And love is not a choice 8. (konec)

Chvilku jsme s Billem jen seděli a mlčeli, pak jsme se zvedli a vydali se cestou mezi domy směrem do centra. Noční vzduch příjemně hladil a Bill se rozpovídal. O tom, jak to všechno s Tomem začalo. Jak se tomu nejdřív bránil, ale on ho ukecal. Jak si to Bill vyčítal, že ho chtěl jen pro sebe, a prakticky ho donutil. Vyprávěl o okamžicích dokonalé lásky, ale i o chvilkách naprostého zoufalství.

„Pokaždé jsem si říkal, že už je to naposledy. Že ho nenechám znovu se mnou zametat. Pokud nechce být se mnou, tak fajn, ale ať si za tím stojí. Po čase ho každá holka unaví a vrátí se zpátky ke mně. A pokaždé říká, že už to neudělá, že jsem ten nejlepší. Musím říct, že teď se držel docela dlouho. Než jsi přišla ty…“

„Bille, moc mě to mrzí…“ začala jsem se omlouvat, ale on mě přerušil.

„Není to tvoje vina, Abby. Kdybys to nebyla ty, byla by to jiná. Cítil jsem, že to brzo přijde. Začal být odtažitý. I když jsem sázel na tu pitomou blonďatou Nicolu,“ zahučel a naštvaně odkopl kamínek.

„Tu, co byla na party? Co se po Tomovi pořád plazila jako liána?“ zeptala jsem se.

„Jo, přesně tu,“ potvrdil zasmušile.

„Jednou v noci jsem vás slyšela a myslela jsem, že si to Tom rozdává s ní,“ řekla jsem, aniž bych nad tím přemýšlela. Co jsem to plácla, mi došlo, až když se Bill zastavil a napůl překvapeně a napůl pobaveně se na mě podíval.

„Ty jsi docela slušný šmírák. Co Abbigail?“ pronesl rádoby přísným hlasem. Jiskřičky v jeho očích prozrazovaly, že se na mě za to nezlobí.

„Promiň,“ pokrčila jsem omluvně rameny. Neměla jsem v úmyslu mu cokoliv zatajovat. Konec konců on má zakázaný vztah se sourozencem. Já jsem oproti nim jen žabař.

„Tak co všechno jsi ještě viděla nebo slyšela?“ nadzvedl dramaticky jedno obočí a založil si ruce v bok. Byl k sežrání. Měla jsem chuť ho na místě obejmout. Když jsem se neměla k odpovědi, jen zakroutil hlavou a zase jsme se rozešli. Nemířili jsme nikam konkrétně, jen se ani jednomu z nás nechtělo domů.

Billův mobil se rozezvonil, a tak ho vytáhl z kapsy a zkontroloval volajícího. Nemusel říkat, že je to Tom. Jeho výraz mluvil za vše. Hovor nepřijmul a schoval přístroj zpátky do kapsy.

„Co teď budeš dělat?“ nadhodila jsem. „Jednou se za ním budeš muset vrátit.“

„Jako ty k vašim a povědět jim, že se nevrátíš do školy,“ oplatil mi to. Jen jsem zoufalstvím zaúpěla. Nevýhodou toho, když se někomu svěříte se svým životním osudem, je, že ho pak proti vám může používat.

„Možná bych mohla utéct z domu,“ navrhla jsem.

„Na to jsi moc stará, Abbs,“ zasmál se.

„Vzala bych tě s sebou,“ řekla jsem hlasem, o kterém jsem doufala, že je pokušitelský.

„Nejsem si jistý, jak daleko bychom se zrovna my dva dostali, aniž by se nám stala nějaká nehoda,“ rozesmál se Bill upřímným smíchem. Byla krása to slyšet. A nejlepší na tom bylo vědomí, že se takhle směje díky mně.

Dost dlouho jsme šli úplně potichu, oba ztracení ve svých myšlenkách a vlastních problémech. Město pod námi oranžově zářilo a já v duši cítila zvláštní klid. Tohle jsem vždycky chtěla. Jen se tak poflakovat s někým, s kým je mi opravdu dobře. A že je to zrovna Bill, byla očividně moje odměna za ty roky osamělosti. Všechny příjemné pocity byly pryč s jedinou Billovou větou.

