Bouřlivá bouřka (1/2)

V domě Kaulitzových vládl toho dne zmatek a spěch…
Jelikož se paní Kaulitzové zželelo své matky, která si pořád stěžuje, že svoje jediné dva vnuky neviděla dobrých několik měsíců, bylo rozhodnuto: Dvojčata jedou na víkend k babičce do Loitsche.
I když se dvojčata všemožně vzpírala a slibovala i modré z nebe, jen aby nemuseli k té ,,hodné, milé a vždy usměvavé staré dámě na konci jejich vesnice“, matka byla neoblomná.
Navíc teď kluci měli pár dní oddech od skupiny, takže jejich návštěvě u prarodičů bránily jen a jen silné protesty z jejich strany, které ovšem Simone nebrala ani v nejmenším na vědomí.
Simone samozřejmě jet nemohla: ,,Tolik práce co mám, mami… ano… je mi to velice líto… posílám tam kluky… jistě, moooc se těší… ano a pozdravujeme Bibinku… ano… páá mami, páá.“ Takhle to Simone dělala už víc jak dva roky. Až se Tom divil, že jí to ještě ta stará… ehm…tedy… hodná babička žere. A tak ani jemu, ani jeho dvojčeti nezbylo nic jiného, než nechat se od matky políbit na obě líce a vydat se loudavým krokem s košíkem plným vánočky a s dobrým vínem… ,,Babička ho má nejradši,“ prohlásila matka… k autobusu, který je zaveze na místa, kterým by se racionálně uvažující člověk vyhnul i za opravdové nouze.

S kapucou, kšiltovkou, brýlemi zakrývajícími půl obličeje a s domněním, že tak budou nenápadnější (což se jim ale uprostřed léta, ve čtyřicetistupňovém vedru příliš nevedlo), se šourali k zastávce s nadějí, že když polezou jak hlemýždi, budou mít to štěstí a autobus, který na ono zapomenuté místo jezdí pouze jednou denně, třeba ujede….

,,Hey hey You You, I don’t like your girlfriend,“ zaznělo v Tomově uchu, jen co nastoupili do toho zpropadeného autobusu, který měl zrovna dneska jak na potvoru zpoždění.

,,Spíš jak na tu starou ježibabu,“ pomyslel si Tom.

,,Bille!“

,,No way! No way!“ prozpěvoval si z dál černovlasý hoch se spokojeným úsměvem na tváři.

,,Tak Bille,“ zavrčel blonďák a strčil do něj loktem. Bill sebou polekaně škubnul, rozhlížeje se kolem, jestli jeho pěvecký ,,výkon“ zůstal skryt okolí. Ale jak brzy zaregistroval, v autobuse, kromě něj a Toma seděl až na zadních sedačkách pouze jeden asi padesátiletý chlapík, který byl očividně, s hlavou na skle, uprostřed hlubokého spánku.

„Kdo by se taky obtěžoval do takový prdele,“ pomyslel si Bill a konečně se otočil zpátky na svého nervózně vypadajícího bratra.

,,Těším se tam asi jako k zubaři po narozeninové párty,“ zafuněl Tom dřív, než se ho stačil bratr zeptat.

,,To bude zase samý ,Ale ty dredy se k mladému muži nehodí´,“ protočil oči v sloup. ,,A… Bille, jak se můžeš malovat? Sousedka se mě tuhle ptala, co je to za pěknou slečnu, která doprovází toho dredatého Toma,“ zavrčel Bill.

,,Dej Bibince pokoj, je to čistokrevnej pejsek,“ zadeklamoval Tom jako naučenou básničku. ,,Bude to peklo,“ povzdechl si Bill srdceryvně. A rozhodl se následovat vzor jejich jediného spolucestujícího a aspoň na chvilku se ponořit do hlubin spánku. Jak znal babičku, ta je bude nutit vstávat se slepicemi.
A to nemluvil o všech povinnostech, které si pro ně babča připraví.

