autor: Saline A.
Promnul si zpocené dlaně a zastrčil košili do kalhot, s hlubokým výdechem si promnul krk. Skrz brány věznice už párkrát prošel, pokaždé mu to ale přišlo jako útěk a necítil se kvůli tomu vůbec dobře. Žaludek se mu zkroutil víc než obvykle, když prošel branami věznice, a jako první spatřil Billa ležérně opřeného o kapotu jeho auta. Neubránil se úsměvu. Pohled na mladíkovo útlé tělo a dlouhé nohy mu způsoboval mrazení snad ve všech končetinách. Po dlouhé době zatoužil po fyzickém kontaktu, nechtěl nic jiného, než chlapce popadnout a ukázat mu osmý div světa.
„Váš vůz je připraven,“ zazubil se Bill a postavil se, jakmile znovu našel dech, který zprvu ztratil. Očekával, že Bushida uvidí v džínách a tričku, ani ve snu by ho nenapadlo, že by si mohl vzít košili. Vypadal naprosto perfektně a Billovi z toho vířilo v žaludku.
„Je to poprvé, co mám tak krásnýho řidiče,“ zasmál se Bushido krátce, když zastavil kousek od chlapce. „Popojedeme? Docela rád bych ti dal pusu, ale nechci zbytečně provokovat před nima,“ pokynul hlavou k bráně, ze které je bedlivě sledovala ochranka. Bill mlčky přikývl a spěšně zalezl do auta, jen aby zakryl ruměnce z Bushidovy otevřené žádosti. Pořád ho čekala spousta práce se zvykáním si na jeho přímočarost.
Neujeli ani dva kilometry, když mu Bushido mlčky ukázal, kde zastavit. Zatímco opatrně parkoval, tep se mu zvýšil a ruce rozklepaly z očekávání. Jen co vypnul motor, Bushido už ho pevně držel za boky a útočil na jeho rty dravými polibky. Od minulých polibků se ráz změnil tak moc, že Bill zapomněl na veškerou svoji nevinnost, zoufale se k Bushidovi tiskl, a zatímco jednou rukou tiskl v dlani jeho vlasy, druhou mu nehty zarýval do zad.
„Sakra,“ vyhrkl zadýchaně, jakmile se po chvíli odtáhl. „Já… sakra,“ rozklepanou dlaní si prohrábnul vlasy. „Ne, že bych nechtěl pokračovat, protože… sakra,“ zopakoval znovu a vykuleně k muži vzhlédl, načež se oba krátce zasmáli. „Ale myslím, že bychom měli jet. Ať nepřijdeš o svůj čas s maminkou…“
Bushidův výraz se z dravého okamžitě změnil na něžný, palci přejel přes chlapcovy rudé rty. „To je dobrý nápad. Řidič už jí teď veze do nemocnice, takže se s ní sejdeme tam.“
Bill přikývl, lehce mu stiskl dlaň, než se neochotně odtáhl a znovu se vydal směrem k nemocnici.
„Doufám, že má tvoje maminka ráda květiny… Přišlo mi hloupé přijít s prázdnýma rukama, tak jsem jí koupil pár tulipánů.“
Bushido překvapeně zamrkal a pootočil se, jen aby na zadních sedačkách spatřil menší kytici barevných tulipánů. Už předtím mu bylo jasné, že se jeho matka do Billa kompletně zblázní, jen co s ním chvilku pobude. Teď ale věděl stoprocentně, že se do něj zamiluje. „To je od tebe moc hezké.“
„Nechci působit vlezle nebo tak, já jen… Nevím, co od toho čekat a tak, tak jsem si myslel, že by bylo dobré něčím rozbít bariéru a začít něčím příjemnějším, než tím, že je v nemocnici. Promiň, že tak drmolím, jsem z toho hrozně nervózní… Snažil jsem se na to nějak připravit, ale…“
„To nejde,“ s kývnutím Bushido povzdechl. „Já vím. Nemusíš se ničeho bát, mamka je moc milá ženská, a co se její nemoci týče… No, zatím na ní není kromě únavy nic vidět. To špatné teprve přijde…“
Bill na něj koutkem oka mrknul. „Ona už někdy nemocná byla?“
Bushido znovu přikývl. „Před pár lety. Mysleli jsme si, že se z toho kompletně vyléčila, ale jak se zdá… Tak ne.“
„Mrzí mě, že tomu musíte čelit znovu.“
„No, alespoň víme, proti čemu bojujeme,“ pousmál se Bushido, ale Bill neviděl ani kousek radosti. Jediné, co viděl, byla rezignace.