„Napadlo mě něco geniálního. Půjdeš se mnou domů a budeš u toho, až o tom všem budu s Tomem mluvit. Náš problém je, že nemáme třetí osobu, která by nás rozsoudila.“

„No tak to teda ani náhodou,“ začala jsem okamžitě protestovat.

„Proč ne? Je to úžasný nápad.“

„Bille, právě jsem byla s tvým bratrem na rande. Nedokážu si představit nic trapnějšího, než jít právě teď řešit váš vztah,“ bránila jsem se a moje argumenty byly zcela oprávněné. „A navíc jsem na něj byla dost hnusná. Pochybuju, že by mě teď chtěl vidět. Natož se mnou cokoliv řešit.“

„Hele, taky bych měl být šíleně uražený, že jsi byla na rande s někým, koho miluju, ale vidíš, jsem naprosto v pohodě.“

„Jenže Tom, to je něco jiného,“ rozhodila jsem zoufale rukama.

„V čem jako?“ založil si Bill ruce na hrudníku, a teď se začal tvářit opravdu naštvaně.

„On je úplně… no… a ty jsi zase… prostě on je takový… a ty jsi hodný… Ale on…“

„Abbs, přestaň koktat a mluv souvisle,“ zpražil mě přísně.

„Bojím se ho, jasný?“

Bill na mě chviličku zíral, jako by přemýšlel, jestli to myslím vážně, a nakonec propukl v hlasitý řehot. „Bojíš se Toma?“

„Nejde jen o Toma. Já se tak nějak bojím všech chlapů. Nevím, jak se s nimi bavit. Jsem celá nervózní a plácám blbosti,“ vysvětlovala jsem překotně.

„Chceš říct víc než obvykle?“ neodpustil si Bill rýpnutí.

„Ano, víc než obvykle,“ zamračila jsem se na něj a znovu se rozešla.

„Ale teď s ním nebudeš muset mluvit. Všechno mluvení obstarám já. Budeš tam jen jako nestranný soudce. Tichý přihlížející.“

„Bille, já nevím…“

„Prosím, Abbs, prosíííím…“

A v tu chvíli jsem pochopila jednu zásadní věc. Když se na mě Bill podívá těma svýma štěněčíma očima a začne prosit, na světě není nic, co bych mu byla schopná odepřít.

A tak jsem se ocitla tady. V obýváku v domě Kaulitzových. Přikovaná k pohovce a čekající, až Bill přivede Toma z patra, aby si promluvili. Tedy oni dva, já jsem hodlala mluvit co možná nejméně. Bylo zvláštní být tady a oknem sledovat pro změnu náš dům, který teď už byl úplně tichý.

„Proč si nemůžeme promluvit nahoře?“ bručel právě Tom, který si přes hlavu přetahoval tričko. Zdálo se, že na Billa čekal rovnou v posteli. Ne, Abby. Tyhle myšlenky teď musíš potlačit. Prostě si šel lehnout, když mu bylo jasné, že mu Bill telefon nezvedne. Toť vše.

„Co tady dělá?“ zarazil se, když mě uviděl, jak se snažím být na jejich pohovce co možná nejmenší.

„Abby všechno ví, takže bude náš nestranný soudce,“ vysvětlil Bill s okázalým rozmáchnutím ruky.

„Tys jí všechno řekl?“ vykulil Tom oči.

„Nic jsem jí říkat nemusel. Viděla nás na verandě a i při jiných příležitostech, i když to ještě vlastně nevěděla, co vidí… nebo slyší. Na tom nezáleží. Důležité je, že to ví a že je s tím v pohodě a je tak hodná, že nám pomůže.“

Chtěla jsem říct něco v tom smyslu, že zase až tak ochotná nejsem, ale vyšlo ze mě něco, co se podobalo zaskřehotání, a tak jsem pusu radši rychle zase zavřela.

