Zimní ráno

Ruka se automaticky přiblíží k ústům. Nevěřícně se podívá na list papíru, který byl sepsán před malou chvílí. Člověk držící papír, se musí drtivě opřít o stůl, aby se vůbec udržel na nyní již rozviklaných nohou. Kroucení hlavy zleva doprava naznačuje tomu, že onen člověk nevěří tomu, co bylo zformulováno na necenný list. Naděje vyhasne i u něj. Neudrží se už na svých vratkých nohou ani za pomoci stolu a sveze se neskonalou rychlostí k zemi. Při nárazu si bolestivě narazí poslední část páteře, tedy kostrč. Malému povrchnímu zranění nevěnuje pozornost. Avšak zranění, které ho znásilňuje, se podobá bodnutí tisíce nožů. V rozpoloženém stavu, nevnímajíc absolutně nic, se člověk zvedá, i když ví, že první pokus o znovupostavení bude nepřejícný. Jak se obával, znovu se svezl na bolavé místo a nyní se to neobešlo bez bolestivého vykřiknutí. Litoval svého bolestivého stenu, on přivolal autora toho listu, pak tedy i jeho zranění.

,,Co se stalo, Tome? Děje se-… Ty jsi… Ty jsi to četl?“ Oči se popuzením sklopily. Bylo vidět, že si nepřál, aby se mu to dostalo do rukou. Oba se cítili zklamáni. Oba byli na dvou březích.

,,Ty to bereš jako chybu, Bille? Naší lásku… Ne, promiň – mou lásku?!“ Opatrné pozvednutí obou očí zapříčinilo setkání. Drží v rukou list, který bezvládně míří k zemi. Bez pohledu projde kolem člověka, který stále nepotlačuje lstivě mocné slzy.

,,Tome, počkej… To byla jen chvilková iluze. Chvíle, kdy jsem se dostal na scestí, ale vím, že se tě nechci vzdát! Odpusť…“ Lež, která jej upoutala znovu do stavu, kdy neznal přítele. Dotknutí se dvou dlaní by se dalo přirovnat k tlačítku, které se pomyslně stisklo a tak spustilo příval slz ze dvou párů očí. Roztřesené tělo našlo útočiště v křehčím, avšak silnějším objetí. Na první pohled by se neřeklo, že bude tato dvojice spatřena, jako ochránce a mládě, ono by se vlastně vůbec nemělo vědět, že jsou pár…

,,Tome… Ty jsi snad neměl takovou chvíli, kdy jsi si myslel, že jen náš vztah špatný?“ Bill se cítil tak zraněný, že celé své emoce a city vsadil na poslední možnou cestu. Avšak to co přišlo, ho naprosto zlomilo. Svým verdiktem Tom otevřel dveře do pomyslně zamčené třinácté komnaty.

,,Ne, Bille, necítil… Bral jsem to všechno jako dar! Dar, který nám byl z milosti dán. A já doufal, ne, přímo jsem žil v domnění, že to bereš stejně… Vždycky jsem věděl, že nejsi naladěný na stejné vlně jako já, ale věřil jsem, že se ti to časem podaří… Co jsem dělal špatně, Bille? Nikdy jsi mě nemiloval, že? Lhal jsi mi z milosrdenství? Ale to jsi neměl, zatraceně! Alespoň bych věděl, že nemám šanci, ale ty jsi mě mátl celých šest měsíců. Proč?“ Vyčerpávající monolog nemohl Bill snést. Doufal, že nikdy nevyjde na povrch, jak to bylo. Doufal, že Tom nepřijde na jeho, jak on sám nazval, milosrdenství.

,,Proč? Ptáš se proč? Já tě mám rád! Miluji tě, jenže…“ Starší z bratrů si dovolil řeč mladšího dokončit.

,,Jenže, jako bratra…“ Bojácnost se objevila v Billových očích. Tenhle vztah neměl smysl, a on to věděl od začátku.

,,Ano… Jsi můj bratr, chtěl jsem, abys byl šťastný… A ty jsi byl! Viděl jsem ti to na očích, úplně jsi zářil a já to nechtěl pokazit…“ Vztek začal stoupat v těle staršího z dvojčat. Věděl, že prohrál.

,,Jenže jsi to pokazil, Bille! Nikdy jsi mi neměl lhát… Neměl jsi mi dávat naděje, že to někdy může být jiné…“ Beznadějnost teď stoupala v těle obou osob stojících proti sobě. Jeden ztratil bratra, druhý ztratil naději.

,,Ale, Tome… Nebyl by jsi nikdy šťastnější, a já to vím! Musel jsem to udělat pro tebe, i pro sebe…“ Atmosféra měla nezměřitelnou hustotu, oba dva chlapci čekali na to, až se ten druhý odhodlá a vynese to, o čem nechtěl jeden z nich ani přemýšlet. Krutý rozchod teď nastupoval na trůn. Kdyby se teď někdo pokusil vstoupit do místnosti, kde nyní vládlo jen napětí, asi by ho pohledy obou chlapců zabily. Tolik žáru a tolik nenávisti nikdy nikdo neviděl…

,,Jistě, Bille… A co jsi prokázal sobě? Nějaký zvláštní pocit? Chtěl jsi ulehčit svému svědomí? Ale místo poskytnutí služby si mi nepředstavitelně ublížil… Tak jsi to chtěl? Dříve nebo později by se to stejně stalo…“ Sklopení Billova pohledu znamenalo jediné. Tom kolem něj prošel velkým obloukem a než prošel dveřmi, zastavil se. Jakoby čekal na něco, co vídal denně ve svých nejromantičtějších snech, nedočkal se.

,,Listí spadlo, začíná zima… Miluji tě, Bille… Tvůj sen se nyní splnil, odcházím… Užij si toho bílého svinstva, protože ono tě ode mě odtáhlo… Sbohem…“ Projití dveřmi znamenalo odloučení dvou mladých lidí, kteří žili v zakázaném světě. Jeden byl nejšťastnějším člověkem na světě a ten druhý? Vlastně jím také byl, vždyť, když je šťastný jeho bratr, musí být i on… Slzy zoufalství se konečně dostaly na svět. Tekly po bledé líci a po velkých kapkách dopadávaly na studenou zem, kde se roztříštily na malinké kapičky. Osoba nyní sbírající spadlý list ze země, necítila zadostiučinění, ba naopak, byla zklamána sama ze sebe…

,,Nic jsi nepochopil, Tome… Miluji tě, víš? Jen ti to nechci pořád říkat!“ Bezcennost teď zalévala chlapcovo bezbranné tělo. Bill se s neukončitelným pláčem svezl na zem. Podobně, jako jeho bratr i on pocítil povrchní zranění, při setkání země s jeho tělem. Dlaň přitisknutá na víčka značila, že tahle osoba ztratila vše, co se snažila vybudovat…

Nikdy už nedostanete novou šanci, vrátit něco zpět. Nikdo vám nenabídne se vrátit. Pro někoho se to označuje slůvkem bohužel, pro někoho bohudík. I když si to nemyslíte, jste na tom stejně, jako vaše druhá polovina… Bohužel nebo bohudík?

autor: Ter
betaread: Lotushka