„Klepeš se,“ konstatoval suše Bushido, zatímco pomalu procházeli nemocničními chodbami.
„Říkal jsem ti to. Jsem nervózní.“
Pohlédl na něj, bledého ještě více než obvykle, jak se mu kytice v ruce třese a jak má strachem rozšířené oči. Nemohl si pomoct, jediným stiskem zápěstí chlapce zastavil a přitiskl rty na jeho s něžným, uklidňujícím polibkem. „Nemusíš být nervózní, okay? Věř mi. Jsi snem každé matky.“
„Lichotíš mi až moc.“
„Já s lichotkami ještě ani nezačal,“ s úsměvem Bushido s chlapcem propletl prsty. Bylo to už dlouho, co naposledy někoho chytil za ruku, aniž by danou osobu chtěl odtáhnout k sobě do ložnice a užít si s ní. Tentokrát prostě chtěl, aby měl Billa co nejblíž u sebe. Nechápal, co se to s ním děje. „Tak pojď, mamka už určitě celá nerudná přešlapuje po pokoji a vyhlíží nás, i když má nařízený klid na lůžku.“
Bill se tiše zasmál, vděčně se přitiskl k Bushidovu boku, ani na vteřinu nepouštěje jeho dlaň. S každým ušlým metrem se atmosféra kolem nich měnila, až došli do místa, kde bylo smutné ticho, přestože zdi hýřily barvami a radostnými obrázky. Bill se k muži přitiskl ještě blíž, prostředí na něj silně působilo a jemu se chtělo plakat bezmocí čišící z každého, kdo prošel kolem. Věděli, že nemůžou pořádně nic dělat – mohou jen čekat a doufat, že léčba zabere.
„Tak tady jste!“ Trhnutím se probral z transu, jakmile zaslechl unavený, ale veselý ženský hlas přibližující se k nim. „Už jsem myslela, že jste se někde zapomněli!“
Bill se usmál na ženu sedící v křesle. Přestože byla ověnčená hadičkami a z obličeje byla znát její únava, stále se usmívala úsměvem, který by dokázal roztát i to nejtvrdší srdce. Ochotně pustil Bushidovu dlaň, sleduje, jak přešel k matce a věnoval jí něžný polibek na čelo. „Promiň, mamko, musel jsem Billa trochu uklidnit, byl nervózní.“
„Tak tohle je Bill, ten anděl, který přišel spasit mého syna,“ žena se srdečně usmála na mladíka, jehož srdce se rozplývalo dojetím. Změna na Bushidovi byla znatelná pouhým pohledem. „Pojď blíž a obejmi mě!“
Bill neváhal ani vteřinu, okamžitě pár kroky přešel místnost a sklonil se, aby ji mohl obejmout. Překvapila ho síla, se kterou žena objetí opětovala, ale nestěžoval si. „Přinesl jsem vám květiny, napadlo mě, že by to mohlo trochu zpříjemnit den,“ pousmál se, zatímco před ní seděl v podřepu, aby si ho mohla pořádně prohlédnout. „Nevěděl jsem, jaké květiny máte ráda, tak jsem vzal tulipány, jsou moje oblíbené. Krásně vypadají a člověku připomínají jaro.“
„Vybral jsi moc dobře, chlapče,“ něžně ho pohladila po tváři, ale Bill cítil, jako by slova nebyla určena jemu.
„Já vím,“ ozval se Bushido. I jemu došlo, komu slova patřila.
Seděl v křesle a v ruce si hrál s kelímkem od kávy, zatímco zamyšleně sledoval svou matku s Billem. Byli uprostřed jakési konverzace, kterou se ani nesnažil pochytit, dopřával jim potřebné soukromí, které sám využil pro vlastní myšlenky.