„Proč si to nemůžeme vyřešit jen my dva?“ mračil se Tom.

„Protože my dva to omíláme dokola pořád a pokaždé to skončí stejně. Abby do toho třeba vnese nový náhled.“

Tom se na mě podíval s notnou dávkou nedůvěry, a tak jsem se na něj pokusila povzbudivě usmát. Ani to se mi extra nepovedlo, takže jsem se jen sesunula do pohovky a pokoušela se trénovat svou neviditelnost.

„Musíme to rozseknout jednou pro vždy, Tome. Já takhle žít nemůžu. Ty mi pořád jen ubližuješ. Na jednu stranu mi říkáš, že mě miluješ, ale pak si to rozmyslíš a začneš se tahat s nějakou buchtou,“ ujal se slova Bill. Při slově „buchta“ jsem stiskla víčka k sobě a zašklebila se. Chtěla jsem tím vyjádřit svou lítost nad tím, že do té kategorie vlastně taky spadám.

Na Tomovi bylo znát, že svádí krutý vnitřní boj mezi tím si bratra udobřit a prostě zbaběle pláchnout. Mluvit přede mnou otevřeně se mu zjevně nechtělo.

„Víš, jak se ohledně toho cítím. Prostě bychom to neměli dělat.“ Aha, jasně, Tome. Takže kratší proslov jsi už fakt nemohl mít. Zajímalo by mě, jestli by byl takhle úsporný, i kdybych tu nebyla.

„V tom případě to ukončíme. Nebudeme spolu spát…“ při těch slovech sebou Tom škubnul. „Budeme se chovat jako opravdoví bratři, a to už napořád. Už si to nesmíš rozmyslet. Nesmíš zase přilézt a prosit mě, abychom to vrátili zpátky, jak to bylo.“ Bill vypadal opravdu přesvědčeně. „A možná bude lepší, když se odstěhuju a nějakou dobu se nebudeme vídat.“

„Cože? To ne!“ vyhrkl Tom a udělal krok dopředu, jako by chtěl bratra namístě udržet násilím.

„Tak co po mně chceš, Tome? Nemůžu tady zůstat a dívat se, jak šukáš někoho jiného. Chápeš to? Miluju tě a tohle mě bolí,“ vykřikoval Bill a začal přecházet sem a tam.

Na jednu stranu to pro mě bylo nesmírně fascinující. Vždyť přece tohle bylo přesně to, co jsem celou dobu chtěla. Dostat se k nim takhle blízko. Být ten tichý sledující. Jenže na druhou stranu jsem byla jen divák. A na moment jsem úplně vypnula dění kolem sebe a zatoužila po tom mít někoho, s kým bych se mohla pohádat. Někoho, kdo by mě přiváděl k šílenství. Někoho, komu by na mně záleželo natolik, že by při představě, že odejdu, trnul hrůzou.

„Já tě taky miluju,“ říkal právě Tom, když jsem se zase vrátila do reality.

„Ale nestačím ti,“ doplnil to Bill.

„Víš, že tak to není,“ vyvrátil to Tom. Bylo na něm znát, že ho tenhle rozhovor unavuje. Pravděpodobně proto, že už ho vedli tolikrát. Anebo to možná bylo tím, že už byly… cože… tři hodiny ráno. Sakra. Jak se to stalo?

„Já tě miluju, Bille, a moc bych si přál, aby to mezi námi mohlo fungovat, ale mysli na budoucnost. Nemůžeme být přece pořád jen my dva. Časem by to lidem přišlo divné.“

„Ale vždyť už odmalička říkáme, že budeme jen my dva. Že nás nic nerozdělí.“

„Není to normální,“ pronesl Tom a Bill se zasmál.

„Netušil jsem, že toužíš po tom být normální. Celý život se snažíme nebýt jako ostatní a nežít ve stereotypu.“

„Ale tohle je trochu extrémní, nemyslíš?“ skočil mu do toho Tom.

„Abby, co si o tom myslíš ty?“ obrátil se teď Bill přímo na mě a ve tváři měl vepsanou naději. Přiznám se, že jsem tak trochu doufala, že na mě zapomenou a já se nebudu muset vyjadřovat.

