Tohle je poslední díl. Už jsem nevěděla, jak mám pokračovat, proto mi to chvíli trvalo, než jsem ho vymyslela. Za což se omlouvám, i když nevím, jestli si na tuhle povídku ještě někdo vůbec vzpomene. Pokud ano, tak se omlouvám za konec, který vás asi možná zklame a je asi trochu zmatený. Tak doufám, že pochopíte, co jsem tím chtěla říci.
Ještě k mojí další rozepsaný ff-ce (Du bist nicht allein), co nejdřív se pokusím dodat další díly a pokusím se to tak rychle neutnout, jako tuhle.
Už končím s vykecávkou. Všem moc děkuju za komenty, mno a už jen, užijte si to;)
Plesk. Billova hlava poskočí na stranu. To je mámina odpověď na Billovy věty. Bráška se chytne za tvář a se slzami v očích se na mamku podívá s pohledem naprostého překvapení.
„Co tedy chceš slyšet? Já ti řekl pravdu, nevěřila jsi mi. Bill ti lhal, dala jsi mu facku. Nevíme, co chceš slyšet,“ ozvu se za jejími zády. Plesk. I má hlava poskočí na stranu. I já se chytnu za tvář.
„Spokojená?“ podívám se jí tvrdě do očí. Bill jí za zády popotáhne. Mamka se na místě otočí a odejde se sklopenou hlavou beze slova z pokoje. Snažila se zakrýt slzy, které se jí začaly drát do očí. Je mi jí líto, ale při pohledu do skelných očí svého bratra na mámu zapomenu.
Přejdu k němu a objemu ho.
„Proč to nepochopí? Proč nepochopí, že jim to prostě nemůžeme vysvětlit?“ huhlá mi bráška do trika.
„Vždycky nejde všechno vysvětlit,“ snažím se ho uklidnit.
„Já vím, ale facku nám opravdu dávat nemusela,“ začne se Bill vztekat.
Jen si povzdechnu. Facka nebolela tolik fyzicky jako spíš uvnitř. Nikdy nás rodiče tělesně netrestali, jenže teď mamka nevěděla, jak dál. Využila poslední možnost, kterou uznala za vhodnou.
Nechce slyšet pravdu ani lež. Tak co jí máme odpovědět, když se nás znovu zeptá, proč jsme to udělali? Co jí máme říct?
„Co tu zas děláte???“ zahřmí za Billovými zády táta. Když už smůla, tak pořádná. Teď si určitě myslí, že pokračujeme v tom, v čem nás mamka vyrušila. No super.
Bill se na něj otočí s pořád ještě očima plnýma slz a otázkou:
„Co myslíš? Že děláme to, co ráno?“ Z jeho hlasu čiší zloba a smutek. Je naštvaný, že mu mamka dala facku. Ale více ho tíží, že mu nevěří. I mě mrzí, že mi máma nevěří, ale Bill k ní měl vždy blíže. Já si více rozumím s tátou, i když není vlastní.
„Ano, myslím, vypadá to tak,“ odpoví mu táta překvapivě klidně.
„Jenom jsem chtěl Billa uklidnit,“ vložím se do jejich hovoru, protože Bill vypadá, že každou chvíli vybuchne. Já jsem oproti němu překvapivě klidný. Sám nevím proč.
„Uklidnit?“ tátovo obočí vylétne vzhůru.
On nekřičí, neběsní, nevyhrožuje? Že by alespoň on pochopil, že se to stalo poprvé? Co ta náhlá změna? Vždyť to byl on, kdo křičel a teď je najednou klidný. Slyšel nás, když jsem se hádali s mamkou? Asi jsme mluvili hlasitěji, než jsem si myslel.
„Ano, uklidnit. Trochu jsme se nepohodli s mamkou,“ nad slovem „nepohodli“ se trpce usměji.
