No takže…tohle je moje první povídka=moc od toho nečekejte. Nemám takovej talent jako Syhrael, Lyra a spol. Viděla jsem konec filmu „Podzimní romance“ a nechala jsem se inspirovat. No, inspirovat… spíš jsem to napsala podle toho. Bylo to takový romantický a neodolala jsem na to nenapsat povídku. Možná se vám to líbit nebude. Možná, že mě autorky ff „proč já?proč ty?proč my?“ (nebo tak nějak) ukamenují za to, že jim tam píšu takový komentáře a sama nic dobrýho nenapíšu……ale já jsem to napsala pro radost z psaní…
„Bille! Mám senzační zprávy! Bille? Bille co se děje?!“ zhrozil jsem se při pohledu na člověka, který se svíjel v bolestech.
„Nic. To je v pohodě. Co jsi mi chtěl říct?“ odbyl mě.
„Neodváděj pozornost. Co ti je?“ pomáhal jsem mu postavit se.
„Co mi je?! Je mi blbě! A co jsi mi chtěl teda říct?“ Jeho odpověď mě ani zdaleka neuklidnila, ale odpověděl jsem.
„Konečně nám ten byt prodali! Víš co to znamená? Konečně už můžeme být nerušeně spolu…“ Bill mou radost ale neopětoval.
„Byt? Já nikam nejdu! Dej mi pokoj!!!!“ vyjel na mě.
„Prosím tě,co to povídáš?“ nevěřil jsem vlastním uším.
„Neslyšel jsi! Vypadni!!! Nech mě!!!“ Byl jsem v šoku. Takhle se nikdy nechoval. Mezi tím, co jsem tam jen tak stál, se Bill zamknul v koupelně.
„Bille, otevři mi!“ odpovědí mi byl jen zoufalý pláč a zvuky, které vydával v režii bolesti.“No tak, Bille!“ Nepřestával jsem bušit do dveří. Dveře se ale stále neotevíraly, jen ten pláč, co mi trhal srdce zesílil. Nehodlal jsem tam dál jen tak stát a vyrazil jsem dveře.
„Panebože!“ zmocnila se mě panika. Ležel tam na zemi v šílených bolestech. Už ani neměl sílu na odpor, a tak jsem se ho snažil co nejdřív dovézt do nemocnice. Ještě před tím jsem ale volal Andymu co se stalo.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
„Já to nechápu! Jak to, že z ničeho nic má takové bolesti?“ hodil jsem otázku, která mi svítila před očima do placu. Ale Andy, který tam za námi přijel, mi odpověděl: „To není z ničeho nic. Trvá to už rok. Ze začátku to bylo jen občasné pobolívání, ale protože se odmítal léčit, takhle to dopadlo,“ odpověděl smutně.
„A co je to „TO“, co trvá už rok?“ Po pravdě, odpovědi jsem se bál.
„Bill… má rakovinu,“ oh… zatmělo se mi před očima.
„Ale… Ale proč mi vůbec nic neřekl? Neměli jsem před sebou vůbec žádné tajemství, tak proč mi to neřekl?!“ začal jsem plakat…
„Nechtěl tě trápit.“
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Vcházím do pokoje…
„Promiň,“ usměje se na mě omluvně, ale v jeho očích se zračí neskutečný smutek.“Uděláš pro mě něco?“ zeptá se.
„Cokoliv,“ odpovím jistě. Pro člověka, kterého nadevše miluji, bych se dal i zabít.
„Prosím, odvez mě domů,“ chtěl jsem pro něj to nejlepší. Ale co to nejlepší je? Ležet tady a navíc se ani nemusí uzdravit? Nakonec jsem mu ale pomohl vstát.
„Ahoj,“ usmál se a políbil mě.
„Ahoj,“ taky jsem se usmál a vzal jsem ho do náruče… Pomalu jsme procházeli studené chodby nemocnice a já si začal uvědomovat, že tu dokonalou bytost, kterou teď nesu v náručí a kterou nade vše miluji, ztratím…
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Opatrně jsem ho položil do postele. Začali jsme se líbat…
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Probudí mě šramot. V posteli jsem sám, takže hluk, který mě probudil, musel způsobit Bill. Seděl na botníku a obouval se.
„Kam jdeš?“ zeptal jsem se ospale.
„Ven!“ postavil se a šel ke dveřím.
„Počkej na mě. Jdu s tebou,“začal jsem se oblékat…
„NE. Jdu sám!!“ na to se rozběhl. Bill nikdy nebyl dobrý běžec, navíc teď, když byl tak oslabený. Proto jsem ho doběhl na mostě, který byl nedaleko.
„Bille, proč utíkáš?!“ nechápal jsem.
„Ty vůbec nic nechápeš! Umírám a nechci, abys to viděl!!!!“ rozplakal se.
„Ale já chci být s tebou! Chci se o tebe starat!“ nehodlal jsem se ho jen tak lehce vzdát.
„Zůstanou ti na po mě jen vzpomínky a já chci, aby to byly ty hezké!!!!! Nech mě jít,“ svěsil vyčerpaně hlavu.
„Nenechám. Bille, já tě miluju! Nevydržím bez tebe ani hodinu, tak jak mám vydržet celý život?!“ zlomil se mi hlas.
„Prosím…“
„Dobře…“ nedokázal jsem dál odporovat.
„Zavři oči.“ Když jsem je zavřel, zavázal mi je šálou, co měl okolo krku a začal mě líbat. Oba jsem plakali. Věděli jsme, že navždy ztratíme půlku sebe.
„Vzpomeň si na mě někdy. Miluju tě…“
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Mladík se poslepu vydal s nataženýma rukama kupředu. Nikde ale nic nenahmatal. Když si sundal šálu, nikde nikdo nebyl. V tu chvíli se mu navždy z obličeje vytratila naděje a radost…
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Bill- – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Bude to tak lepší bráško…
autor: Veek
betaread: Janule
Tohle jsem asi neměla číst… rozbrečelo mě… já jsem o swého blízkého, díky rakowině přišla a tohle mi to ještě wíc připomělo… bože, proč ta nemoc existuje?! A proč existuje wůbec láska… jen nás trápí a ničí… ale to je na ní to nejkrásnější…
— ta powídka je nádherná a moc se mi líbí a zaujala mě… ale… prostě… musela jsem napsat swj názor a wylejt si tu srdíčko… promiňte… :'( —-
toto je z podzimní romance
o : a co jako?? moc hezký klanim se..
úžasný :)ale smutný 🙁
pane Bože..mě to rozbrečelo..