Podívala jsem se na Toma, který seděl jako hromádka neštěstí a asi si myslel, že na něj začnu řvát, jak není v právu a chová se jako hajzl. No, asi jako předtím u nás na zahradě. Jenže jsem i na něm viděla, jak ho to užírá. Ani on to takhle nechtěl, jenže nebyl takový snílek jako Bill. Držel se nohama na zemi o trochu víc než jeho bratr.

„Tome, opravdu Billa miluješ?“ zeptala jsem se prostě.

„Víc než cokoliv na tomhle světě,“ přiznal upřímně.

„Tak ho nechej jít…“

„Abby!“ vykřikl Bill. „Tohle není ten druh podpory, kterou jsem chtěl.“

Rozhodla jsem se ho ignorovat a věnovat se jen jeho bratrovi. „Pokud ho opravdu miluješ, tak mu přej to nejlepší. Pokud si myslíš, že to nejsi ty, nech ho jít, aby to svoje štěstí našel. Je od tebe sobecké začínat si se všema těma holkama, abys světu dokázal… já nevím… cokoliv… a přitom ubližuješ někomu, na kom ti záleží nejvíc. Není to fér k němu. Není to fér ani k těm holkám a myslím si, že ani tobě to nepřináší žádnou radost.“ Sakra, od kdy jsem takhle moudrá?

„Abby,“ oslovil mě Bill znovu rozčíleně.

„Nemůžu ho nechat jít. Miluju ho,“ řekl Tom a hlas se mu zlomil.

„Tak ho miluj celým srdcem. Bezpodmínečně. Každý den mu dokazuj, jak moc ho miluješ, a nenech ho pochybovat. Nemůžeš mít obojí. Musíš si vybrat.“ A tím jsem zakončila svůj proslov. Vím, že ode mě Bill čekal víc. Že budu na jeho straně a přesvědčím Toma, aby s ním zůstal. Myslel si teď, že jsem to na něj narafičila, abych ho získala pro sebe? Doufala jsem, že ne.

„Tobě to nepřipadá špatné?“ zeptal se mě Tom a v jeho očích byla jistá naléhavost.

„Bille, co jsem ti odpověděla, když ses mě zeptal, jestli mě to neznechucuje?“ obrátila jsem se na jeho dvojče.

„Nemůžeš si vybrat, do koho se zamiluješ. Láska není volba,“ odrecitoval Bill, až mě překvapilo, že si to tak dobře pamatuje.

„Moje odpověď,“ pokrčila jsem rameny a znovu se opřela do sedačky.

Obývák naplnilo ticho. Bylo by slyšet spadnout i špendlík a já rozhodně nehodlala být ta, která to naruší.

„Potřebuju panáka,“ rozseknul to Tom a vstal. Chvilku se ozývalo jen cinkání a Bill mě probodával vražedným pohledem.

Co se dělo dál? To už mi tak nějak splývá. Hodně se mluvilo. Bill plakal a přísahám, že v jednu chvíli měl v očích slzy i Tom. Probíraly se věci z minulosti a hodně se diskutovalo o budoucnosti. Když za okny začala obloha růžovět, vzdala jsem to a podvolila se spánku. A po dlouhé době se mi nezdálo vůbec nic.

„Abby? Abby?“ někdo se mnou třásl, abych se probudila. Matka na mě obvykle v takových případech nesahala, jen zařvala svým pronikavým hlasem a to stačilo. Posadila jsem se a sklouzla ze mě nějaká deka. Podařilo se mi rozlepit oči a před sebou jsem uviděla Billův rozzářený obličej.

„Povedlo se ti to. Opravdu se ti to povedlo,“ popadl mě do náruče a zmáčkl tak silně, že se mi div nezastavil krevní oběh. „Všechno to, co jsi říkala… musel o tom chvilku přemýšlet, ale nakonec uznal, že máš pravdu a rozhodl se, že chce být se mnou.“

„To je skvělé, Bille,“ vysoukala jsem ze sebe, i když jsem popravdě sotva vnímala, co to blábolí.