„Já vás slyšel, ale kvůli hádce by Bill určitě nebrečel, nebo snad ano?“ otočí se na Billa.
Oba čekáme, že odpoví, ale on jen trucovitě mlčí. Ruce má zkřížené na prsou a v obličeji výraz: Já už nic vysvětlovat nebudu.
A taky se už o tom nikdy bratři nebavili. Ještě několikrát proběhly rozhovory s jejich rodiči. Dreadatý chlapec jen nepřítomně kýval na souhlas a nevnímal okolí. Nevšiml si, že jeho bratr poslouchá za dveřmi, když s ním rodiče mluvili. Nevšiml si jeho smutného pohledu, když odpovídal, že to byl jen zkrat a už se to nikdy nebude opakovat. Co by se stalo, kdyby si všiml?
Kolikrát mu vyprávěl o svých zážitcích s dívkami a přál si, aby ho jeho bratr zastavil a zopakoval tu krásnou chvíli, kdy se jejich rty spojily. On neměl odvahu něco zkusit, říci, protože mu bratr nadšeně naslouchal a vyptával se na jednotlivé dívky.
Kdyby jen věděl, že neumí jen skvěle zpívat, ale je také vynikající herec. I jeho bratra trápily v osamoceném pokoji stejné myšlenky. Ale bál se je dát najevo, stejně, jako on.
Několik měsíců po jejich prvním polibku se jejich kariéra začala rozjíždět. Nejdříve pomalu, ale potom nabrala závratnou rychlost a bratři začali být známi po celé Evropě a postupně zapomínali, co stalo dne po oslavě jejich 13 narozenin. Bohužel nebo bohudík? Je správné zapomenout na cit?
Dreadatý mladík ví, že bohužel. Také to slovo vysloví nahlas. Ví, že cit, který je zapomenut se za čas přihlásí o pozornost. A přihlásil se.
Mladík však netuší, že ticho, které občas protne svým hlasem, pozoruje už dlouhou chvíli i další osoba. I ona byla aktérem situaci, který způsobil vnitřní zmatek v chlapci, nepřítomně pozorujíc dění před sebou.
„Proč to musel číst? Přeci už jsem na to zapomněl. Snažil jsem se tak dlouho a on mi jediným rozhovorem zkazí, tak dlouhé úsilí,“ zaúpí mladík zachumlaný v dece u okna. Pár očí schovaných ve stínu u dveří se nechápavě rozšíří.
„Co musel přečíst?“ promluví bezmyšlenkovitě ústa, která nebyla včas zastavena.
„Bille?“ otočí se mladík na svého bratra.
„Tome,“ odpoví mu stejně přistižený.
„Co tu děláš?“ kulí nechápavě očí na bratra.
,,Já už ani nevím. Co, kdo neměl číst?“ ptá se zvědavě mladší z bratrů.
„Tak ty jsi si nevzpomněl, když to četl? Já hned. Vrátilo se to. Já nevím, co s tím mám dělat. Nechápu to, vždyť už jsem na to zapomněl. Tak proč?“ zvedne smutné oči vykukující z deky.
„Na co jsem si měl vzpomenout?“ stále nechápe slova svého zoufalého bratra.
„Na naše 13. narozeniny. Na to, co se stalo. To jen já nezapomněl? To jen já jsem na to tak dlouho zapomínal a myslel, že se mi to povedlo? To jen já jsem v ten den pocítil něco víc, než bratrskou lásku?“ začíná být dreadatý mladík mírně hysterický.
„Cože? Ty jsi se do mě zamiloval?“ zděsí se černovlasý mladík. Vždyť on do něj taky, ale bál se, že kdyby mu to řekl, vysmál by se mu. Jenže on se zamiloval v 13. letech. Jeho bratr byl jeho dětská láska a díky skupině na ni docela zapomněl, a ani si nevzpomněl při rozhovoru, kdy jim byla přečtena tak osudná povídka pro jeho bratra.