,,Tome, vzbuď mě, až tam budeš nebo mě nech na místě umřít,“ zamumlal ještě a nechal se ukolébat k spánku. Tom odevzdaně kývnul a do uší si vrazil sluchátka od iPodu… za necelou hodinu byli na místě… a Bill, ačkoliv se snažil ve spánku spolknout svůj vlastní jazyk a udusit se, musel spolu s bratrem vystoupit na starém autobusovém nádraží. Jestli se tomu tak dá vůbec říkat. Malá plechová budka se značně oloupaným lakem a strženým jízdním řádem. Dvojčata stála v budce jak dvě hromádky neštěstí a koukala, jak autobus – jediná možnost, jak se dostat z tohohle zapadákova, nenávratně mizí v dáli. Ani jednomu se nechtělo udělat první krok a konečně vykročit směr – babička
,,Tak pojď,“ udělal Bill první krok, popadl tašku a s útrpným výrazem vyděděnce se vydal vstříc ,,tomu“ domu. Tom ho s nesouhlasným mumláním napodobil. Byla to útrpná cesta plná nadávek a hněvu… přesto, aniž by to bývali chtěli, za necelých deset minut stanuli před jejím domem.
Stáli tam vedle sebe, hledíc s posvátnou hrůzou v očích na stavení, jež se tyčilo před nimi. Tom se zhluboka nadechl, otáčejíc se na bratra.

,,Seš si jistej?? Jak překročíme tenhle práh a vstoupíme na zahradu plnou výkalů a smradu,“ dramaticky se odmlčel, ,,už ne-bu-de cesty zpět.“

Bill se nadechnul k odpovědi. Když vtom ho přerušil „líbezný“ hlas jejich babičky. „No konečně jste tady! Jak já se na vás těšila!“ vykláněla se z okna ona starší dáma a dvojčata měla i na tu dálku možnost zpozorovat, že si babča zapomněla vzít svůj umělý chrup. Billovi se hrůzou zježily chloupky na zátylku a hodil na bratra psí pohled. Ten mu ho však jen bezradně opětoval. Odevzdaně otevřel zrezivělou branku. V ten moment se jim s hlasitým štěkotem hnal v ústrety pes menšího vzrůstu. Bill zakňučel a stáhnul se za bratra.

,,Bibinka,“ špitl spíš pro sebe. To nejhorší je ale mělo teprve čekat a Tom si to, ač nerad, plně uvědomoval. Z domu vyběhla (nebo se spíše vybelhala) starší dáma, jejíž vlněné papuče pleskaly o dlážděnou cestičku, jejich směrem. Bill s Tomem si stačili sotva vyměnit zděšené pohledy, už byli svíráni v náruči a líbáni na tváře. Bill si uvědomil, že babiččina vůně se ani za těch pár měsíců nezměnila. Byla cítit hnojem ze zahrádky a vůní laciného cherry . Odolal nutkání přidržet si u nosu kapesník. Místo toho se zmohl na tiché: ,,Ahoj babi“ a mezitím si utíral tváře, na které před chvílí dostal „štípanou“, jak tomu říkávala babi, předstírajíc, že ho tam něco svědí.

„Vy jste mi ale vyrostli!“ spráskla ruce a prohlížela si své vnuky, kteří jen nehnutě stáli s křečovitým úsměvem – snad ještě horším, než který Bill předvádí na foceních. To už je ale babička každého chytla za ruku a vedla, ne-li vláčela, do domu. ,,A samozřejmě jste ještě vyhublejší než loni,“ pokračovala a posadila je ke stolu, na který jim ihned dala talíře domácích knedlíků, na něž se dvojčata hladově vrhla. Pokud babička v něčem vynikala, tak to bylo právě vaření.

,,Tome! “ vykřikla, až se jmenovaný zakuckal. ,,Kolikrát jsem ti už říkala, že ty dredy máš prostě moc dlouhé??? Podívej, vždyť si je máčíš v jídle. A ty, Bille. Ještě ses nepřestal malovat?“ řekla přísně a ukazováčkem naznačila pohyb zleva doprava. ,,Co jenom si lidé pomyslí? Chlapci se přece nemalují,“ spílala jim a dvojčata se musela hodně přemáhat, aby se na sebe nepodívala.

„Ale babi, přece jsem ti to vysvětloval loni,“ řekl lhostejně Bill s plnou pusou a napíchl si na vidličku další kus knedlíku.