Už od první chvíle, kdy Billa spatřil, ho to k němu zvláštní měrou přitahovalo. Věděl, že je na něm něco speciálního, aniž by s ním promluvil. Jen co mezi nimi ale padla první slova, neexistoval způsob, jakým by se dokázal držet dál, i kdyby sebevíc chtěl. Billova osobnost byla nezkažená hrůzami okolního světa, téměř až dětsky čistá. Stejně jako jeho matka, i on dokázal roztavit ledovce svým úsměvem nebo jen pouhým pohledem. Něha a vstřícnost, s jakou k životu přistupoval, byla až k neuvěření vzhledem ke zlu, které bylo na každém rohu, a dokonce i jeho samotného potkalo. Nepochyboval o tom, že právě z Billa bude jednou perfektní psycholog. Kdo jiný by mohl napravovat zkamenělá srdce, než právě on? Dokázal-li byť i jen na pár okamžiků vnést myšlenku na šťastný život, který by si zasloužil, dokonce i do Bushidovy mysli, byl ten pravý.
Sklopil pohled ke svým dlaním. Myslí mu proběhla vzpomínka, jak Billova drobná dlaň vklouzla do jeho, jak se jejich prsty propletly a on měl na chvíli pocit, že přesně tohle byl okamžik, na který čekal tak dlouho. Jako by ho všechno, co se kdy stalo, mělo dovést přesně k tomuto chlapci s medově hnědýma očima.
Vzhlédl akorát ve chvíli, když se jeho matka natáhla, a i přes obrovské vyčerpání znatelné z celého jejího těla, naléhavě stiskla mladíkovu dlaň. Nemohl přehlédnout ani slzy v chlapcových očích.
Ve chvíli, kdy únava na Bushidově mamince byla až příliš patrná a sotva udržela oči otevřené, všichni tři se společně domluvili, že dnešní návštěvu už ukončí. Nehledě na to, Luise věděla, jak moc je soukromí Billa a Bushida časově ohraničené a chtěla, aby měli možnost být spolu jen sami dva. S polibkem na tvář od každého z nich se nechala přikrýt peřinou. Nestačili dojít ani ke dveřím, když Luise usnula.
Jakmile za nimi dveře zaklaply, Bill se zhluboka nadechl. Rozhovor s Luise na něj zapůsobil mnohem více, než by vůbec dokázal očekávat, a srdce se mu bolestně svíralo. Panická úzkost na něj přišla příliš rychle. Bez jediného slova vyběhl k záchodům, kde se zavřel v jedné z kabinek. Objímaje se kolem pasu jen sotva popadal dech, zatímco mu slzy tekly po tvářích.
„Tentokrát je to jiné. Já to cítím, Bille, vím, že podruhé už ten boj nezvládnu, jsem na něj příliš slabá. Proto jsem tě chtěla poznat, dokud ještě situace není příliš zlá.“
„Luise, tohle neříkejte… Nedokážu si představit, jak moc těžké to pro vás je, ale vím, že jste teprve na začátku léčby, nemůžete vědět, jak to dopadne. Já věřím tomu, že to zvládnete, že se uzdravíte.“
„Člověk tohle pozná, drahoušku. Tělo ti napoví, co se s ním děje,“ pousmála se smutně. „Chtěla jsem tě poznat, protože za pár týdnů jsi s mým synem dokázal hotové zázraky. Když jsem ho viděla naposledy, byl tak uzavřený vůči světu! Ale ty,“ s něžným pohledem ho pohladila po tváři, „ty jsi dokázal něco, o čem už jsem myslela, že je nemožné. Vdechl jsi mu naději.“
„Občas mi ale přijde, že ztrácím i ten kousek pokroku, který jsme za celou dobu dokázali…“
Luise krátce zavrtěla hlavou. „Neztrácíš. Bille, já vím, že umřu,“ naléhavě mu stiskla dlaň a Billovi se do očí nahrnuly slzy. „Prosím, nedovol, aby se znovu uzavřel, až se to stane. Dokázal ses k němu dostat jednou, nevzdávej se, i když tě bude odstrkovat. Budeš to jediné, co mu zbyde. Jen to s ním, prosím tě, nevzdávej!“
„Nevzdám…“ zašeptal Bill na pokraji slz.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Mám slzy v očích moc bych si přála aby se Luise uzdravila.
Vynikající a smutný….!!!
Luise svého syna asi dobře zná, takže pokud to tentokrát opravdu nezvládne, Bill bude mít co dělat, aby se Bushido zase neuzavřel.
Chudák Bill, dostal veľmi ťažkú úlohu. Snáď ju nebude musieť aj splniť. Ďakujem za časť.
Chmmm 🙁 Luise umrela v nasem svete a zrejme umre i v tomhle. To je smutne… snad Bill dokaze udrzet Anise na dobre ceste. Takovy smutny dil, ac zacal moc hezky.
Dekuji za kapitolu 😉