„Ano, zamiloval. A asi tě stále miluji. Jak jsi mohl zapomenout? Já nevím, co mám dělat,“ začne jeho bratr nabírat.
Jak mohl zapomenout? Sám neví, ale je to nejspíš správně. Ten cit ho nesmí znovu dostat. Zničil by jej. Zničil by je oba. Teď on musí být ten silný, kdo je ochrání před nepředvídatelností osudu. Teď on musí zastat místo ochranitele, které doteď patřilo jeho bratrovi. Musí ho ochránit před sebou samým nebo se zničí a tím zničí i jeho.
„Musíš na mě zapomenou, jako na někoho, koho miluješ, a vzpomenout si, že jsem tvůj bratr. Prostě zapomeň na to, co se tehdy stalo i na to, co ti ten moderátor přečetl, a vzpomeň si, že jsem tvůj bratr,“ promluví odhodlaně a vykročí k uzlíčku neštěstí, které se při jeho slovech nekontrolovatelně rozeštká. Obejme ho.
„Já už jednou zapomněl. Alespoň jsem si to myslel a podívej se, jak to dopadlo. Nemůžu za to, co cítím. Proč mě odmítáš? Nechceš mě?“ přitiskne se ke svému bratrovi a otírá si své mokré tváře o jeho.
Bratr se od něj odtáhne se slovy:
„Jsme bratři. Nemůžeme být nic víc. Zničilo by nás to. Pochop to. Já tě beru jen jako bratra. Nic víc, nic míň. Zapomeň na to jako předtím.“
„Jak na to můžu znovu zapomenout? To nejde. Já nechci. Miluji tě, to zas pochop ty,“ snaží se ke svému bratrovi znovu přitisknout. Ten se ovšem odtáhne a s ledovým hlasem řekne:
„Budeš na to muset zapomenout. Jestli ne, odejdu a nevrátím se, dokud se nezačneš ovládat. Už jednou se ti povedlo odsunout své city do pozadí, tak proč to neuděláš znovu? Udělej to a já ti zůstanu alespoň jako bratr.“
S těmito slovy odešel z pokoje svého bratra. Ten se bezmocně svezl na podlahu, kde se chvíli oddával vlnám zoufalství, které ho zachvacovalo. Pak s, ale s odhodláním zvedl. Věděl, že se musí pokusit zapomenout pokud nechce svého bratra ztratit úplně.
Dá se ale zapomenout na někoho, koho milujete? Možná ano, ale stále podvědomě budete hledat osobu podobnou té, kterou milujete. Proto dívka, do které se později, jak doufal, zamiloval, vypadala skoro stejně, jako jeho bratr. A do koho se zamiloval jeho bratr? Do mladíka s hnědýma očima a blonďatými dready. Nepřipomíná Vám někoho?
konec
autor: Akkira
betaread: Heluska
ceme dalsie!
skvělé!!!!!
Aaaaaaaa upe nejvic. Upe dobrá povídka. Jsme brečela u každeho dílu…xD Supa chvalím:)
jo připomíná Toma Kaulitze škoda že to nebylo zakončené že jsou spolem 🙁 ale moc krásná Ff
To je fakt škoda
já su Happy End:'(:'(:'( ale klááása…..
Krásný příběh, z toho konce mi běhal mráz po zádech. Ale jsem zastánce šťastných konců, protože ty mi zvednou náladu a já vždycky potřebuju jen to 😉 Tak snad příště…
a pak že pribeh bez erotiky nemuze bytzajmavy
néééééééééé.. sice je to krásný.. u každého dílu jsme brečela a halwně tady ae proč nemohli být nakonec spolu oni dwa,?? proooooč? jen měli někoho podobnýmu tomu druhýmu ae já necii.. ci aby byli ejnom spoluuuuuuuu
Proč to Bill udělal to se tak bál že ráděj zapřel co k Tomovi cítí_