mein Gott!“ vyjekla slečna a jak se snažila rychle odtáhnout, shodila na zem hrníček horké kávy. Vyděšeně se na Billa zašklebila. „Tak do tohohle ses zamiloval?“ ukázala na montáž.
„Ani nevíš jak… promiň, ale už to dál asi…“
„Vím,“ odsekla chladně a radši se otočila. „Běž!“
Sklopil hlavu a olízl si suché rty. „Ahoj…“ zamumlal, opravdu vyšel ze dveří a natočil hlavu na stranu. Za sebou uslyšel podivně tenký, žalem svázaný hlásek…
„Ale Narcis taky skončil špatně…“

***

Bill Kaulitz se zamkl v koupelně a klíč odložil na nejvyšší poličku. Ujistil se, že jej opravdu už nikdo nemůže vidět, a postavil se před zrcadlo. Usmál se. Pohlédl do hlubokých hnědých očí, v jejichž kráse se mohl už čtvrt roku utopit.
Přitiskl své žádostivé rty na chladné sklo, které jej tak děsivě přitahovalo. „Miluju tě,“ zašeptal.
Ale jeho vlastní obraz mlčel…

autor: Hate
betaread: Michelle M.