„Ale nebuď drzej,“ vlepila Billovi „menší“ pohlavek, až chudák vdechl sousto, které se právě chystal spolknout.

„Babi…“ zalapal po dechu a celý rudý kolem sebe máchal rukama.Tom ho jedním jediným prudkým úderem do zad zachránil před jistou smrtí udušením.

,,Tohle bude zajímavej víkend,“ utrousil Tom. Dvojčata ještě nikdy nezalézala do postele tak ráda jako teď.

,,Tome?“ ozvalo se do houstnoucí tmy.

,,Hm?“

,,Já jsem grogy. Ta baba mě zabije,“ hudroval Bill.

,,Jo, ona je skoro jako včela… ta má med v ústech a jed v zadku, u naší babči je to ovšem naopak,“ prohlásil Tom a zívnul.

,,Tome?“

,,Hm.“

,,Pamatuješ na náš strom?“

,,Samozřejmě.“

,,Zítra tam půjdeme, co říkáš?“ optal se Bill, ale odpovědi se nedočkal…

Když se druhý den ráno dvojčata probudila (vinou potrhlého kohouta), na stole už na ně čekala snídaně a poznámka: ,,Šla jsem do města STOP oběd máte v troubě STOP nuďte hodní STOP vaše milující babička STOP.

,,Ta z těch komunistů nevyroste,“ pomyslel si Tom.

„No, ber to z tý lepší stránky, alespoň nás nenutí kydat hnůj jako posledně… zatím,“ usmál se Bill a sedl si na okraj stolu.

„Babi by tě za tohle zabila,“ pozvednul Tom obočí a na oko káravě se na Billa podíval.

,,Tak kdy vyrazíme ?“ zeptal se Bill a dál se ládoval jako by nic.

,,Kam?“ zeptal se Tom nechápavě.

Bill jen protočil oči. ,,K NAŠEMU stromu.“

,,Ale Bille, vždyť to je uprostřed lesa!!“ vyjekl Tom.

,,To tu chceš čekat na bábu, až se vrátí a bude povídat kdo má dítě, kdo je vdaný a kdo podvádí a nezapomeňme na: Tetka Dvořáková má zas nový auto, ta baba krade, já to vím,“ napodobil hlas své milující babičky.

,,Jdeme,“ vyskočil Tom v posvátné hrůze od stolu.

Bill ho následoval ze dveří. ,,Kam koukáš?“ zeptal se zmateně, když ho viděl stát se zakloněnou hlavou, dívaje se na nebe.

,,Tohle by pochopila už i zabedněná bedna a jestli to ty nechápeš, naznačuju, že jsi úplný imbecil! Copak nevidíš tu spoušť? “ zvrčel Tom.

Bill zvednul hlavu a opravdu. Černé mraky se na nebi valily jeden přes druhý a slibovaly pořádnou přeháňku.

,,To je v pytli“ zamumlal Bill.

,,Biléééééééééé, Tomééééééééééééé“ ozvalo se z ulice. Bill s Tomem se na sebe podívali a mraky nemraky upalovali k lesu.
„Ta nám dá,“ smál se Tom, když s bratrem zastavili uprostřed staré lesní cesty.

„Řekneme, že jsme ji neviděli,“ přidal se Bill. Udýchaně si odhrnul vlasy z čela a opřel se zády o vysokou lípu. „Tome, já už nemůžu,“ nasadil svůj nevinný výraz a sledoval bratra, jenž k němu přišel a rukou se opřel těsně vedle jeho hlavy.

„Ty si pamatuješ přesnou cestu?“ pokračoval s očima nalepenýma na Tomově obličeji, vzdáleném jen pár centimetrů od toho jeho.

„Jasně. Neříkej, žes zapomněl… pojď,“ řekl něžně a chytil bratra za ruku.

Billovo srdce plesalo a to Tomovo bilo jak splašené. Nevěděl, zda je to z běhu nebo to má jinou příčinu. Šli dál ruku v ruce a ani jim nevadilo, že vysoko nad korunami stromů zuří hotová válka živlů. Spokojeně si vykračovali po prachové cestě, aniž si uvědomovali, že jejich ruce se začínají mírně potit. Zanedlouho došli na lesní mítinku, v tu chvíli plnou kvítí a trávy.