„Myslím si, že tentokrát to bude opravdu jiné,“ dodal zasněně a zahleděl se ven z okna. Když jsem se tam taky podívala, všimla jsem si, že tam stojí Tom a baví se nějakým vysokým černovlasým klukem. Něčemu se smáli a zamířili zpátky do domu. Honem jsem si utřela obličej a doufala, že nemám všude po obličeji rozmazanou řasenku.

„Abby, tak jsi konečně vzhůru,“ usmál se na mě Tom. Po včerejší zášti nebylo ani stopy. Páni, já asi vážně umím dělat zázraky. Obě dvojčata se tvářila tak šťastně, až to nebylo hezké.

„Můžeme ti do protokolu pro budoucího manžela potvrdit, že nechrápeš,“ usmál se na mě ten klučina. Jeho obličej se při tom úplně rozzářil. Dech se mi zadrhl v hrdle a srdce vynechalo jeden, dva údery.

„Vy jste tady byli, když jsem spala,“ vykoktala jsem.

„Neboj se, byla jsi k sežrání,“ pokusil se mě uklidnit Bill, ale jeho poplácání po mé hlavě tomu ubíralo na důvěryhodnosti. „Mimochodem, tohle je Matt. Náš kamarád,“ představil nás Bill. Vstala jsem, abych si s ním potřásla rukou, a přitom zjistila, že vypadám, jako kdyby mě někdo vyhodil z jedoucího auta. Šaty byly tak zmuchlané, že je nezachrání ani sebelepší žehlička.

„Abby,“ špitla jsem a snažila se co nejrychleji odtáhnout, aby si mě nemohl prohlížet moc zblízka. Jenže on si mě k mému velkému překvapení přitáhl blíž a vlepil mi pusu na líčko. Celá zmatená jsem se podívala na Toma, který se jen pobaveně šklebil.

„Abby přebírá po své kmotře kavárnu. Má s ní velké plány. Bude tam péct vlastní zákusky, rozšíří nabídku. Brzo to bude nejlepší kavárna široko daleko,“ začal vykládat Bill a tvářil se u toho jako kočka, co slízla smetanu.

„Ehm jo, jasně,“ vysoukala jsem ze sebe. „Asi bych už měla jít.“

„Vyprovodím tě,“ vyskočil Bill na nohy.

„Rád jsem tě poznal,“ usmál se na mě Matt a já v tu chvíli měla chuť olízat mu celý obličej. Sakra, Abbigail. Ovládej se.

„Co jsi mu to tam vykládal?“ obořila jsem se na Billa, jakmile jsme stáli u dveří. „Nic z toho není pravda.“

„Ale mohla by být, Abbs,“ pohladil mě po ruce. „Včera jsi o tom dost mluvila a sám jsem tě v té kavárně viděl. Baví tě to. A to, jak dokážeš mluvit o cuketové buchtě, mě přímo nadchlo. Možná by tohle mohla být alternativa místo vysoké. Popřemýšlej o tom.“

Chvilku jsem na něj zírala. On to opravdu všechno myslel vážně.

„A ty a Matt? To by mohlo vyjít, ne?“ teď už se na mě vyloženě culil.

„Bille,“ okřikla jsem ho, protože bylo nemyslitelné, abych se líbila takhle nádhernému klukovi.

„Myslím to vážně. Nemůžeš jen pozorovat cizí životy. Je na čase začít žít ten vlastní,“ mrknul na mě a vyrazil zpátky do obýváku.

Už jsem se chystala projít dveřmi, když na mě ještě zavolal. „Ty, Abby, počítej s tím, že teď už se nás nezbavíš. Teď už jsi naše.“ Naposledy se usmál a odhopkal pryč.

Když jsem se tak dívala, jak dvojčata sedí vedle sebe a smějí se něčemu, co zrovna vypráví Matt, nebyla to tak hrozná představa. Možná jsem si konečně našla místo, kam doopravdy patřím. A čert vezmi, že není úplně standartní. Kdo, sakra, stojí o to být normální?

KONEC

autor: Becs