,,Jak za starých časů,“ řekl Tom zastřeným hlasem, zhluboka se nadechl a padl naznak do trávy, čímž stáhnul nic netušícího Billa sebou. Bill se v tu chvíli nezmohl ani na slovo. Plácnul sebou vedle Toma, jenž stále pevně svíral jeho dlaň. Po chvíli ticha, rušeném jen zvuky přírody, se Bill opřel o lokty, mlčky sledoval bratra, který se zavřenýma očima a spokojeným úsměvem, stále ještě hlasitě oddechoval. Připadal mu v tu chvíli totálně sladký, až se sám pro sebe musel pousmát. Beze slova se položil zpátky do trávy a pozoroval temnou oblohu. Mraky za tu dobu ještě víc zčernaly a lesem se začínal prohánět silný vítr. ,,Pamatuješ, jak jsme tu byli prvně?“ zeptal se Tom, přetáčejíc se na bok, čelem k Billovi. Bill se rozesmál ,,Samozřejmě! To jsme té staré rašpli taky utekli. Šli jsme támhle k tomu stavidlu. A podepsali se na ten strom“

,,Půjdeme?“ zeptal se Tom a v očích se mu zablesklo, tím jeho domovským způsobem. Bill jen s úsměvem přitakal a nechal se Tomem vytáhnout za ruku na nohy. Vyrazili napříč mýtinkou, prolezli pod pár větvemi a nakonec otvorem v houští, až se před nimi rozlil pohled na opuštěný rybník s průzračně modrou hladinou, u něhož majestátně stál velký rozložitý buk, jehož koruna čněla do nebe a působila dojmem, že kdyby po ni člověk vyšplhal, mohl by se konečky prstů dotknout hvězd. Chlapci došli až k němu a v posvátné úctě se dotkli jeho kmene. Ani nemuseli dlouho hledat a spatřili asi metr a půl nad zemí stále ještě dobře čitelná písmena: „Bill a Tom navždy“, zašeptal Bill a s úsměvem se konečky prstů lehce dotkl kůry stromu, kde s bratrem před deseti lety vyryli onen nápis. Tom ho následoval a přiložil svoji dlaň na tu Billovu. Stál u něj tak blízko, že mohl zřetelně cítit vůni jeho vlasů. Bill se na ně otočil a se šťastným úsměvem na rtech mu hleděl do očí. V jejich odrazu viděl sám sebe. Vlastně v celém Tomovi viděl sám sebe. Byli si tak podobni a přitom tak jiní. V hlavě se mu jako na stříbrném plátně promítaly vzpomínky na jejich společně dětství. Jak spolu lezli po stromech, založili kapelu, jejich první problém a poznámka ve škole. Když se Bill zamyslel, všechno prožívali spolu. Byli spojení neviditelným provazem. Měli krásný vztah bratra s bratrem, kamaráda s kamarádem… Byli dvojčata. Byli nerozluční.

,,Když jsme tu byli naposledy, něco jsme si slíbili,“ přerušil Tom to ticho, stále hledíc do jeho hnědých očí.

,,Navždy spolu, Tome. Ani jeden neopustí toho druhého. Budeme spolu žít… i- i…,“ zadrhl se Bill.

,,I umírat,“ doplnil Tom a přistoupil o krok blíž.

,,Navždy spolu,“ šeptli najednou.

Tom už byl Billovi TAK blízko. Mohl počítat každou řasu lemující jeho překrásné oči… Oběma se jak na povel rozbušila srdce jako o závod. Stáli tam, stále ještě s dlaněmi přitisknutými ke stromu a s ústy vzdálenými od sebe jen pouhých pár milimetrů. Bill přivřel oči a instinktivně si olízl rty. Tom na své tváři zřetelně cítil bratrův horký dech a dokonce by se vsadil, že slyší tlukot jeho srdce… Naposledy se nadechl a zlehka se dotkl svými rty Billových. Jen se o ně slabě otřel, přesto se mu však i z tak jemného doteku zatočila hlava a po celém těle se mu rozlilo příjemné teplo.

autor: Angelus, Monica
betaread: Michelle M.